Lékaři se přou o Woyzeckův psychický stav: dopustil se vraždy kvůli své duševní nemoci, nebo je zcela zdravý a měl by být odsouzen? Ale nakolik příčetní jsou ti, kdo o tom rozhodnují? Dokumentární román nejen o pekle napoleonských válek od autora, který ví, kde hledat poezii, ale ještě víc ho zajímá lidskost.

Z nového románu Stevea Sem-Sandberga W, jehož české vydání chystá v překladu Dagmar Hartlové nakladatelství Paseka: hlavní hrdina Vojcek – skutečná historická postava, jejíž příběh v minulosti inspiroval už známého dramatika Georga Büchnera – se v ukázce ocitá daleko na severu, uprostřed chaosu napoleonských válek.

Po veleúspěšném románu Chudí v Lodži (2011) přicházejí švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg (nar. 1958) a nakladatelství Paseka s neméně drásavou knihou Vyvolení (De utvalda). Obě díla čerpají svůj námět z druhé světové války. Zatímco Chudí v Lodži pojednávají o lodžském židovském ghettu, ve Vyvolených Sem-Sandberg zpracovává tematiku nacistického programu Euthanasie.

Švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg napsal během svého několikaletého pobytu v Praze na přelomu tisíciletí sbírku esejů Prag (no exit) a román Ravensbrück pojednávající o české novinářce Mileně Jesenské, který nyní vydává nakladatelství Paseka. Navazuje tak na bestseller Chudí v Lodži, jehož české vydání Sem-Sandberg vloni představil na veletrhu Svět knihy. Oba tyto romány byly nominovány na prestižní Cenu Severské rady za literaturu.

Kniha švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga Chudí v Lodži (De fattiga i Łódź) líčí příjemně civilním, nesentimentálním stylem příběhy obyvatel ghetta. Vyprávění je výjimečné v tom, že se zabývá těmi, kteří nepřežili, a nikoliv těmi, kteří přežili, jak to v literatuře či filmu obvykle bývá.

Shromáždění na Hasičském dvoře v Lutomierské je svoláno na půl čtvrtou odpoledne, ale lidé se na obrovské otevřené prostoře scházejí už od dvou. Slunce tou dobou stojí nejvýš na odpolední obloze a rozlehlý, kamenem vydlážděný prostor mezi oběma budovami se proměnil v kotel vroucího bílého světla.

Když jsem přijel do Lodže poprvé, to místo mě naprosto uchvátilo. Navštívil jsem i Terezín, ale ten na mě neudělal tak silný dojem. Stále ještě nedokážu přesně vysvětlit, čím to je, že na mě Lodž tak silně zapůsobila. Myslím si, že to do značné míry souvisí s tím, že velké části bývalého ghetta nejsou jenom muzeum jako třeba v Terezíně, ale je to část města, kde lidé bydlí a kde jako by se za těch pětašedesát let nic nezměnilo.