Existuje jediné místo, kde po sobě pokřikují natvrdlí číšníci, práská se dveřmi a řinčí nádobí, každé okno je jako matčina ústa, která přikazují ulici, aby zmlkla, šla si bruslit někam jinam, utíkala až domů. Můj hlas je ten nejsilnější.
Pak vidím svou mámu, ustavičně plnou energie - jako já -, a majitele koloniálu, jenž se zvedá, aby k ní promluvil: "Paní Abramowitzová," prohlašuje, "rodiče by se neměli bát vlastních dětí."
"Ale pane Bialiku," stěžuje si maminka, "když jí nebo jejímu otci řeknete pšššt, tak odpoví, 'v hrobě si užiju klidu dost'."
"Z Coney Islandu na hřbitov," tvrdí táta, "jezdí to samé metro, a jízdenka přijde na stejný prachy."
Stojím hned vedle soudku s okurkami. Malíčkem vytvá_řím v láku mrňavoučké víry. Na chvíli se zarazím a oznamuji: "Campbellova rajská polévka. Campbellova hovězí polévka se zeleninou. Campbellův šk-skotský vývar".
"Tiše," zahořekuje majitel, "odchlipují se mi tu štítky."
"Prosím tě, Shirley, ztiš se trochu," žadoní matka.
Tam hučí celá ulice: Tiše! Tiše! Avšak refrénu mého šťastného vnitřního já neubere ani takt, ani notičku.
A taky tam, za rohem, se nachází budova z červených cihel - určitě je stará již pěknou řádku let. Každé ráno před ní postávají děti ve dvojstupech, které musejí být zarovnané. Ale ony se necítí uraženy. Prostě čekají.
Obvykle jsem mezi nimi. Vlastně jako první, protože moje příjmení začíná na A.
Jednoho chladného rána mi na rameno poklepal školník. "Máš jít do místnosti 409, Shirley Abramowitzová," nařídil. Udělala jsem, co řekl. Střelhbitě jsem vyběhla nahoru do místnosti 409, co patří šesťákům. Musela jsem počkat u katedry, dokud si pan Hilton, jejich učitel, nenašel na mě čas, a nesměla jsem se ani zavrtět. Po pěti minutách mě oslovil: "Shirley?"
"Ano?" zašeptala jsem.
On se zděsil: "Bohajo! Shirley Abramowitzová! Několika lidma mi bylo řečeno, že máš obzvlášť silný, jasný hlas a že čteš s citem. Pověděli mi pravdu?"
"Ano," zasípala jsem.
"Tak v tom případě nebuď hloupá, je docela možné, že se jednoho krásného dne stanu tvým třídním. Projev se, projev se."
"Ano," zařvala jsem.
"To je ono," zajásal. "A ještě, Shirley, mohla by sis dát do vlasů stužku nebo sponku? Jsou moc rozježené."
"Ano!" zaburácelo to sálem.
"No, a teďka se trochu ztiš." Otočil se k žákům. "Děti, ani muk. Otevřete si stranu 39. Čtěte až na stranu 52. Když skončíte, začněte znova." Opět si mě důkladně prohlédl. "É, Shirley, předpokládám, že víš, že se blíží Vánoce. Připravujeme nádhernou hru. Většinu rolí jsem již rozdělil. Ale pořád potřebuju někoho se silným hlasem, překypujícím vitalitou. Víš, co je to vitalita? Opravdu? Hned mi bylo jasné, že jsi chytrá holka. Prostě jsem tě včera slyšel recitovat na shromaždišti ,Hospodin je můj pastýř'. Velice to na mě zapůsobilo. Báječný přednes. Hezky o tobě mluví i paní Jordanová, tvoje učitelka. A teď mě, Shirley Abramowitzová, poslouchej, jestli tu roli chceš a chceš vystupovat, opakuj po mně, ,přísahám, že budu na sobě pracovat více než kdy před tím'."
Zadívala jsem se k nebi a okamžitě vyhrkla, "Och, přísahám." Políbila jsem si malíček a obrátila oči k Bohu.
