„Duchařské“ téma této knihy je typicky interdisciplinární: víra v nábytek, jež na dotazy adresované mrtvým odpovídal ukláněním a údery nohou do podlahy, zasáhla zejména v druhé polovině 19. století do politiky, přírodních věd, náboženství i kultury. To autor nevyužil bezezbytku, ale i tak vznikl nevšední a pestrý průvodce po významné kapitole duchovních dějin, jež bývá vědci opomíjena či vysmívána.

Dějiny jednotlivých skandinávských zemí jsou u nás k dispozici v moderním zpracování, avšak na komplexní přehled historie severoevropského regionu jsme si museli počkat několik dekád. Je jistě potěšitelné, že se úkolu ujal český autor.

Kniha dokazuje, že rasismus byl integrální součástí evropské kultury. Množství shromážděného materiálu je obdivuhodné, ale vnucuje se otázka, jestli by v tomto případě méně nebylo více. Každopádně trpělivý čtenář se v ní může vydat na napínavou cestu do četných fantasmagorických světů. A bude to i cesta výstražná: ani nezávazné fantazie o urozených rasách ovládajících ty slabší nejsou nevinné. Nevíme totiž, kdo se chopí úkolu začít je uskutečňovat.

Pro raně novověký svět, vytvořený evropským „výpadem do neznáma“ koncem patnáctého století, byla příznačná strategická rovnováha uvnitř Západu (mezi protestantismem a katolicismem) a vně Západu (mezi evropskými a asijskými mocnostmi). V devatenáctém století byl tento stav v důsledku hypertrofie západní ekonomické a vojenské moci fatálně narušen. Po roce 1815 přestala být Francie definitivně arbitrem kontinentálního politického uspořádání, což umožnilo (v rozporu s Richelieuovou definicí „francou

Rasová imaginace, spočívající v přesvědčení, že se lidé na základě vnějších tělesných znaků člení do odlišných skupin, představuje jeden z řady symbolických systémů, jejichž prostřednictvím se lidstvo snaží porozumět vnějšímu světu a vlastnímu nitru. Na rozdíl od jiných, dnes zcela zapomenutých věrouk se rasová ideologie stala v historicky nedávné době nesmírně mobilizující a sugestivní silou.

Kniha obsahuje obsáhlé exkursy do kulturních a politických dějin, portréty výrazných osobností, popisy válečných střetnutí včetně odboček k dějinám vedení války, zasvěcené výklady o sporech intelektuálů i o tom, jak se odrážely v dílech umělců, nebo opačné případy, kdy umělci svými díly předešli vědce a ideology.

Pravděpodobně největší nedorozumění se týká Gobineauova vztahu k náboženství. Podle rozšířeného stereotypu, že konzervativní kritik Francouzské revoluce musí být zároveň ortodoxním katolíkem, byl Gobineau spojován s bigotním katolicismem. Zapomínalo se na to, že...

Mladý Gobineau obdivoval Orient jako místo moudrosti a sféru, která mu umožňovala se povznést nad deprimující strádání v Paříži. V této fascinaci Východem nebyl rozhodně osamocený.