Podivně groteskní, či postmoderně gotické?
Barker, Nicole

Podivně groteskní, či postmoderně gotické?

Nicola Barkerová (1966), začala psát povídky. Hned její první sbírka s titulem Miluj nepřítele svého (Love Your Enemies) z roku 1993 si vybojovala dvě významná literární ocenění, a začínající autorka tudíž mohla ve své kariéře pokračovat románem i novelou - Předpověď naruby (Reversed Forecast) vyšla roku 1994 a Malá bohatství (Small Holdings) následovaly o rok později...

Na udělování literárních cen pohlíží odborná i laická obec poměrně právem se značnou nedůvěrou. Šušká se, že mimo čistě estetických kvalit hrají roli též faktory ekonomické, politické a ideologické, a navíc to či ono uznání často obdrží autor, který je pokud ne přímo na prahu smrti, tak alespoň již za vrcholem tvůrčího vzepětí. Ocenění pak paradoxně samotnému umění nepřispívá - místo aby podporovalo nové progresivní, avantgardní vývojové trendy a tendence, spíše posvětí, a tudíž svým způsobem zakonzervuje daný obecně uznávaný stav. Jednou z výjimek je Mezinárodní dublinská cena IMPAC - v roce 2000 ji totiž za román Doširoka otevřené získala tehdy čtyřiatřicetiletá Britka Nicola Barkerová, přičemž na poli poražených zůstala i taková Toni Morrisonová či Philip Roth.

Ačkoli má tato cena za sebou teprve pětiletou tradici (poprvé byla v hospodářsky i kulturně vzkvétajícím Irsku udělena roku 1996 Australanu Davidu Maloufovi), vydobyla si už ve světě beletrie jistý věhlas. Kromě toho, že finanční ohodnocení činí celých 100 000 irských liber, stojí za zmínku fakt, že jednotlivá díla nominují místní i zahraniční knihovny a celý proces řídí Městská knihovna v Dublinu. V užším výběrovém kole se poté jednotlivých svazků chopí porota sestavená z významných evropských a amerických spisovatelů, kritiků, akademiků a novinářů, která loni vítěznou prózu posoudila následovně: "Doširoka otevřené je co do volby slov perfektní, vtipné a ironické dílo... dialogy jiskří a věty jsou vytesány tak, že na nich lze učit jako žiletka ostrý cit pro komiku i bezchybnou strukturu. Spisovatelka se cíleně zaměřila na život lidí na okraji, důležitost nemajetných a zjevně šílených a nakonec nás přesvědčila, že Doširoka otevřené má v sobě vášnivou energii a výmluvný spád, jaký si zaslouží zanícené a početné globální čtenářstvo." Samotná Barkerová pak profesoru Weinsteinovi, jenž ono odůvodnění přednesl, zcela vážně opáčila v tom smyslu, že jeho text je podle ní lepší než její kniha, a média pobavila též odpovědí na otázku, co si počne s nemalou finanční odměnou: "Uložím si ji na úroky a koupím si nové tenisky - což asi na někoho, kdo pracuje s představivostí, zní dost hrozně."

Nicola Barkerová se narodila roku 1966 v cambridgeshirském Ely a coby pravá Angličanka strávila část dětství v Jižní Africe. Psát začala povídky, jelikož právě pracovala v jednom londýnském pekařství a na delší útvary prostě neměla čas. Hned její první sbírka s titulem Miluj nepřítele svého (Love Your Enemies) z roku 1993 si však vybojovala dvě významná literární ocenění, a začínající autorka tudíž mohla ve své kariéře pokračovat románem i novelou - Předpověď naruby (Reversed Forecast) vyšla roku 1994 a Malá bohatství (Small Holdings) následovaly o rok později. Druhá sbírka povídek nazvaná Do vnitrozemí (Heading Inland) z roku 1996 pak obsahovala kratší prózy již dříve uveřejněné časopisecky ve Velké Británii, Spojených státech a Austrálii a přinesla Nicole další oficiální uznání a pocty. Skutečnou hvězdu z ní nicméně udělala až ceremonie na dublinském zámku v květnu 2000 a 17. června večeře v irské Královské nemocnici Kilmainham, kde v úvodu zmíněnou "velecenu" převzala z rukou nositele Nobelovy ceny Johna Humea. Domovské nakladatelství Barkerové, Faber and Faber, se ihned rozhodlo znovu uvést na trh veškerá autorčina díla, a recenzenti začali dosud relativně neznámou mladou spisovatelku kvapně srovnávat jak s jejími krajany Martinem AmisemJulianem Barnesem, tak s Kanaďankou Margaret Atwoodovou či Američanem Saulem Bellowem. Žádosti o interview nejrůznějších publicistů a televizních a rozhlasových reportérů se jen hrnuly.