"Život herce je tvrdý, má drahá," vysvětlil mi. "Jako život vojáka, nikdy nesmíš být líná a neposlouchat generála, tedy režiséra. Všechno," prohlásil, "úplně všechno záleží jen na tobě."
Odpoledne děti po celé budově seškrabávaly z oken krocany a šišky kukuřice, drhly je kartáčem. Sbohem, Dni díkůvzdání. Dalšího rána přinesl školník z kanceláře červený a zelený papír. Vyráběli jsme nové ozdoby a věšeli je na zdi a lepili na dveře.
Učitelé se zdáli spokojenější a spokojenější. V uších jim zněly zvonky dětství. Má nejlepší kamarádka Evie stále tropila jakési nezbednosti, ale nedostala jedinou poznámku za vyrušování. Bez chyby jsme se naučili "Svatou noc". "Obdivuhodné!" vykřikovala slečna Glacéová, praktikantka. "Když si pomyslím, že někteří z vás ani neumí pořádně jazyk!" Naučili jsme se "Krášlete příbytky své" a "Slyšte, andělé zvěstovali".
Oni se nestyděli a nás jen tak něco do rozpaků neuvedlo.
Ale když se o tom všem dozvěděla máma, rozrušeně pravila otci: "Mišo, nemáš ani potuchy, co se tam děje. Cramerová je předsedkyní Organizačního výboru."
"Kdo?" odtušil otec. "Cramerová? No jo, to je aktivní ženská."
"Aktivní? Ta určitě není aktivní jen tak bez důvodu. Heleď," poznamenala posmutněle, "překvapilo mě, že zrovna naši sousedi začali dělat kolem Vánoc hotový cirkus."
Tátu hned nenapadlo, co by odpověděl. Pak rozhodl: "Žiješ v Americe! Claro, přece jsi to chtěla. V Palestině by z tebe Arabové stahovali kůži zaživa. V Evropě byly pogromy. Argentina je plná Indiánů. Tady máš Vánoce... Ber to jako vtip, ha?"
"To vůbec není legrace, Mišo. Kam to s tebou spěje? Když jsme tehdy dávno přišli do nové země, utíkali jsme před tyrany, a místo nich nás tu čeká takový plíživý pogrom - naše dcera se naučí snůšku lží, a tomu ty říkáš vtip? Ach, Mišo, opustil tě všecek idealismus."
"A tebe smysl pro humor."
"Ten jsem nikdy nem_la, ale tys měl v sobě tolik idealismu!"
"Jsem úplně stejný Miša Abramowitz, nezměnil jsem se ani o fous. Zeptej se, koho chceš."
"Mně stačí, když se ptám sebe," opáčí matka (budiž jí země lehká). "Já odpověď znám."
Mezitím byli i sousedé nuceni přemítat, kterak se ke hře vyjádří.
Martyho otec prohodil: "No, má tam hodně důležitou roli, ten můj kluk."
"Můj taky," zareagoval pan Sauerfeld.
"To můj chlapec ne!" zvolala paní Kliegová. "řekla jsem mu ne. Má odpověď zní ne. Když říkám ne, myslím tím ne!"
Rabínova žena prohlásila: "Jak nechutné!" Ale nikdo ji neposlouchal. Pod úzkým proužkem oblohy neskonalé boží moudrosti nosila platinově blond paruku.
Následující dny byly přímo napěchovány zvuky a zážitky. Stala se ze mne pravá ruka pana Hiltona. Říkával: "Co bych si bez tebe, Shirley, počal?"

A také: "Tví rodiče by měli každý večer padnout na kolena a děkovat Bohu, že je obdařil takovým dítětem, jako jsi ty."
Někdy i: "S tebou je prostě radost pracovat, ty mé drahé, předrahé dítě."
Občas řekl: "Proboha, kam jsem jen dal text? Shirley! Shirley! Najdi ho."
A já mu mírně odvětila: "Tady je, pane Hiltone."
A místy, když byl skutečně unavený, zvolal: "Shirley, už mě nebaví křičet na tahle děcka. Mohla bys objasnit Iře Puškovové, že se nesmí objevit, dokud Lester podruhé neukáže na tu hvězdu?"
