Tíha sněhové vločky

Podíval jsem se na svou pravou ruku. Copak není ruka to poslední, co se hýbe? Držel jsem babičku za ruku, když umírala. Oči měla zavřené, už přestávala dýchat, když jsem pocítil, že mi slabounce tiskne ruku. To bylo to poslední, než umřela. Otočil jsem hlavu ke své levé ruce. Ležela mi po boku. Musím vstát. Jak je to dlouho, co jsem jedl? Na jídlo jsem však neměl ani pomyšlení.

Čtrnáctiletý nadějný skokan na lyžích se musí náhle vyrovnat s vlastní těžkou diagnózou, psychickou nemocí matky i první láskou.