V jednom takovém rozhovoru se Nicola překvapivě svěřila, jak náročný pro ni vlastně proces psaní je. Sama se považuje za perfekcionistku, třebaže to snad z textů není patrné: "Napíšu jednu větu a potom další, pak si je obě přečtu a připíšu třetí, a zase přečtu tu první. A po ní druhou a třetí. A obdobně postupuju dál, až se daný celek rozroste, a potom před dalším řádkem čtu i předchozí tři nebo čtyři kapitoly, a znovu a znovu... Zkouším tak doladit rytmus, nápady, v podstatě všechno, o co se snažím... Víte, když píšete román, svět, který vytváříte, se stává světem, do něhož se chcete ponořit. Je to téměř hypnotická zkušenost - jako byste lezli do horké vany. Musíte do ní lézt pomalu, pomalounku do ní vklouznout, protože pokud byste do ní vskočili, mohli byste utrpět šok." Je pravdou, že i dříve kritika vyzdvihovala způsob, jakým Barkerová vykresluje jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi (ať už sobecké, destruktivní či intimní, ale vždy plné napětí), nicméně převládalo mínění, že vše je dar nadobyčej vzrušivé fantazie, a nikoli mistrné řemeslo. Musel přijít až román Doširoka otevřené, aby názorně všem dokázal, kam až sahá autorčina tvůrčí imaginace a jak umí spisovatelka využít dávno osvědčených, vpravdě gotických literárních prostředků k zachycení rozkolísané lidské identity v dnešní postmoderní době.

Chceme-li sledovat subžánr gotického románu v historické perspektivě, nelze opomenout jména typu Horace Walpole, Ann Radcliffová či Matthew Gregory Lewis, neboť právě jejich díla položila základ jak "bílé", tak "černé" gotice moderní. Gotika "bílá", opírající se o sen o dosažení pravdy a krásy, nutně končí šťastně a zůstává tudíž stranou našeho rozboru. Zaměříme se na gotiku "černou", jež pracuje s odvrácenou tváří romantických tužeb, tj. s fascinací hrůzou. Slovníková definice praví, že příznačný pro ni je co do postav zájem o iracionálno, podvědomí a instinkty, tedy jakousi "noční" část lidské duše, co do prostředí neobyčejně intenzivní krajiny a uzavřené prostory symbolizující útočiště nebo vězení, popřípadě obojí, a co do času naléhavé ohledávání minulosti, které často hraničí až s jakýmsi dědičným prokletím. Za cíl si pak gotika klade zkoumat psychologii zla či abnormálna v povaze člověka, čímž se oslovuje potřeba mysticky reprezentovat úzkost a strach lidských bytostí z existence. A jelikož autoři i moderních gotických románů využívají navyklých modelů a strategií, jež nás vtáhnou do osudů hrdinů, vábí běžné i sofistikované čtenáře.