A já pak zaječela: "Iro Puškovová, v čem je problém? Ty trdlo! Pan Hilton ti už pětkrát řekl, aby ses neobjevovala, dokud Lester podruhé neukáže na tu hvězdu."
"Uf, Claro," povzdechl si otec, "co tam dělá až do šesti, to ani nestihne prostřít stůl?"
"Vánoce," opáčila máma mrazivě.
"Ho! Ho!" zasmál se táta. "Vánoce. Ty nikomu neuškodí. Koneckonců, historie učí nás všechny. Z četby víme, že tak vypadaly i pohanské svátky, svíčky, světla, dokonce i chanuka. Z čehož teda vyplývá, že nic není tak docela křesťanské. Takže jestli si myslí, že je to jejich soukromý svátek, jsou prostě ignoranti, ne vlastenci. Co patří historii, patří lidstvu. Chceš se vrátit do středověku? Holit si hlavu tupou břitvou? Copak to Shirley ublíží, když se naučí mluvit na veřejnosti? Určitě ne. A možná jednoho dne nezůstane jenom mezi kuchyní a krámem. Není to žádná hlupačka."
Díky ti, táto, za poklonu. Dodneška je to pravda. Jsem potrhlá, ale nejsem žádná hlupačka.
Ten večer mě otec políbil a s nelíčeným zaujetím pro mou kariéru pravil: "Shirley, zítra máš svůj velký den. Držím ti palce."
"Dejte mi s tím pokoj," odsekla matka. Poté zavřela všechna okna, aby se předešlo angíně.
Ráno sněžilo. Na rohu ulice nám laskavý městský úřad ozdobil stromeček. Řezník stáhl černé rolety, aby jeho barevná světla nedopadala na vystavená kuřata. Pro bochník chleba chodili sousedé o tři ulice dál na východ, jen aby se vyhnuli onomu chladivému stínu. Ale já nikoli. Cestou do školy jsem mu oběma rukama poslala polibek tolerance. Chudáček, v Egyptě byl cizincem.
Kolem vyjevených dětí jsem vkráčela přímo do hlediště. "Zlom vaz, Shirley!" popřál mi pedagogický dozor. Čtyři chlapci, mohutní na svůj věk, se již dali do práce rekvizitářů a kulisáků.
Pan Hilton byl velice nervózní. Dokonce ani nevypadal šťastně. Ať už hodlal říci cokoli, vždy to skončilo zasmušilým postranním pohledem. Zkroušeně seděl uprostřed první řady a požádal mě, abych pomohla slečně Glacéové. Což jsem učinila, i když jí se zdálo, že mám příliš zvučný hlas, a vyjekla: "Teď se jím nechlub!"
Rodiče se dostavili mnohem dříve, než jsme se stačili připravit. Chtěli zanechat dobrý dojem. Zpoza záhybů závěsu jsem pokukovala po obecenstvu. Spatřila jsem svou rozpačitou matku.
Slečna Glacéová přilepila Iře, Lesterovi a Meyerovi plnovousy. Skoro zapomněla přišít na drát hvězdu, ale já ji na to upozornila. Párkrát jsem si odkašlala, abych si pročistila hlas. Slečna Glacéová prolétla zrakem okolí a zjistila, že všichni jsou v kostýmech a na svých místech, dychtiví ztělesnit dané postavy. Zašeptala, "Tak jdeme na to". A pak:
Jackie Sauerfeld, nejhezčí hoch z prvního ročníku, rozhrnul špičatým loktem oponu a pisklavým hlasem zadeklamoval:
Rodičové milí,
Přeji hezkou chvíli,
Vánoční hru jsme připravili,
Abychom vás tu potěšili,
My všichni s velkou pílí,
To číslo nacvičili.
Ze zákulisí zaburácel můj hlas a vyděsil Iru, Lestera i Meyera, kteří ho sice očekávali, ale přesto se vždy dokázali polekat.
"Pamatuji se, pamatuji, na dům, kde já zrozen byl..."
