Ve svém druhém a zatím posledním do češtiny přeloženém románu Taneční škola Krisztián Grecsó opět vyvolává duchy. Grecsóova aktualizace dědictví evropské literatury není intelektuální kratochvíle ani dobrodružství, ale dotek života takového, jaký je: plnokrevný, neobelhatelný, náročný a často bolestivý.

Jak bude přivítán Gergely, hlavní protagonista románu Buď vítán Krisztiána Grecsó, který se po jisté době odloučení vrací ze svého poklidného maloměstského přežívání zpět do rodné vesnice? Začínat děj návratem, cestou zpět k prožitému, je osvědčená kompoziční figura časové inverze, která umožňuje pohled zpět.

V mém snu vozkové s psí hlavou skučí po celém břehu Tisy, zdupají trnkové hájky, do hybridní kukuřice, vidím to svrchu, razí široké vyšlapané stezky, rozsochaté kůly rybářů, ať jsou zaražené jakkoli hluboko, vytahují a házejí je do vody...

Hildi se v autobuse smála a tančila, občas chraptivým hlasem i něco zpívala. Istanbul, óóóóó, Istanbul. Potom popadla držadlo a začala po něm přejíždět dlaní, jako by jí v hrsti narůstal klacek nějakého muže. Brutálně toužím být u tebe...

Najednou mi zatelefonovala maminka a s pláčem mi sdělila, že je malér, velice veliký malér. Nemohla prakticky vytáhnout paty z domova, hrubě ji napadali a terorizovali, v práci, na ulici si na ni ukazovali a v krámě se rozestupovali, když tam vešla. Takhle to šlo po měsíce...

Březen je letos nezvykle shovívavý, bezinkové keře naproti knihovně, akát za pamětní deskou vína Csabagyöngye nasadily do květu, ale jako by je člověk nazdobil a ne že by byly oděny z milosti Hospodina. Tohle zářivé jaro, co sem tak záhy vtrhlo, je posmutnělé a zasněné, ve vzduchu cítím vůni licoměrného míru, mám za to, že jsem v něm objevil současně smíření i odpuštění...