Spojovací článek mezi původním gotickým románem a Doširoka otevřeným Nicoly Barkerové představuje patrně Charles Dickens. Právě on geniálně využil technik detektivního příběhu též v nedetektivních prózách, a ona literární tradice pak přilákala i natolik nesourodé umělce jako byli Henry James, Joseph Conrad, William Faulkner či celá galerie dalších jižanských spisovatelů. I jejich hrdinové pocházejí z rodu postav fyzicky hezkých, melancholických, tajemných a vášnivých, schopných zcela výjimečného dobra i zla, mají však stále větší a větší potíže s vlastní identitou. Ta je totiž určována hlavně falešnými sny či nočními můrami, s nimiž bojují, a jelikož o sny se nelze podělit, hrdinové se propadají do věčné samoty. Jejich denní činnosti nutně ustupují do pozadí, neboť je poznamenává hluboká vnitřní nejistota a jakýsi nejasný pocit viny. Snaha porozumět sobě samému nenese výsledek, člověk se pohybuje jakoby v labyrintu a ultimátním horrorem, jak si uvědomí moderní jedinec, nejsou bohové ani démoni, nýbrž ty nejskrytější aspekty našich myslí.

Ve struktuře literárního díla moderní gotiky se pak nutně objevují tři výrazně dominantní motivy. Prvním z nich je útěk, protože archetypální představa útěku je jednou z nejcharakterističtějších nočních můr, v nichž se dítě cítí ohroženo a buď tedy zmateně pobíhá sem a tam, nebo se nedokáže pohnout z místa. (Jde-li ovšem o opravdový útěk dospělého, tj. o útěk před realitou, vynořuje se "podmotiv" sebevraždy, neboť právě tou nevyhnutelně končí.) Druhým a poněkud optimističtějším je hledání, které probíhá v rámci daného iniciačního procesu, a poněvadž zpravidla vytouženou metou je najít smysl života, dráha, již si jedinec vytýčil, bývá často plná bolestných setkání a ještě bolestnějších očekávání. A konečně motivem posledním (nicméně mnohdy nejsilnějším) je bezcílné putování, kdy je prokletý jedinec vyobcován z lidské společnosti (eventuelně ji dobrovolně opouští) a ocitá se tudíž v naprosté izolaci. Žije, a přesto je od života oddělen, a navíc ani nedokáže zemřít - pohybuje se věčně na hranici mezi bytím a nebytím, a jak se toho dozvídá víc a víc, sílí i jeho pocit osamění. Vlastní vědomí ho odcizí od života a zatíží svou existencí natolik, až mezi dvě jediná řešení patří snad jen víra a náboženství v jakékoli formě nebo návrat k přírodě a přírodnímu způsobu života. Hrdina již není pouze romanticky rozpolcený - jeho osud sestává z tragických dilemat moderního bytí, a právě k jejich zachycení slouží staré osvědčené literární formule gotiky.

