књиге : Srbsko

Ana Marija Grbić se do projektu CELA zapojila se svou povídkovou sbírkou Skorosmrtelná, jejíž název nakonec změnila na Srnčí hřbet. Co ji vedlo ke změně? Kde všude se dají její povídky číst a proč můžou být aktuální i pro českého čtenáře?

Jagoda se stále potkává se svou první láskou Jovanem, Djurdja se vyrovnává s tím, že její muž Neša právě prodal první z osmdesáti obrazů, které namaloval za jeden rok v důchodu, a Marina se od svého profesora dovídá, že na doktorát nemá, a přitom je v rodné vesnici považována za jediného intelektuála široko daleko. Sbírka povídek Srnčí hřbet se s humorem a ironickým nadhledem zaměřuje na každodenní život lidí a představuje unikátní obrázek současného srbského maloměsta.

Srbský (tehdy ještě jugoslávský) absolvent pražské FAMU a pozdější výrazný režisér vzpomíná svá studia v šedesátých a sedmdesátých letech. A jeho postřehy mají svou cenu, přestože byl text psán už před čtyřiceti lety.

Sny, realita, fantazie i jiná skutečnost jsou náplní krátkých povídek Jadranky Čavić a připomínají tak trochu bonboniéru. Některé chutě už odněkud známe, jiné jsou velmi originální, dobré jsou ale všechny.

Sny, realita, fantazie i jiná skutečnost jsou náplní krátkých povídek Jadranky Čavić, srbské autorky žijící v Praze, které vyšly v dvojjazyčném vydání.

Srbská autorka Aleksandra Cimplová debutovala milostným příběhem ženy s rozdvojenou osobností. Sám název díla napovídá, že ústředním motivem jejího života i celé knihy je smrt. Hlavní hrdinka se v knize stává členkou Bratrstva, které chce bojovat za lepší svět, a postupně se vypracuje až na pozici likvidátorky. S tematikou smrti se v knize mísí i několik dalších, například milostná a sexuální.

Románová prvotina autorky srbského původu, pocházející z území dnešního Chorvatska a žijící už delší dobu v Praze, ženský pohled na průniky občanské války a osobního života.

Srbský autor próz z mafiánského prostředí, z města Niše 90. let minulého století, se po svém románu Hobo v češtině představuje výborem z povídek. Nutno říct, že spojení tohoto autora a krátkého prozaického žánru, v němž nemusí konstruovat složitý děj, ale může se soustředit na detail a náladu, je mnohem šťastnější.

Jeden z nejvýraznějších představitelů současné srbské literatury Dragan Velikić (1953) se ve své tvorbě často zaměřuje na problém hledání identity. V románu Astrachán na příkladu hlavního hrdiny Marka Deliće, rozpolceného mladíka, který se nechtěně zaplete do mezinárodního zločinu, autor plně postmoderními postupy demonstruje, kam až může taková potřeba nalezení sebeidentifikace zajít.

Miodrag Bulatović (1930–1911), srbsko-chorvatsko-černohorský prozaik. Jeho hrdiny jsou lidé zmítající se v blátě vlastní frustrované existence, jedinci z naprostého společenského dna, pohybující se na hranici mezi tragickou realitou a absolutní maškarádou, lidé bez domova, bez lásky, prosti jakýchkoliv iluzí i nadějí.

Srbský autor Miodrag Bulatović (1930–1991) ve svém truchlivém románu alegoricky zpodobnil nešťastné osudy hrstky jedinců, ztracených existencí, již jsou nuceni čelit surovosti a až ďábelskému zlu ve svém okolí, kde je „červený kohout“, symbol lidské svobody a metafora života, soustavně pronásledován a ubíjen. Na zdánlivě ohraničeném pozadí dvou událostí, vesnické svatby a pohřbu, rozehrává autor symboly nabité drama, jež mu v moderní jugoslávské literatuře zajistilo jedno z předních míst.

Jeden z nejpopulárnějších srbských autorů současnosti Aleksandar Gatalica se narodil v roce 1964 v Bělehradě. Je prozaik, autor povídek a románů, zhusta na téma spojená s dějinnými událostmi. Vedle toho překládá ze staré řečtiny a věnuje se muzikologii.

Srbský autor Aleksandar Gatalica (1964) vytvořil širokou mozaiku poskládanou z bezmála osmdesáti lidských osudů, jimž do života nemilosrdně vkročila první světová válka. Na příkladu známých generálů, umělců, politiků, ale i řadových lidiček napříč celou Evropou autor zachycuje atmosféru čtyřletého martyria, jehož následky si lidstvo nese dodnes. Dílo se v Srbsku dočkalo mnoha vydání a bylo oceněno prestižními literárními cenami.

Sté výročí atentátu v Sarajevu a následného vypuknutí první světové války se v průběhu roku 2014 připomínalo ve všech sdělovacích prostředcích, vyšla řada publikací a propagačních materiálů, konaly se různé výstavy, konference, vzpomínkové akce apod. Vule Žurić ve spolupráci s významným srbským nakladatelstvím Laguna připravil antologii čtrnácti příběhů tematicky spojených se sarajevským atentátem, přičemž každou povídku napsal jiný autor bosenského, chorvatského či srbského původu.

Oceňovaný srbský spisovatel a novinář Vladimir Kecmanović se ve svém posledním románu podíval na současnou balkánskou realitu opět pohledem neobvyklého vypravěče, kterým je v tomto případě mladá dívka závislá na drogách.

Začiatkom roka 2014 vyšla obsiahla kniha dlhoročného novinára Ivana Ivačkoviča Kako smo propevali-Jugoslavija i njena muzika. Je to príbeh o tom, ako sa táto dnes už neexistujúca krajina a jej hudba navzájom ovplyvňovali, prepletali, nenávideli, zápasili, milovali, hádali a nakoniec aj spolu zmizli zo scény.

Sašovi Rakezićovi alias Aleksandarovi Zografovi patrí už vyše 10 rokov posledná strana v srbskom časopise Vreme. Tento veľký obdivovateľ vojnového novinára Joe Sacca je pomerne známym autorom komiksov a knižne mu vyšlo už okolo 40 zbierok krátkych obrázkovo-textových príbehov.

Z poměrně rozsáhlého díla srbského novináře, esejisty a úspěšného romanopisce Zorana Ćiriće (1962) přineslo nakladatelství Runa překlad „mafiánského“ románu Hobo, oceněného v Srbsku profesionální i čtenářskou literární cenou.

Jestli si myslíte, že jsme si odjezdem z Mogily pomohli, tak to se těžce pletete. Vyhnali nás do Cernice. Bohatší o vejprask a zkušenosti. Otázka je, jestli jsme se vůbec něčemu přiučili. Teď něco uslyšíš, drahý Watsone, nespěchej na Sherlocka…

Pod názvem Svár se skrývá válečná próza srbského autora Saši Stojanoviće, který události války v Kosovu v roce 1999 zná z vlastní zkušenosti.

V situaci, kdy historii píšou vítězové – a poražení nejsou o nic lepší –, má literatura právo předložit svou verzi historických událostí, která by mohla být nejbližší pravdě. Naopak když se snažíte napsat něco hodně fantastického, nesmíte být překvapeni, když vás život hned zítra bude dementovat. Může se stát, že bude ještě neuvěřitelnější než to, co jste napsali v literatuře. V Srbsku existuje jedno přísloví: Kdykoli si pomyslím, že už jsem na dně, uslyším, jak někdo škrábe pode mnou.

V románu Tesla, portrét mezi maskami srbský prozaik a americký vysokoškolský pedagog Vladimir Pištalo v podstatě důsledně chronologicky sleduje životní dráhu Nikoly Tesly od jeho narození až do smrti. Román je podle některých teoretiků (Lucien Goldman) „historií hledání autentických hodnot“ a jeho forma se může jevit jako „transpozice každodenního života“.

Válka. O válce psal Josip Mlakić. I Vladimir Kecmanović. Jeho zdařilý román Top je bio vreo (Dělo bylo žhavé, 2008) je napsán z perspektivy dítěte a odehrává se v Sarajevu. Robert Medjurečan se zabýval následky války v románu Prodajem odličja, prvi vlasnik (Prodávám vyznamenání, jako nová, 2008), v knize výrazně válečné, kde válka sice tvoří jen pozadí příběhu, ale její vnímání je velmi palčivé a naléhavé.

Vydání českého překladu posledního románu Milorada Paviće Papírové divadlo (v originále 2007) může v čtenáři vyvolat radost nad tím, že literární postmoderna ještě není mrtva a dokáže přinášet originální díla.

Milorad Pavić (*1929) pochází z rodiny, z níž od 18. století vzešli i spisovatelé. První knihu vydal v roce 1952. Napsal deset románů.

Opulescu je pravděpodobně nejstarším spisovatelem této antologie. Pamatuje ještě Mirceu Eliada. Narodil se roku 1928 v Aradu. Poezii publikoval ve francouzštině a jeho divadelní hry „Čas večeře“ a „Bezpečný život ve dvou“ se v socialistickém Rumunsku nehrály.

Pavić patří mezi přední jména moderní srbské literatury, jimž se podařilo překonat hranice vlastního kulturního a jazykového prostoru.

„Co má v rukou čtenářka? Ji nezajímá, co to je, ale od koho to je. Viděla, že vyšla nová kniha jejího oblíbeného spisovatele, a koupila si ji. Bylo jí jedno, je-li to román nebo jiný žánr, a hned se pustila do čtení. Pokud jde o čtenářky, které dotyčného spisovatele v oblibě nemají, ty teď drží v ruce něco jiného. Podle mě ani to není špatná volba…

Dílo srbského autora Milorada Paviće (1929), jednoho z nejzajímavějších postmoderních romanopisců, není bohužel českému čtenáři moc známé. Po téměř dvaceti letech od českého překladu nejznámějšího autorova díla Chazarský slovník vychází nyní Papírové divadlo.