Nad knihou životopisných portrétů učenců, přírodních vědců, vojáků i politiků se můžeme ptát, zda k nejvlivnějším postavám světových dějin nepatřili i náboženští vůdci, kteří v knize chybějí úplně, a zda větší vliv než leckterý státník neměl Shakespeare – třebaže jeho působení by se tradičnímu historikovi vykreslovalo obtížně.
MK
Martin Kovář
Kniha obsahuje množství argumentačně solidně podložených studií. Místy však je přehnaně mentorská a přináší i tvrzení, jež si zaslouží vážnou diskusi, či přímo polemiku.
Kniha odráží autorovu vášeň poznávat, chuť do života i pozitivní energii, kterých si tak váží na amerických studentech. Zachycuje jeho obdivuhodný kulturní a také literární přehled. Publikace tak díky tomu místy obsahuje i jakési hutné knižní minirecenze.
Přes některé výhrady je na celé publikaci nutné ocenit odvahu, se kterou se jednotliví autoři do celého mezioborového projektu pustili, i to, že se snaží poznatky vynesené z hlubin dávno zašlých časů aplikovat na naši žhavou současnost. I když každý trochu jinak, takže nakonec záleží na každém čtenáři samotném, jaké poučení si z takto podaných dějin sám vyvodí.
Kniha čtenáře rozechvěje představou konce a zániku, ale zároveň hned nabídne slova útěchy, že „krize díky historické zkušenosti a schopnosti regenerace pravděpodobně úspěšně překonáme“. Je otázka, zdali je vhodnější dílo vnímat jako způsob, jak naše strachy z konce, ale zároveň zálibu v tomto strachu, postavit na reálnější základ (tedy jako sofistikovanější verzi katastrofických filmů), nebo jako seriózně myšlenou výzvu, jak příznakům konce čelit.
Autorovi se povedlo napsat pečlivě připravenou a celkem čtivou knihu, kterou bude možné s prospěchem číst i potom, co vášně rozbouřené olympijským kláním opadnou.
Skutečnost, že Mezinárodní olympijský výbor v čele s Pierrem de Coubertinem po potížích s kandidaturou Říma, o nichž bude řeč v následující kapitole, svěřil pořadatelství her v roce 1908 Londýnu, se navzdory všem problémům ukázala jako velmi šťastná.
