Eggers, Dave
Srdceryvné dílo ohromujícího génia 2

ukázka beletrie zahraniční

(KDE JE TVŮJ BRÁCHA?). Venku je modročerný soumrak, který stále houstne. Po schodech vzhůru kráčí muž. Je neoholený, na nohou má sandály a na sobě pončo utkané, jak jsem si téměř jist, z konopí. Nechci s tím člověkem mluvit.

Dave Eggers: Srdceryvné dílo ohromujícího génia. Překlad Zuzana Mayerová, vydalo Argo, Praha 2001

Úryvek 1 - 2 - 3

str. 5

(KDE JE TVŮJ BRÁCHA?)
Venku je modročerný soumrak, který stále houstne. Po schodech vzhůru kráčí muž. Je neoholený, na nohou má sandály a na sobě pončo utkané, jak jsem si téměř jist, z konopí. Nechci s tím člověkem mluvit. Mluvil jsem už s člověkem z Kalifornského institutu pro výzkum veřejného mínění (CalPIRG). Věnoval jsem finanční částku dvojici z azylového domu pro ženy, malému klukovi z mládežnické organizace, dívce ze Strany zelených, chlapcům ze skauta, dvojici vážně se tvářících mladých ekologických aktivistů. Typicky berkeleyovské figurky, zpočátku tak zábavné, už mi začínají lézt na nervy.
Zazvoní zvonek.
"Jdi otevřít," vyzvu Topha. "Nejsem doma."
"Máš to blíž."
"No a?"
"No a?"
"Christophere!"
Vstane, na nohou má jen ponožky, a zatváří se na mě.
"Řekni, že jsi sám doma," nabádám ho. "Jsi sirotek."
Otevře dveře, cosi tomu člověku říká a najednou je ten člověk v našem obývacím pokoji. Neříkal jsem ti, že --
Aha. Mládenec na hlídání. Stephen.
Stephen studuje na univerzitě v Berkeley a pochází z Anglie nebo Skotska. Nebo možná z Irska. Je to velice tichý hoch a Toph tvrdí, že je s ním děsná nuda. Jezdí na kole a vpředu na řídítkách má přimontovaný velký proutěný košík. Beth našla Stephena ve škole; dal si inzerát na nástěnku.
"Ahoj," uvítám ho.
"Ahoj," odpoví.
Opře si kolo o gauč v obývacím pokoji.
Jdu se do ložnice převléknout. Pak se vrátím do obýváku a domlouvám se s ním, že se vrátím do půlnoci --
"Vlastně, mohl bys zůstat až do jedný?"
"Klidně."
"Prima. Takže v jednu."
"Dobře."
"Možná ale přijdu dřív."
"Oukej."
"Podle toho, jak se to vyvine."
-- nakonec mu připomenu, že Toph by měl být v jedenáct v posteli.
Stephen dnes přišel potřetí. Před ním chodila Nicole, kterou jsme měli dost rádi -- Tophovi se líbila skoro tak, jak jsem doufal, že se bude líbit mně --, ale Nicole před pár měsíci dostudovala a zcela sobecky se odstěhovala. Pak jsme měli párkrát Janii, taky studentku z Berkeley, která si brala Topha do svého bytu na Telegraph Avenue a se kterou bylo všechno v pohodě, dokud jednou večer žertem neprohlásila -- hráli spolu v hale fotbal a Toph se vždycky vracel domů celý zpocený -- "Víš, Tophe, s tebou je to fakt bezvadný. Měli bysme si někdy vyjít ven sami dva, dát si pár piv..."
Takže Stephen.
Dám Tophovi pusu na čelo, pod pásek baseballové čepice obrácené kšiltem dozadu. Ta čepice smrdí jako pochcaná.
"Ta čepice smrdí jako pochcaná," řeknu.
"Nesmrdí," brání se Toph.
Smrdí.
"Smrdí."
"Proč by měla smrdět jako pochcaná?"
"Možná sis ji pochcal."
Vzdychne a sundá mi ruce ze svých ramen.
"Nepochcal."
"Možná omylem."
"To jsou blbý kecy."
"Takhle se mnou nemluv. Říkal jsem ti, abys se mnou takhle nemluvil."
"Sorry."
"Stephene," obrátím se na studenta, "mohl by sis čuchnout k tý čepici a říct mi, jestli smrdí jako pochcaná?"
Stephen mou žádost nebere vážně. Rozpačitě se usmívá, ale nepohne se, aby si k čepici přičichl.
"No dobře," řeknu. "Uvidíme se později. Tophe... no, nic, uvidíme se zítra."
Vyjdu ze dveří, seběhnu ze schodů, nasednu do auta, a když vycouvám z příjezdové cesty na ulici, zmocní se mě obvyklá euforie --
Jsem volný!
-- které bez zábran propadnu. Obvykle se nahlas směju, chechtám, plácám dlaněmi do volantu, potrhle se šklebím, vrazím do kazeťáku tu správnou kazetu --
Tentokrát mi to vydrží tak deset, dvanáct vteřin.
Ve chvíli, kdy zatáčím za roh, podlehnu v jakémsi záblesku jasnozřivosti přesvědčení -- stává se mi to pokaždé, když Topha někde nechávám --, že ho ten mládenec na hlídání zavraždí. No ovšem. Choval se tak divně, byl takový tichý, nenáročný. Bylo mu vidět na očích, že něco plánuje. Ovšem. Od samého počátku to bylo jasné. Jenže já jsem ignoroval varovná znamení. Toph mi říkal, že je Stephen divný, několikrát se zmínil o tom, jak se divně směje, až z něj jde strach, jak si k nám nosí vegetariánské potraviny, které si pak vaří, a já jsem nad tím vším jen mávnul rukou. Jestli se něco stane, bude to moje vina. Možná bude s Tophem dělat nějaké úchylnosti. Pokusí se ho zneužít. Počká, až Toph usne, a pak bude něco provádět s provazem a voskem. Hlavou se mi honí představy jako fotografie pro pedofily -- pouta, prkna, klaunské kostýmy, řemeny, videokazety, kabely, nože, vany, ledničky --
