Rudnicki svou originální metodou nechce jen exhibovat nebo bavit. Skrze ni pojmenovává dějinná traumata, z nichž některá máme s Poláky společná. Tohle není žádné čtení k vodě, žádná spotřební literatura, kterou lze po přečtení odložit a zapomenout; to v redakci Dauphinu při zařazení Rudnického do edice Pop zřejmě zavládla nemístná skromnost.
JR
Janusz Rudnicki
Je fascinující, jak náhody, shody okolností a situace pletou cop našeho osudu. Zanedlouho zazvoní zvonek u mých dveří, v bačkorách vyjdu přes práh a nikdy už se do svého nově pronajatého bytu nevrátím. A věty, které ten den vyslovím, budou poslední.
Polský prozaik s nezaměnitelným ironickým stylem, navazující na nejlepší tradici polské grotesky, si ve svých povídkách a románech hraje s autobiografickou stylizací a polsko-německými a v poslední době také polsko-českými stereotypy nebo vztahem „východu“ a „západu“.
Před odjezdem – už musela jet, do Bukurešti, dva roky tam nebyla, její máma je nemocná, bezmála upoutaná na lůžko, otec taky, jen sestra je zdravá, ale taky nezaměstnaná, musela jet, co se dá dělat, skousnu zuby a budu sám, nějakou dobu, co se dá dělat...
Jsem vidět zezadu, nehybný. Sedím v prázdném pokoji, na papundeklu. Trochu unavený, protože jsem se sám jako člověk individuální honil. A potom jsem hrál na schovávanou, sám se hledaje.
Povídková kniha generačně nezařaditelného polského autora.
