Máme s sebou všechno, co potřebujeme, abychom si mohli házet. Nejdřív fotbalovým míčem, kterého se ale nabažíme poměrně rychle, protože Toph má ještě příliš malou ruku a chytání mu moc nejde. Pak následuje baseballový míček, se kterým doopravdy potřebujeme trénovat, protože jeho nové družstvo je mnohem pokročilejší než to minulé, jsou v něm o dost starší kluci, větší a silnější, a Toph se občas stává jejich otloukánkem, kterého nechávají sedět na střídačce nebo ho posílají co nejdál do pole, což je pro nás oba ponižující, po tolika letech snažení. A tak trénujeme házení a chytání, dáváme do toho sílu, ale ne zas moc, abychom náhodou nezasáhli nějakého papírového draka a nesrazili ho z oblohy, jak se tam tak nad námi vznášejí a pohupují a kolem nás se lesknou jejich vlasce.
Toph neumí chytat. Neumí chytat, protože experimentuje a vymýšlí si různý fintičky.
"Hele, tohle není basket, ty chytrej."
"Tohle není basket, ty chytrej."
"Trhni si nohou."
"Trhni si nohou."
Dneska opakujeme všechno, co řeknu.
Konečně zahodíme baseballové rukavice a začneme si házet létajícím talířem a čekáme, až se shromáždí davy nadšených diváků. Není tady tolik prostoru jako na pláži nebo v parku nahoře nad městem a kratší hrací plocha vyžaduje určitou zdrženlivost a nedovoluje použití skutečně brutální síly, kterou obvykle do házení vkládáme, a my musíme svoje proslavené dlouhé, vysoké, epické vrhy, za něž jsme po právu obdivováni, trochu omezit. Ale my to zvládáme a vrháme disk mezi šikmými dračími šňůrami, obkružujeme kolemjdoucí a pochopitelně ho bravurně chytáme všemi možnými pozoruhodnými způsoby -- mezi nohama (ale ne jako nějaký trapný fanatici), za zády (ve výskoku a polovičním obratu zleva doprava), anebo na něj před chycením párkrát poklepeme, zlehka si ho ochočíme, zpomalíme spin, až ho pohodově zachytíme malíčkem. Jsme fakt dobrý. To říkají všichni.
Kus před námi jde pár, muž je černoch a žena běloška, a mezi sebou vedou asi čtyřletou dceru, která je oříškově hnědá. Její odstín je mnohem hezčí než barva pleti kteréhokoli z nich a je pozoruhodné, jak přirozeně se v tom dítěti mísí barvy obou rodičů. Hnědá a bílá dají dohromady béžovou -- barva kůže se dá namíchat jako balakryl.
"Házej, bambulo."
"Chytej!"
Tophův vrh se stočí k rodině a talíř málem uřízne holčičce hlavu. Otec disk sebere a pokusí se mi ho hodit zpátky, mrskne ho před sebe jako podkovu. Ubožák.
Park je přímo eldorádem netradičních kombinací různých ras. Snad ještě víc než Berkeley připomíná jakousi laboratoř, jako by ten trávník byl cosi jako živná půda pro experimenty s křížením lidí -- hlavní město této zeměkoule pro mísení různých ras a etnik. Dobrá polovina zdejších párů, ať už manželských nebo jen mileneckých, na první schůzce nebo při společném joggingu, je nějak smíšená -- většinou černí s bílými, ale často Asiatka s bělochem (dokonce i poněkud méně běžná kombinace Asijce s běloškou), nebo dvojice latinoamericko-bělošská, asijsko-latinoamerická, černošsko-asijská, pár lesbiček. Takhle by to asi namíchala castingová agentura do reklamy na nějakou banku -- jeden takový, dva makoví, boříme bariéry -- "Tohle jsou devadesátá léta! Tohle je budoucnost!"
Shodou okolností máme právě s Tophem období, kdy si pro vlastní pobavení děláme legraci z ostentativně rasového vidění světa. Nevím už, kdo s tím přišel -- určitě ne ten starší a rozumnější z nás -- ale probíhá to zhruba následovně:
Já: Ta tvoje čepice smrdí, jako bys ji měl pochcanou.
On: To říkáš jen proto, že jsem černej.
Bouře smíchu.
Funguje to i v jiném kontextu; například se sexem -- "Buzeruješ mě jenom proto, že jsem gay!" -- nebo s náboženstvím -- "Vadí ti to, protože jsem Žid? Přiznej, že je to tak?" Je to legrace, nebo aspoň já se bavím, protože on vlastně pořádně neví, co říká. Samozřejmě mu stále připomínám, že tahle hra musí zůstat jenom mezi námi a že ji můžeme hrát jenom doma, protože jeho spolužáci a jejich rodiče, případně slečna učitelka Richardsonová, by tento druh humoru patrně moc, nebo možná vůbec neocenili.
Asi po hodině skvělého házení s diskem si lehneme na trávník pod poletující draky. Odpočíváme, nad námi se třepetají jejich rozevláté ocasy, před námi je most Golden Gate Bridge, vypadá malinký, lehký, jako by byl vyrobený z plexiskla a strun do klavíru. Vlevo je město neboli The City, tedy San Francisco, změť bílých a šedých tvarů, a mezi tím se rozprostírá modrá, lhostejně zčeřená plocha zálivu posetá tečkami plachetnic a motorovými čluny s vlečkami pěny jako ohony vlasatic.
A najednou dostanu nápad: doplavat na Alcatraz. To by bylo něco, plavat ne z Alcatrazu, ale na Alcatraz. Ani se to nezdá tak daleko. Snad půl míle? Na vodě je to vždycky hrozně těžké odhadnout. Ale určitě bych to zvládl, kdyby bylo klidné moře. Plaval bych prsa. Co na tom může být tak těžkého? Pokud člověk nezpanikaří nebo se zbytečně brzy neunaví... jde jen o to nasadit správné tempo --
Toph by to určitě svedl taky. To by bylo teprve něco, kdybysme plavali na Alcatraz spolu. Byli bysme první: dva maníci, co si jen tak pro zábavu společně zaplavou na Alcatraz. Naplánujeme si to jen mezi sebou, tajně sami dva, a jednoho dne si prostě přineseme plavky, skočíme tady z útesů do moře a poplavem. To bude bomba, fakt senzace, a určitě na lidi víc zapůsobí, když tam bude i Toph --
"Au. Ježíšikriste."