Deset let po vydání knihy Tessy de Loo Dvojčata a pár let po úspěšné divadelní inscenaci přišel letos o Vánocích do nizozemských kin film Dvojčata.

Příběh sester Anny a Lotte, které se po téměř celoživotním odloučení jako staré paní náhodně sejdou v lázních a vyprávějí si své osudy, vzbudil hned po vydání v roce 1993 ohlas v Nizozemsku i v cizině. (Úspěch tohoto více než čtyřsetstránkového románu se ostatně Tesse de Looové od té doby nepodařilo vyrovnat.) Velkou roli tu jistě hraje působivý příběh: sestry, narozené v roce 1916 v Kolíně nad Rýnem, v šesti letech osiřely, načež osud zanesl tuberkulózní Lotte do kultivované, socialistické rodiny v Holandsku, kdežto Annu k primitivním katolickým příbuzným na vestfálském venkově. Na příběhu odloučených sester autorka přesvědčivě dokumentuje rozštěpení Evropy vlivem nacismu a 2. světové války. Obraz Nizozemska v tom období se v literatuře objevuje častěji, ale líčení situace v Německu Anninýma očima zapůsobilo jako zemětřesení. „Náhle si uvědomíme, že spoluprožíváme s hlubokou účastí tragédii Annina manžela, Rakušana, který bojoval v německé armádě a na konci války dokonce u SS,“ napsala jsem o tom v LtN v roce 1996, v článku o momentálně nejčtenějších nizozemských autorech (z toho je vidět, že se román na vrcholu žebříčku popularity udržoval celá léta).

Také návštěvnost filmu láme všechny rekordy. Vždyť je to jednoduchý způsob, jak se seznámit s hitem, a nemuset se přitom číst s objemnou knihou (a tuto taktiku neuplatňují zdaleka jen středoškoláci). Film je samozřejmě proti knize mnohem schematičtější, oproštěný od mnoha zajímavých podrobností, odstínů a historických odboček. Nizozemsko-německým obsazením a dvojjazyčností filmu však režisér Somboogaart dosáhl oproti knize efektu navíc: jazyk tu hraje vlastní, překvapivou roli při dokreslování vztahů. Lotte si znalost němčiny udržela, ale při klíčovém setkání s Annou pár let po válce, kdy se jejich cesty definitivně rozejdou, odmítá tímto jazykem mluvit. Anna se v zoufalství snaží lámat angličtinu – působivější výraz jejího ponížení i bezmocné snahy o navázání kontaktu si téměř nelze přestavit. Podobně v rámcových scénách v lázních jazyk dokresluje složité sesterské vztahy, hlavně počáteční nepřístupnost ze strany Lotte: a tak zpočátku mluví každá „svým“ jazykem (a Anna se chvílemi snaží o nizozemštinu), ale končí obě jakousi smířlivou germánskou makaronštinou. Pro našince zajímavý detail je obsazení role Annina manžela, Vídeňáka Martina. Hraje ho Roman Knížka, který si touto rolí upevnil pověst velkého talentu v německojazyčném filmu. Jeho bezelstný, jakoby udivený pohled, připomínající trochu Neckářova Miloše Hrmu v Ostře sledovaných vlacích, získává postupem války na smutku a propůjčuje vojákovi v německé, na závěr dokonce v esesácké uniformě lidskou tvář.

Román Dvojčata vyjde v překladu Jany Pellarové v nakladatelství Eroika. Bylo by hezké, kdyby se do našich kin dostal i film.