Pro mě není na Toximii nic šokujícího, s estetikou hnusu se mi spojuje spíše maďarský film Taxidermie, který překračuje všechna tabu spojená s lidskou fyziologií, ale je to tak vizuálně umělecké, že se ten všeobjímající abject mění v metafyziku.
Nikdo si nemohl nepovšimnout, že postarší muž, který má na sobě pestrobarevné šusťáky, se vláčně sesouvá na sedadlo v tramvaji a příšerně při tom smrdí. Šedé skvrny sedadel ho obklopují ze všech stran a vyznačují zamořenou oblast.
Jistá recenzentka v reakci na debut Małgorzaty Rejmer napsala, že Toximie „stahuje až ke dnu”. Což je velmi výstižná definice – stahuje, vtahuje, upoutává a potápí čtenáře do totálního pekla estetiky ošklivosti či turpismu v té nejčistší podobě.