Slečna Glacéová jediným škubnutím roztáhla oponu a onen dům se zaskvěl v plné parádě - starý seník, kde na slámě ležela Celia Kornbluhová s Cindy Lou, svou nejoblíbenější panenkou. Ze zákulisí se k nim vypravila Ira, Lester a Meyer, přičemž občas ukázali na pohybující se hvězdu a občas dopředu na Cindy Lou.
Byl to dlouhý a smutný příběh. Pečlivě jsem odrecitovala každé slovo o mém osamělém dětství, zatímco po jevišti popocházel tu doleva, tu doprava Eddie Braunstein s pastýřskou holí a hledal ovce. Opět jsem se zmínila o osamělosti a o tom, jak mi vůbec nikdo nerozumí, kromě několika žen, které všichni ostatní nenávidí. Na tohle už byl Eddie příliš malý, proto ho nahradil Marty Groff, zahalený do modlitebního šálu svého otce. Ohlásila jsem dvanáct přátel a polovička hochů ze čtvrtého ročníku obklopila Martyho stojícího na bedně od pomerančů, zatímco můj hlas kázal. Truchlivě, avšak s vervou řečnil o Lásce, Bohu a člověku, když vtom nás strašlivě zradil Abbie Stock, a vše tak dospělo k slavnému vyvrcholení. Marty, jemuž jsem sloužila jako nápověda, čekal u úpatí kříže. Zoufale zíral na obecenstvo. Zaúpěla jsem: "Och Bože, Bože, proč jsi mě opustil?" Vojáci, tedy vlastně šejci, ubohého Martyho popadli s úmyslem ho přibít čili zabít, on se jim však vykroutil a opět se obrátil k obecenstvu, přičemž rozpřáhl ruce, aby ilustroval svůj žal a konec. Zamumlala jsem, co nejzřetelněji to jen šlo: "A zbytek tichem zahalen jest, ale jak každý v této místnosti, v tomto městě - na tomto světě - nyní ví, žít budu životem věčným."
Večer k nám do kuchyně zaskočila na šálek čaje paní Kornbluhová.
"Tak jak se daří milostivé panně?" zeptal se otec s výrazem nepředstíraného zájmu.
"Na to, že máte dceru, vám pusa jede pěkně, pane Abramowitz."
"No," opáčil otec laskavě, "poslužte si, prosím, vemte si citrón, osladí vám život."
Chvíli diskutovali v jidiš a pak přešli do míchaniny ruštiny a polštiny. Rozuměla jsem zase až otci, který řekl: "A stejně, musíte uznat, že to byl pěkný kus, představil nám víru jiné kultury."
"To jo," protáhla paní Kornbluhová. "Ale...všiml jste si Charlieho Turnera - toho rozotomilého kluka z Celiiny třídy - a těch ostatních? Dostali akorát malé role, nebo vůbec žádné. To mi připadá nevkusné. Vždyť jde koneckonců o jejich náboženství, ne?"
"Ách," objasnila jí máma, "co s tím měl pan Hilton dělat? Mají hrozně tiché hlasy, a taky, proč by hulákali? Anglicky umějí zpaměti od narození. Jsou plavovlasí jako andělé. Myslíte si, že na tom záleží, jestli ve hře vystupují, nebo ne? Vánoce... jako velkoobchod... prostě jejich majetek."
Poslouchala jsem a poslouchala, až už jsem nic nevnímala. Příliš ospalá. Vylezla jsem z postele a klekla si. Z rukou jsem vytvořila kapličku a zašeptala: "Slyš, ó Izraeli..." Pak jsem zavolala v jidiš, "Dobrou noc, dobrou noc. Prosím vás, pšššt." Odpověděl mi otec, "To pšššt platí i pro tebe," a bouchl kuchyňskými dveřmi.
Byla jsem šťastná. Spánek přišel okamžitě. Modlila jsem se za všechny: za svou povídavou rodinu, vzdálené bratrance a sestřenice, kolemjdoucí i osamělé křesťany. Očekávala jsem, že mě Pánbůh vyslyší. Můj hlas byl přece nejsilnější.