Česko-německá antologie VERSschmuggel (pašování veršů) / Překladiště vzešla ze spolupráce básníků a tlumočníků obou zemí v rámci tradiční překladatelské dílny pořádané při Festivalu poezie v Berlíně. Přináší zajímavý pohled na četbu uměleckého textu, která je přiměřenější jazykové pluralitě současného evropského prostoru. Odhlédnutí od jediného (původního) jazyka básně totiž dovoluje spatřit něco podstatného v jazyce samotném i v podobách jeho (ne)přeložitelnosti.

Ve sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavel Kolmačka ustoupil od přílišné rafinovanosti, jež zatěžovala předchozí knihu Wittgenstein bije žáka, a znovu ukázal, že je jedním z nejosobitějších básnických hlasů současné české poezie.

V souvislosti s novou básnickou knihou Pavla Kolmačky Wittgenstein bije žáka bylo mnohokrát, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, použito označení experiment. Kolmačka skutečně zkomponoval sbírku trochu jinak, než u něj bylo zvykem.

Přestože se Kolmačkovo básnictví ve sbírce Wittgenstein bije žáka příliš nezměnilo (sbírku opět tvoří krátké, srozumitelné útvary s méně nápadnou zvukovou stylizací), lze v nových Kolmačkových básních zahlédnout něco, co v těch dřívějších přítomné nebylo – přídech kritičnosti.

Básník Pavel Kolmačka vydává třetí básnickou sbírku, v níž pokračuje v odklonu od expresivity a stylizace, jež byly typické pro jeho ranou tvorbu. Kolmačka jde ve své nové sbírce po cestě civilnosti, intimity a prostoty. Zdá se, že je to cesta správná.

Jen s největším vypětím se Vítkovi daří z obrazu vystoupit a vskočit do jiného. Je pár dní před prázdninami, do dvora školky praží slunce, nahatý Vítek stojí s ostatními chlapečky a děvčátky na trávníku a čekají, až na ně v brouzdališti přijde řada.

I když Pavel Kolmačka ve své prozaické prvotině líčí jeden, dosud ne příliš dlouhý lidský život, vrství za sebou množství obrazů, v nichž jako stěžejní motiv zaznívá existenciální tíha plná protikladů - černé a bílé, trvalosti a pomíjivosti, pobývání a plynutí.