Úryvky z B.-ovy literární pozůstalosti tvoří jednu z několika vzájemně se prolínajících rovin bravurně komponovaného románu Likvidace. Celé dílo je symfonií několika textů – nové i původní verze B.-ovy divadelní hry, rámcové roviny, které dominuje postava Keserűa a v níž se redaktor pídí po zmíněném románu, B.-ův dopis na rozloučenou a dalších.

Jednoho rána se ozval telefon. Mohlo být asi devět hodin. (Zní to příliš dramaticky, ale bylo to tak.) Ještě jsem spal. Tenkrát jsem si zvykl dlouze vyspávat, protože jsem právě začínal přicházet na to, že je to jediná smysluplná činnost, kterou teď můžu trávit čas...

Naznačme hned úvodem, že titul knihy v maďarštině je šťastnější svou větší mnohoznačností: vedle strohé, nesmlouvavé „likvidace“ evokuje také promyšlenější, méně drsnou „bilanci“ či „zúčtování“...

Dosud jediný maďarský nositel Nobelovy ceny za literaturu, Imre Kertész (1929), jehož dílo bylo vždy vysoce ceněno především v německém jazykovém prostředí, se teprve po udělení této ceny dočkal zasloužené odezvy také v domácím literárním prostředí.

Hlavní téma, hlavní problém vypravěče, jenž je jistě modelovým příkladem tisíců Židů, již se dokázali z koncentračních táborů vrátit, je pokus zprostředkovat nesdělitelné. Kertész napsal dílo zvláštním způsobem.