Americká žid. literatura po a o holocaustu

přehled beletrie zahraniční

Holocaust je nejen problémem historickým, filozofickým, teologickým, emocionálním a v poslední době i politickým, ale také výchovným a uměleckým. Není zcela jasné, jak ho učit na školách a připomínat kupříkladu ve formě památníků...

Americká židovská literatura po a o holocaustu

Holocaust se v současné době obecně chápe jako termín pro perzekuci Židů v nacistickém Německu v období let 1933-45, nejprve v samotném Německu a poté v nacisty okupované Evropě, jež vyvrcholila vyhlazovacími tábory a zavražděním téměř 6 000 000 Židů. Vhodnější je však hebrejský termín šoa (totální destrukce, zničení), neboť řecké slovo holocaust znamená v překladu "zápalnou oběť" (němečtí nacisté a jejich přisluhovači házeli živé děti do plamenů, nebyly to však jejich děti - a tedy oběti, nýbrž židovské děti - a tedy vraždy).
Nahlédneme-li na holocaust z úhlu historického, objeví se před námi celá řada problémů. Přijmeme-li koncept bezprecedentnosti, vynoří se dvě otázky: Může se holocaust stát precedentem pro budoucnost a měl precedenty? Lze "konečné řešení" srovnat s tureckou genocidou Arménů během 1. světové války či s masakrem severoamerických indiánů?
A lze holocaust vůbec historicky vysvětlit, tj. ukázat, jak je možné, že k němu došlo, stejně jako nějakou jinou událost?
Do slepé uličky se nad problematikou holocaustu dostává i filozofické myšlení. V Osvětimi se totiž ztratil i pojem smrti, smrti, jež se dosud chápala jako nezcizitelná svoboda, tj. možnost každého jedince rozhodnout se raději pro vlastní smrt. V koncentračních táborech ovšem neumíral jedinec, individuum, ale jen jistý "druh" (ve smyslu speciman). Filozofické myšlení se však obrací i k nacistickým vrahům. Jak tvrdí Hannah Arendtová, lidská historie před holocaustem znala sadismus, morální slabost, ignoranci i radikální až démonické zlo, neznala ale banalitu zla praktikovanou nesčetnými bytostmi, jež se po 2. světové válce opět staly obyčejnými a úctyhodnými občany, aniž by jevily známky morálních dilemat.

Problémy s pojetím holocaustu
Holocaust je však nejen problémem historickým, filozofickým, teologickým, emocionálním a v poslední době i politickým, ale také výchovným a uměleckým. Dosud není zcela jasné, jak ho učit na školách a připomínat kupříkladu ve formě památníků, a jak s takovou katastrofou zacházet, aby se nestala pouhým klišé. Zatímco dřívější teorie zastávaly názor, že na holocaust neexistuje odpověď, současní intelektuálové se domnívají, že o holocaustu je třeba pojednávat stejně jako o jakémkoli jiném problému, jinak se přemění v pouhý mýtus. A zatímco kdysi převládalo mínění, že holocaust "patří" především Židům, tj. že zejména Židé by na něj měli myšlenkově i tvůrčím způsobem reagovat, dnes se uznává, že holocaust v tomto smyslu patří v zásadě celému světu.
S holocaustem je spojena i celá řada literárních problémů. Otázkou zůstává, zda je možno slovy reprezentovat zejména fyzickou bolest, jak ji objektivizovat, jak sdělit nesdělitelnou zkušenost prostřednictvím jazyka a prostřednictvím imaginace. Z psychologického hlediska navíc přichází po nevýslovných hrůzách obvykle trauma, jež se projevuje tichem a mlčením, a i když se toto prázdno překoná, mezi spisovatelem a čtenářem zeje stále mezera. Hrůzu možná lze popsat, nelze ji však zrekonstruovat.
Další problém vyvstává při pokusu o adekvátní literární formu, žánr. Zatímco někteří spisovatelé se rozhodli navázat na válečný román, jiní se pokusili o experiment a vyzkoušeli opravdu rozličné žánry - například komiks v USA (vzpoměňme Arta Spiegelmanna a jeho komiks Maus) nebo pohádky v Německu.
Literární věda vůbec často tvrdí, že pokud jde o holocaust, očití svědkové své vzpomínky a spisovatelé své fiktivní příběhy nutně očišťují, myjí a jinak hygienicky ošetřují, tj. podrobují je jakési autocenzuře, abychom jim my dokázali naslouchat. A protože šest milionů je číslo, které se jakýmkoli literárním strategiím vymyká, je možná schůdnější vyprávět jen jeden příběh - za dnes již klasický se tu i v americkém kontextu považuje autentický Deník Anny Frankové. V literatuře o holocaustu se navíc i samotné vyprávění zpravidla stává tématem a snaží se odpovědět hned na několik otázek: Existuje jen jediná správná cesta, jak vyprávět? Včlení-li se do vyprávění několik hlasů, získáme tak více perspektiv a dojdeme tudíž k pravdě? Jak se dá takový příběh z holocaustu sdělit, k čemu se dá využít?
Hana Ulmanová

© Hana Ulmanová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3506x

Inzerce
Inzerce