Toph se nedožije rána.
Měl bych se vrátit. Tohle nemá cenu. Za takové riziko to nestojí. Není to nutné, vždyť já vlastně nikam chodit nepotřebuju. Byla to pitomost, nerozvážnost, sobeckost. Musím se vrátit.
Jenže já to potřebuju. Žádné riziko nehrozí.
Ale co když hrozí?
Možná hrozí, ale risk je zisk.
Stáhnu okýnko a zesílím hudbu. Předjedu dvě auta a odbočím na dálnici, řítím se směrem k mostu přes záliv, kalím to stovkou v levém pruhu nad vodou.
Projedu pokladnami, pod světly na nájezd, na most. Teď se vrátit nemůžu. Nalevo mám oaklandské doky, billboard nabádající k šetření s vodou.
Až se vrátím domů, dveře budou dokořán. Stephen bude pryč a všude bude ticho. A mně bude okamžitě všechno jasné. Už ve vzduchu bude cítit, jak je všechno dokonale špatně. Na schodech k Tophově pokoji bude krev. Krev bude i na stěnách, otisky dlaní umazaných od krve. A pro mě tam bude od Stephena nějaký posměšný vzkaz; možná to všechno natočil na video -- Všechno to bude moje vina. Tophovo malý tělo, zkroucený, modrý -- Ten kluk stál v obýváku s náma a už v tý chvíli věděl, co se chystá udělat -- stál vedle Topha a já jsem tušil, že něco není v pořádku, měl jsem takovej divnej pocit, věděl jsem, že je něco špatně... a přesto jsem odešel. Co jsem to za člověka? Co jsem to za netvora -- Nikdo nebude pochybovat, že za to můžu. A já se přiznám, nic nebudu zapírat. Budou mě vyslýchat, pak mě postaví před soud, přijdou novináři --
Jak jste se seznámil s tím mužem, s tím mládencem na hlídání?
Z inzerátu na nástěnce ve škole.
Jak dlouho jste s ním mluvil?
Asi deset, patnáct minut.
To je podle vás dostatečně dlouho?
Ano. Myslím že ano.
Ale vlastně jste o něm nic nevěděl, že ne?
Věděl jsem, že pochází ze Skotska. Nebo z Anglie.
Nebo z Irska.
Možná.
Nechal jste s ním svého bratra a sám jste šel kam?
Ven. Do baru a tak různě.
Tak různě. A copak bylo v tom baru?
Lidi, známí, pivo.
Pivo.
Myslím, že zrovna dávali slevu.
Říkáte slevu.
Jenom na pivo. Na některé druhy.
Ach jo, já jsem prostě jenom chtěl vypadnout. A bylo mi jedno, co budeme dělat. Musíte chápat, že v té době jsem se dostal ven tak jednou týdně, ani o chlup víc, možná dokonce jen jednou za deset dní, takže když se mi podařilo sehnat na večer, kdy se něco dělo, hlídání, tak jsem neváhal; vypadnul jsem z domu co nejdřív, aby to stálo za to, objednal jsem si hlídání na šestou nebo sedmou hodinu, to už je fuk, a prchal jsem do města a bylo mi jedno s kým, jestli na večeři nebo jen tak posedět -- obvykle jsme se sešli u Moodieho, dívali se na kabelovku a pomalu se chystali, a já jsem ležel na gauči, popíjel pivo z ledničky a vychutnával si každou minutu, protože jsem nevěděl, kdy se mi příště naskytne taková příležitost; ostatní se chovali, jako by se nedělo nic výjimečnýho, jako by vůbec netušili, co to pro mě znamená, i když jsem to možná někdy trochu přeháněl, smál se moc nahlas a pil moc rychle, celej nedočkavej, kdy se konečně začne něco dít, kdy půjdeme do nějakýho super podniku, kdy podnikneme něco, aby ten večer získal grády, aby to stálo za ten stres, za ten neustálej strach, za ty představy -- občas jsem si připadal tak strašně odtrženej, jak jsem trávil celý týdny mimo společnost svých vrstevníků --
Nad mostem profukuje napříč vítr. Zesílím zvuk. Asi jedenapůl míle na jih plují na černé hladině zálivu tankery, mířící na krátkou zastávku do Oaklandu.
Bylo by statečné zůstat?
Nebo je statečné jít ven?
Je to zrada. Až se vrátím, budou tam sanitky. Spousta světel. Celé sousedství bude zářit jako o karnevalu -- Ale všude bude ticho. Jenom světla, a šeptání. Všichni se budou ptát, kde jsem. Kde jsou rodiče toho chlapce? Co že se s nimi? Tak kde je jeho bratr? Co že se s ním?
Napravo je Treasure Island, pak Alcatraz, pak úžina, pak oceán. Auta proletí tunelem jako rakety, měníme směr z pruhu do pruhu, hladoví a hledající, jako vystřelení z hlavně, rozprskneme se do stran jako vodoměrky -- a po tunelu město, tisíce žároviček prostrčených černým papírem noci.
Rakev bude malá. Zúčastním se pohřbu, ale všichni stejně budou vědět, co mě čeká. Postaví mě před soud a odsoudí, a nakonec mě popraví na elektrickém křesle. Nebo mě pověsí; ano, pověsí mě, protože já chci trpět, pomalu, žíly se nalévají a praskají --
Jenom -- co s tou trapnou poslední erekcí?

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2603x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce