Jean Améry byl esejista. Co to v daném případě znamenalo: Pokud se rozhodl psát o fenoménu sebevraždy (autor používá termín dobrovolná smrt), neuváděl statistické údaje, stanoviska psychologů, suicidologů atd. Améry pouze o tématu osobně a svobodně uvažuje. Jeho kniha se ovšem liší od různých filosofických titulů katedrových účenců, kteří psaním a publikováním hlavně dokazují, že je to jejich "parketa", případně že to mají v popisu práce. U Améryho nejde o žádnou intelektuální "povinnost" či dokonce koketérii, nýbrž o bytostný, nepotlačitelný zájem o problematiku. Vídeňský žid žil za druhé světové války v Belgii, kde byl zatčen, prošel koncentráky Osvětim, Buchenwald a Bergen-Belsen a vrátil se do Belgie - jako jeden z pouhých 600 přeživších z více než 25000 tamních odtransportovaných židů. Svou knihu o sebevraždě napsal dva roky předtím, než ji v jednom hotelu skutečně spáchal. Už tím je tento titul unikátní. Podstatnější je však srozumitelnost, vytříbený styl (krásný, čtivý překlad Daniely Petříčkové), a především nemilosrdná tvrdost, neiluzivnost a upřímnost autorova pohledu. Améry ironizuje např. minuty ticha za zemřelé, zdůrazňuje zapomínání pozůstalých, ale hlavně považuje suicidanty (sebevrahy) za diskriminovanou menšinu. Poněkud provokativně je staví na roveň homosexuálům, jejichž jinakost byla též dlouho považována za nemoc, s které měli být léčeni. Améry obhajuje právo sebevrahů na svobodné rozhodnutí o svém životě (neboť ten nepatří společnosti, ale jim) a tento krajní čin považuje za alternativu pro ty, kteří nevidí pro sebe nadále smysl života, zažívají "krach" . (Jeho popisy bezvýchodnosti a marnosti, boj se lpěním na životě, pocity sebevrahem prožívané, jsou natolik sugestivní, neboť zřejmě intenzivně zažité...) Sebevražda je podle Améryho cestou ke svobodě, byť k ní nevede. Neboť smrt je podle spisovatele absolutní konec, "znicotňující nicota". V tomto smyslu Améry odmítá i náboženství jako neprokazatelnou spekulaci (včetně existence Ježíše!), jako falešnou útěchu. V porovnání s Amérym vypadá většina literatury jako "literatura", tj. literární cvičení. Kniha Vztáhnout na sebe ruku je čtení krajně ne-příjemné, ale podstatné a podnětné. V lecčems samozřejmě nemusíme s Amérym souhlasit: z mého úhlu pohledu například podceňuje okolnosti sebevraždy. (Nemohu si pomoci, ale vidím rozdíl mezi sebevraždou člověka v posledním stadiu rakoviny a toho, který zažil nějakou nešťastnou lásku... Tu první se neodvažuji soudit, ta druhá se mi jeví jako zbytečná - a myslím, že kdyby dotyčný trochu od svého problému "poodstoupil", jevila by se mu také tak...) Když jsem četl Améryho esej Vztáhnout na sebe ruku vybavily se mi knihy jiného "apologeta" sebevraždy, ruského naturalisty počátku dvacátého století Michaila Petroviče Arcybaševa (zejména román U poslední čáry, v němž téměř všichni hrdinové provokativně - z důvodu ztráty smyslu existence - páchají sebevraždy, ale i spisovatelovy další prózy, články a eseje). Tohoto spisovatele zřejmě Améry neznal a jde o klasický případ "konvergence". Na závěr praktické upozornění: Kniha Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku je nyní zlevněná, "za babku" k dostání v lepších pražských (a zřejmě i jiných) knihkupectvích. Byla by škoda, kdyby výtisky knihy skončily jako makulatura...

Ano, proto u jednoho plakátu uvádím i odlišný názor Jitky Nešporové; interpretace výrazu tváře je vždycky dost subjektivní.

Všechny plakáty jsou nejsnáz k vidění na vorsichtbuch.de ; s některými interpretacemi bych nesouhlasil.

Dobrý den, ráda bych se Vás zeptala na ukázky od paní Magdaleny Štulcové, konkrétně na Jazyky andělů a Světlo nad hlavou (auterem obou knih je Dimitré Dinev). Ráda bych se dozvěděla, u jakého nakladatelství byly vydány překlady těchto dvou knih. Děkujo S pozdravem Katka Zámečníková

Dobrý den, k českému vydání knihy Jáchymov J. Haslingera bych měla připomínku ke značně špatnému překladu: kromě některých křečovitých překladů (např. otrocký překlad „kávový přístroj“ – „Kaffemaschine“, nezvládnutí převedení vět bez členů, které se projevuje jejich častým opakováním – „…ve své pracovně zkontroloval poštu na svém stole…“), jsou zde faktické chyby na základě špatného pochopení věty: „…zápas proti švédskému mužstvu, které rok předtím našim hráčům jen o vlásek zmařilo titul mistra světa…“ (z předchozí kapitoly i z následujícího odstavce ovšem vyplývá, že titul mistra světa předchozí rok /1947/ nebyl zmařen a čs. tým vyhrál), ponechání německé podoby jména sovětského vyslance jako Sorin, ačkoliv český úzus je Valerián Zorin. Dále zde jsou zcela nevyvážené překlady místních názvů: na jednu stranu světoznámá Ringstraße, nejsrozumitelnější v originále, je přeložena jako Okružní ulice, uvedení města nedaleko Lanškrouna jako Hohenmauth je pro českého čtenáře zavádějící, protože se jedná o Vysoké Mýto. Otázkou je i jak zacházet s překladem Vater - tatínek: v případě tanečnice se vzhledem k citové vazbě tento posun původního termínu jeví na místě, v případě jiných osob (nakladatel) je to nepřiměřený usnadněný překlad. Podobných nedostatků je v knize bezpočet. Je škoda, že tuto poměrně zásadní knihu, jednu z literárních událostí loňského roku, nepřeložil kvalitnější překladatel, ale překladatelka, která má zjevně s německo-českými překlady minimální zkušenosti (do té doby pouze „Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně“ 2011) a je otázkou jakou práci na knize odvedla odpovědná redaktorka.

prosím vyšla už v překladu kniha Opustit tento svět na jaře? nemohu to nikde najít Děkuji za odpověd

"V jiných kapitolách ovšem autor až příliš přemílá to, co už o tématu napsali jiní..."

Milý dědo, měj se ,,tam nahoře" dobře. Všichni jsme tě milovali a budeme tě milovat celý svůj život. Tvá vnučka 9.srpna 2011 zemřel PhDr Rudolf Jičín http://deliandiver.org/2011/08/rudolf-jicin-pritomen.html

Děkujeme za upozornění, citát je opravený.

Ten výrok samozřejmě zní „Raději zemřít ve stoje než ŽÍT na kolenou“.