Poslední román největšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona zavádí čtenáře na zapadlý venkov. Vypravěč, jenž ztratil paměť, se noří do rodinné historie, aby v ní našel sám sebe. Příběhy jeho současníků i předků, plné lásky i zrady, jsou natolik univerzální, že se v nich pozná každý z nás.

Islandská rybářská osada asi před sto lety ve fjordu poblíž severního pólu, kde drsné počasí a nevyzpytatelné moře jsou hlavními hybateli lidských osudů, je východiskem románu o životě, a především o smrti, o tom, zda je špatné chtít od života něco víc než jenom čekání na konec.

(Už jsme málem napsali, že zvláštnost téhle vesnice spočívá v tom, že není ničím zvláštní, ale to určitě není celá pravda. Jistě existují i jiná místa, kde naprostá většina domů je mladší než devadesát let, osady, které se nemohou honosit žádným významným jedincem...

Jaké je Kalmanovo Letní světlo? Místo děje: vesnice o čtyřech stech duších na západě Islandu. Čas: konec 90. let, tudíž doba velkých společenských změn, například privatizace bank, kteréžto změny v roce 2008 vyústily v naprostý krach ostrovního hospodářství.