V Shalimaru všechny rozveselil jeho rychlý návrat a Pilát zapadla mezi zdejší obyvatele jako nůž do másla. Ubytovali se v Omarově rodině a druhý a poslední večer stoupal Mlíčňák s Pilát po silnici ke stezce vedoucí na Šalomounův skok. Byl to ten vyšší z obou vyčnívajících skalnatých útesů. Oba byly nahoře ploché, oba vyčnívaly nad hlubokým údolím. Pilát nesla pytel, Mlíčňák malou lopatu. Byla to dlouhá cesta, než došli k vrcholu, ale ani jeden se nezastavil, aby popadl dech. Úplně nahoře, na rovince, bylo jen málo stromů, které tu dokázaly vzdorovat větru. Dlouho hledali mezi kamenitými hrboly plácek země dost velký, aby se tam kosti daly pohřbít. Když konečně takové místo našli, sedla si Pilát do dřepu a otevřela pytel, zatímco Mlíčňák odhazoval zem. Z pytle se ozval hluboký vzdech a vítr byl najednou mrazivě studený. Obklopila je vůně zázvoru, sladká kořeněná vůně zázvoru. Pilát uložila kosti opatrně do malého hrobu. Mlíčňák na ně nahrnul hlínu a upěchoval ji hřbetem lopaty.
"Dáme sem kámen nebo kříž?" zeptal se.
Pilát zavrtěla hlavou. Sáhla si na ni a vykroutila z ucha náušnici, až si roztrhla lalůček. Pak udělala prsty malý otvor a vložila do něho matčinu krabičku na šňupací tabák s jediným slovem, které Jake kdy napsal. Potom vstala a Mlíčňákovi se zdálo, že hned nato, co dopadla na zem, slyšel výstřel. Padl na kolena a položil si její ochablou hlavu do ohybu paže. "Jsi zraněná, Pilát?" vyrazil, "jsi zraněná?"
Tiše se zasmála a on hned věděl, že si vzpomněla na den, kdy ji viděl poprvé a kdy řekl to nejhloupější, co se dalo říct.
Soumrak zhoustl a všude kolem nich se rychle stmívalo. Mlíčňák posouval ruku přes její hrudník a břicho a snažil se nalézt místo, kde ji střela zasáhla. "Pilát? Jseš v pořádku?" Nemohl zachytit její oči. Ruka se mu pod její hlavou potila, jako by ji namočil do studně. "Pilát?"
Vzdychla si, "Dej za mě pozor na Rebu." A pak: "Škoda že sem neznala víc lidí. Byla bych je všechny milovala. Znát jich víc, milovala bych víc."
Mlíčňák se sklonil, aby jí líp viděl do obličeje, a uviděl na své ruce temnou skvrnu. Nebyl to pot, ale krev, která jí proudila z krku do jeho podpírající dlaně. Přitiskl jí prsty na kůži, jako by chtěl vtisknout do ní zpátky život, zpátky na místo, odkud unikal. Ale tím jen způsobil, že krev tekla rychleji. Zoufale si vzpomněl na obvazy stlačující cévy, dokonce v duchu slyšel praskání látky, kterou chtěl utrhnout. Přenesl váhu a chtěl ji položit, aby jí mohl ošetřit ránu, když zase promluvila.
"Zpívej," řekla. "Trochu mi zazpívej."
Mlíčňák neznal žádné písně a jeho hlas se nehodil ke zpívání, určitě by ho nikdo nechtěl poslouchat, ale nemohl oslyšet naléhavost té prosby. A tak jenom odříkával slova s nepatrným náznakem melodie a zpíval pro ležící ženu: "Cukrátko mý, nenech ty mě tady, žoky bavlny mě udusí, cukrátko mý, ty mě nenech tady, pánovy ruce mě uvězní." Krev už neunikala a na ústech se jí objevilo něco černého a pěnivého. Ale když trochu pohnula hlavou, aby se podívala na něco za jeho ramenem, trvalo mu chvíli, než si uvědomil, že je mrtvá. A když to už věděl, nedovedl zarazit ta obehraná stará slova, říkal je hlasitěji a hlasitěji, jako by síla toho hlasu ji mohla probudit. Probudil jenom ptáky, kteří se křivolace zvedli do vzduchu. Mlíčňák jí položil hlavu na skálu. Dva z ptáků kroužili kolem nich. Jeden z nich sletěl jako šipka na nový hrob, a když odlétal, svíral něco lesklého v zobáku.
Teď věděl, proč ji tak miloval. Nikdy se nevznesla od země, ale létat uměla. "Musí být někde taková, jako jsi ty,"
Ještě když nad ní klečel, uvědomoval si, že už k žádnému dalšímu omylu nedojde. Že v tu chvíli, kdy se zvedne, Kytara se pokusí ustřelit mu hlavu. Vstal.
"Kytaro!" vykřikl.
Ro, ro, ro, opakovaly hory.
"Tady, člověče, bratře. Vidíš mě?" Mlíčňák si přiložil jednu ruku k ústům a druhou mával nad hlavou. "Tady jsem!"
Em, em, em, em, pravily skály.
"Ty mě chceš? Co? Chceš můj život?!"
Život, život, život, život.
Skrčen na pokraji plošiny druhého útesu, kde ho kryla jedině tma, Kytara se usmíval nad ústím své pušky. "Můj člověk," bručel si pro sebe. "Můj hlavní člověk." Odložil pušku na zem a vstal.
Mlíčňák přestal mávat a přimhouřil oči. Ve tmě rozeznával jen Kytarovu hlavu a ramena. "Chceš můj život?" Teď už křičel. "Potřebuješ ho? Tady je." Neotřel si slzy, ani se zhluboka nenadechl, ani nepokrčil kolena - jen skočil. Přeplachtil ke Kytarovi lehce a zářivě jako polárka a nesešlo na tom, který z nich vypustí duši v zabíjející náruči svého bratra. Protože teď věděl, co věděl Shalimar: Když se člověk svěří vzduchu, může si ho osedlat.