Osmá básnická sbírka Milana Děžinského pokračuje v zaběhlé autorově poetice, přesto je svým pojetím originální. Člověk zde stojí na okraji lesa, který ho postupně pohlcuje, a přesto si neustále říká: jsem to já, stále jsem to já. Podmanivost básníkových slov umocňuje jeho schopnost učinit z obyčejného neobyčejné.
MD
Milan Děžinský
Můj přístup k cestování je introvertní. Cestovat někam mě na rozdíl od většiny jiných radostným očekáváním nenaplňuje, samozřejmě vyjma cestování myší po Google Maps.
Jsem členem sociální sítě, která se jmenuje Diskurz. Scházíme se tam všichni, kdo máme rádi literaturu, a já nejvíce času trávím v místnosti Poezie.
Dostal jsem stipendium od Českého literárního centra, abych psal básně, a měl jsem ohromnou radost. Jen psát a o nic jiného se nezajímat. To je to, co jsem si vždycky přál, sen všech básníků!
Laureát Magnesie Litery za poezii z roku 2018 ve své nejnovější sbírce zpřítomňuje tvorbu českých básníků z první poloviny dvacátého století. Verše si dle vlastních slov zpočátku zapisoval jen tak mimoděk na okraj papíru či na záložky rozečtených knih. Z této „okrajové poezie“ vyrostla celistvá sbírka, která může tvorbu slavných meziválečných autorů přiblížit nové generaci čtenářů.
Česko-německá antologie VERSschmuggel (pašování veršů) / Překladiště vzešla ze spolupráce básníků a tlumočníků obou zemí v rámci tradiční překladatelské dílny pořádané při Festivalu poezie v Berlíně. Přináší zajímavý pohled na četbu uměleckého textu, která je přiměřenější jazykové pluralitě současného evropského prostoru. Odhlédnutí od jediného (původního) jazyka básně totiž dovoluje spatřit něco podstatného v jazyce samotném i v podobách jeho (ne)přeložitelnosti.
Třikrát jsem tam byl a odešel s prázdnou, teď počtvrté mě angína připravila o to, abych si to mohl užít na jevišti. Zprvu jsem byl s to na Literu za poezii reagovat jen tupým šprýmem na Facebooku, ale teď bych rád trochu vážněji a oficiálněji poděkoval všem, kdo se o tu radost zasloužili.
Milan Děžinský se v nové sbírce Obcházení ostrova profiluje především jako něžný lyrik se smyslem pro všední detail, pro odhalování na první pohled neviděné krásy, které je úzce spojené s básníkovou potřebou neustále obnažovat vlastní zranitelnost, což ho vede k co nejkřehčí výpovědi. Právě básnění samotné ale nabývá skrze Děžinského tvorbu podobu jakési malé ulity, do které může schraňovat svůj údiv z žití a která ho ochraňuje, jeho slovy mu poskytuje „štíty proti prázdnotě“.
Pro poetiku Milana Děžinského jsou příznačné „navlhlé“, „diskrétní“ organické motivy jako např. tkáně, bradavice, plísně, sliz, útroby. Ty ovšem v básních nevystupují jako sólokapr turpismu, nýbrž se podílejí na se vším všudy lidském rázu Děžinského poezie, včetně ústrojně lidských nedokonalostí a (snad trochu kafkovských) nástrah města, krajiny a života.
Průvodcem básníka je samota. Úzkostlivě střežená, žárlivě střežící. Jejím živlem je noc.
