Dokumentární román o autorově praprababičce, která byla jednou z prvních vyškolených porodních bab v Norsku, přináší syrový obraz chudého norského venkova 19. století i pro Skandinávce typickou emancipovanou hrdinku, která se pere za svůj osud i za svá práva.
EH
Edvard Hoem
Svou autobiografickou črtu nazývá Hoem dokumentárním románem. Zbeletrizoval v něm totiž životní příběhy vlastních rodičů, jejichž syrové osudy vytvářejí paralelu k novodobé norské historii a dobře navíc ilustrují skutečnost, že Norsko bylo až do začátku sedmdesátých let velice chudou zemí, kde se ještě několik let po válce na mnoha místech svítilo petrolejkami a většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo rybolovem. Jde o vyprávění skutečně nepřikrášlené.
Na pozadí intimního setkání dvou lidských osudů se rozehrává příběh válečného Norska a staletých společenských principů, na kterých je dodnes tato nejvyspělejší země Evropy postavena.
„Mami, miluješ tátu?“ zeptal jsem se matky jednou v hlubokém dětství. Byl zimní večer a zůstali jsme spolu sami v kuchyni u nás na statku na západním pobřeží Norska. Stěny kuchyně jsme měli natřené na modro, nástropní lampa svítila, za oknem byla tma...
Básník, dramatik, prozaik, překladatel Edvard Hoem (nar. 1949) obohatil norskou literaturu o více než dvacet titulů širokého žánrového spektra psaných v menšinovém jazyce nynorsk.
