Dvaačtyřicetiletý dikobraz si sedne pod baobab a začne líčit svou temnou minulost. Sám se rozhodl vystoupit ze zvířecí říše a jít mezi lidi. To se mu stalo osudným, stal se někomu zlým dvojníkem. Jenže jeho pán měl stále větší hlad, a jemu nezbývalo než ho nakrmit. Proč ale se svým pánem neodešel? Dostal se nakonec ze spárů černé magie?

Pohled do afrického baru s doprovodem hospodské samomluvy, kdy bývalý učitel, dnes beznadějný alkoholik Prasklej Sklenička komentuje politiku i kulturu, celebrity, sousedy i své blízké, ztroskotalé vztahy, bídu a utrpení a také radosti života, zkrátka malý i velký svět, tak jak ho vidí ten, kdo měl pořádnou smůlu, ovšem naději neztrácí, a tak neohroženě chrlí tu zpěvnou, tu uškytanou zpověď, kterou autor nabízí v jakémsi surovém stavu, v jediné dlouhé, nekončící větě.

Alain Mabanckou (1966), romanopisec a čerstvě také hvězda kalifornského a pařížského univerzitního nebe, se v Praze představil jako výstřední elegán a pohotový bavič, který ovšem bojuje za velké věci. Literární tvorbu svých afrických krajanů chce zbavit šablonovitého vydělení z evropského kontextu, na druhé straně uznává její specifičnost.

Podle legendy, na níž staví nová kniha původem konžského spisovatele píšícího a publikujícího ale francouzsky, Alaina Mabanckoua, s názvem Paměti dikobraza, má každý člověk svého dvojníka v říši zvířat. Někdo tvora mírumilovného, jiný škodnou, tak už to na světě chodí.