Co to tu táhne spolu se mnou, co to tu táhne mnou, co to tu táhne kolem mne? Můj stín to být nemůže, ten jsem předala minulosti, celou dobu mě sledoval, už několikrát se mi podařilo ho cestou minout, nechtěl se přidat, nechtěl táhnout se mnou.

Minulý rok vyšla vedle Lačnosti v českém překladu Jitky Jílkové další – v pořadí asi osmá – kniha od Rakušanky Elfriede Jelinekové. Tentokrát se jedná o Zimní putování (Winterreise), těžko zařaditelný text na pomezí prózy, poezie a dramatu.

S dílem rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (nar. 1946) se čeští čtenáři seznamují od konce devadesátých let. Překladů jejích knih přibylo poté, co roku 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Kromě divadelních her, z nichž jedna se hraje i na scéně Národního divadla (Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti), to jsou knihy Milovnice, Pianistka, Lačnost a nyní i Vyvrhelové.

Mrazivé, trýznivé a skličující je Zimní putování Elfriede Jelinekové. Divadelní hru napsala na zakázku mnichovského divadla Münchner Kammerspiele. Jedná se o postdramatickou koláž osmi monologů, jež vychází z básní Wilhelma Müllera zhudebněných Franzem Schubertem v cyklu písní Zimní cesta. 3. února minulého roku hru poprvé uvedl Johan Simons právě na mnichovské scéně a Elfriede Jelineková za ni obdržela Mülheimskou cenu za nejlepší text divadelní sezony.