Gib Mihăescu

Gib I. Mihăescu (1894–1935) patří k nejvýraznějším představitelům rumunské meziválečné prózy. Vynikající psychologickou analýzou postav a rozporuplných duševních stavů dokázal vystihnout i nejskrytější – a nejtemnější – zákruty lidské psychiky.

Sněžení přestalo, ale kozácký vichr dlouho vál horem i dolem a honil sníh ve vzteklé metelici ze strany na stranu ještě řadu dní, dokud sám nezmrzl a nepadl k zemi jako ledový had, rozpadající se v kry. Pak bílá pustina strnula i s nádhernými, neposkvrněnými dunami a znehybněl i sám Dněstr. Jen vzduch zůstával dál potemnělý.

Vznešená ruská žena s hlubokou duší jako z románů Tolstého, Dostojevského, Andrejeva či Turgeněva je ideálem, po němž touží hlavní hrdina románu Ruska, poručík Ragaiac: „snil jsem o štíhlé a bledé kozácké dívce, která zpívá a doprovází se na kytaru…“ A doufá, že se mu poštěstí na podobnou dívku v nesnázích narazit při službě na rumunsko-sovětské hranici na Dněstru po první světové válce, kdy o zoufalé utečence ze všech ruských společenských vrstev nebyla nouze.