Český básník Miroslav Olšovský vydal minulý rok v nakladatelství Fra sbírku Tahiti v hlavě, která svou extrémní výzvou staví každého současného básníka před základní otázku, zda poezii psát, či nepsat. „Všechny básně (…) jsou už jen fragmenty, střípky, na kterých jsem chtěl demonstrovat, že poezii jako takovou uchopit nelze,“ říká v rozhovoru Olšovský a z této věty už lze snadno vytušit, k jaké odpovědi se přiklání.

Fragmenty – taková je aktuální sbírka Miroslava Olšovského. Odráží pocit plynoucí z nemožnosti zachytit skutečnost, která se básníkovi neustále rozpadá na detaily, a zároveň z neschopnosti popsat ji běžným jazykem.

Ačkoli Olšovský „jen“ rozšířil a přepracoval dvanáct let starou sbírku, je to kniha v kontextu naší současné poezie stále výjimečná, a to zejména díky práci s básnickou řečí. Spisovatel skrze ni rozmělňuje své autorské já ve prospěch promluvy samotného jazyka. Primárně dorozumívací médium v této filozofické strategii ovšem také podléhá destrukci – jako bychom s každým záznamem byli vystaveni prázdnotě, kterou s sebou jakékoli zaznamenávání nese.

Básník a slavista Miroslav Olšovský se ve své nové knize Líčení, která by snad mohla být označena za básnický dokument v próze, pokouší vyrovnat se zkušeností člověka 20. století a zaznamenat jeho paměť.

Druhotina Olšovského je vlastně sbírka zahrnující texty svojí genezí starší než jeho knižní debut. Nelze se proto vyhnout srovnání obou děl. Na čtenáře z nich dýchá stejná atmosféra: v prázdné, nehostinné a studené krajině se ozývá jen tiché skučení větru, potkáváme sesuté zdi, stromy bez listí.