Pokud se zaměříme na témata amerických židovských autorů, velmi nám pomůže zavést koncept tzv. využitelné minulosti. Jak naznačil už Earl H. Rovit, významný literární kritik, problém tradice neboli využitelné minulosti je jednou z hlavních potíží, s níž se musí vypořádat každý seriózní americký spisovatel. Jelikož tvůrce beletrie musí vždy ve vykreslení svých postav a prostředí zachovat alespoň minimum povrchového realismu, úspěšné ztvárnění přesvědčivého výřezu ze života určuje soudržnost jeho symbolů, a tedy univerzálnost jeho poselství.

V praxi si američtí židovští autoři mohou zvolit jednu z následujících alternativ:
1) Mohou, podobně jako Jerome Weidman a další autoři 30. a 40. let, využívat židovského prostředí a soustřeďovat se na zachycení silného přízvuku a obyčejů židovského přistěhovalce v USA. Pokud si vyberou tuto cestu, hrozí jim ovšem, že své prostředí vykreslí sentimentálně.
2) Mohou téměř úplně ignorovat svůj židovský původ. Spisovatelé jako Nathanael West nebo J. D. Salinger se rozhodli tvořit ve zcela individuálním rámci a naprosto ignorují i povrchový realismus, neboť jejich primárním záměrem je představit čtenáři jakousi poetickou metaforu (viz jak Přítelkyně osamělých srdcí, tak Kdo chytá v žitě – obě díla se spíše přiklánějí k surrealismu). Dále sem lze zařadit celou řadu spisovatelů, kteří své židovství využívají pouze v některých svých dílech, což znamená, že s ním nepracují systematicky a do hloubi – jako dobrý příklad poslouží třeba Joseph Heller (viz například román Hlava XXII, kde není o židovství ani zmínka, a pak jeho volné pokračování Zavíráme!, které oproti předchozímu obsahuje dokonce několik úplných „židovských“ kapitol). A rovněž sem náleží Arthur Miller, v jehož dramatu Smrt obchodního cestujícího není nikde výslovně řečeno, že ústřední rodina je židovského původu, i když je to velice pravděpodobné. (Jedním dechem však musíme dodat, že rodina v jeho méně známé povídce Už tě nepotřebuju je naopak explicitně židovská.)
3) Třetí možností je pak využít židovsko-amerického pozadí jako fiktivního rámce, přičemž v tomto případě je nutné sladit svět jidiš folklóru a židovského života v Americe s požadavky kladenými na moderní beletrii. A přesně to je cesta, kterou se vydali Bernard Malamud, Philip Roth, Saul Bellow a Isaac Bashevis Singer – každý z nich ovšem svým svérázným způsobem.