V Doširoka otevřeném Nicoly Barkerové se setkáváme snad se všemi výše uvedenými prvky, mnohé z nich však prošly modifikací. Dějištěm je vedle odlidštěné metropole Londýna zastoupené metrem a dálnicemi ostrov Sheppey, zapomenutý kus země v ústí řeky Temže, na němž se místo strašidelného zámku či rodinného sídla nachází jen vězení, nudistická pláž, ubohé chatky a bungalovy a organická farma na divoká prasata (jejímž protějškem je finálně džungle na Sumatře). Všude je mokro a válejí se mlhy, které nejednou zahalují skutečné události a tím je zkreslují, a proto je často těžké od sebe odlišit "subjektivní" a "objektivní" noční můry. Jedinou utěšující silou je oceán, k němuž se dříve nebo později uchýlí snad všichni hrdinové. Každému z nich navíc cosi příznačně chybí - Nathan pracuje ve ztrátách a nálezech, Ronny nemá palce u nohou, Jim nemocí přišel o vlasy i chlupy, Lily trpí nedostatečnou srážlivostí krve a patřičně se jí nevyvinuly určité vnitřní orgány a konečně Luke sklidil úspěch pornografickými publikacemi, v nichž si "čtenáři" na obrázcích sami doplňují naznačené čáry či spíše křivky. Téma absence, ztráty a pod povrchem dřímajícího násilí je tedy klíčové. Všechny postavy jsou svým způsobem groteskní, liší se od normálu buď zjevem, nebo schopnostmi a činy. Představují tak jistou dezintegraci, deformaci toho, co se obyčejně považuje za příjemné nebo přirozené, a jakoby narušují obvyklý řád a harmonii. Jejich "nelidské" kvality předmětů autorka mnohdy i zdůrazňuje - Ronny/Jim vypadá jako "starý chlebíček s popraskanou kůrkou a okoralou oblohou, který zbyl na talíři po nějakém nesmyslném večírku, kam se nikomu nechtělo přijít", a Lauřina láska je "pálivá, palčivě kyselá, jak mražená ovocná dřeň", což nemilosrdně odkazuje též na postmoderní konzumní společnost. Identita hrdinů se však rozpouští a znečitelňuje i pomocí dalšího literárního prostředku - místo romantického prvku dvojčat nebo dvojníků zde máme Ronnyho jedna a Ronnyho dvě, kteří se postupně stávají nerozlučnou dvojicí a v mnohém se začínají navzájem podobat, a v pozadí se coby přízrak zjevuje i třetí Ronny, mrtvý otec Ronnieho a Nathana. Jeden z dvojice pak slouží i jako klíč k rozluštění titulu románu, což vyplývá též z komentáře spisovatelky: "...oba byli v mládí nějak zasaženi, avšak chovají naprosto různě; jeden Ronny se uzavře, zatímco ten druhý se doširoka otevře... reagují na trauma rozdílnými způsoby, ale oba jsou velmi zranitelní."

Třebaže se v průběhu vyprávění odlupují vrstvy lží a předsudků a částečně se odhaluje pravda, autorka nám odmítá sdělit podstatné informace o postavách a příčinách jejich trápení. Konflikt zůstává do značné míry nevyřešen a jeho rozuzlení není možné ani uhodnout, což ostatně vyplývá již ze spisovatelčina vědomého pronásledování všeho abnormálního. Hrdinové si vymýšlejí, aby chránili svá křehká nitra, a čtenář se marně snaží najít prapůvod všech problémů. Kniha je vystavena jako tajemství, nicméně v závěru je odhaleno pouze několik málo momentů a zbytek skrývá nejistota - v ponurém světě smutku a potlačeného strachu za každým rohem číhá cosi strašlivého, a pod slupkou všednosti bublá a vře šílenství. Přesto však existuje cesta ke spáse - ona podivnost nezřídka přerůstá v hluboká témata jako sebeúcta, vina, odpuštění a lidská laskavost, a ačkoli všechny postavy lze označit za neúplné, přičemž konvenčně "zdravá" není ani jejich sexualita (buď mimomanželská, nebo potlačená, projevující se intelektuálním nebo duchovním úsilím), výsledná umělecká vize je pozoruhodně celistvá.

V osvíceném věku vědy, techniky a DNA chceme rozumět všemu, a proto jsme k náhodám cyničtí. Nepřijímáme jako fakt, že i náhody se dějí, a již ona úvodní scéna, v níž Ronny míří do práce provádět chemický postřik veřejných komunikací a zastaví, neboť z nadjezdu na něj mává člověk, a ten člověk má na sobě bílé tenisky, které Ronny ztratil a on si je údajně vyzvedl ve ztrátách a nálezech londýnského metra, kde pracuje Ronnyho bratr Nathan, může leckomu připadat za hranicemi pravděpodobnosti a běžného vnímání. Nicméně právě zde se spletou osudy postav, jež nemusíme zrovna chápat, ale přesto jsou nám podivně blízké. Znovu tedy Nicola Barkerová potvrzuje, že podvědomé a iracionální procesy jsou stejně platnými prostředky, jimiž lze zkoumat a objevovat svět, jako prostředky tradiční, vědomé a racionální. A pro umělce patrně ještě vhodnější, neboť jak nedávno prohlásil Northrop Frye: "Svět spánku a snů je také světem, z něhož básníci a proroci čerpají svá zjevení."

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse