Martin Soukup

I když jistá církevní autorita tvrdila, že se „rodíme se mezi výkaly a močí“, publikace přesvědčivě dokládá, že porod je důležité a důstojné téma, které stojí za zkoumání. Kulturní antropologové, etnologové a porodní asistentky pojednávají o porodu jako o překvapivě proměnlivém a pestrém transkulturním fenoménu.

Kolektiv autorů už má za sebou několik titulů o antropologii lidského těla. V dalším svazku navazuje dalšími texty o tetování či nadměrné vlasatosti, ale například také popisem historie vystavování exotických těl nebo úvahami nad ženskou obřízkou, s čímž souvisí i obecnější témata, totiž právo na rozhodování o vlastním těle a následky kolonialismu.

Margaret Mead je jednou z nejkontroverznějších osobností kulturní antropologie. V jejím portrétu z pera českého badatele se čtenáři dočkají férového přístupu i popisu toho, jak se u ní mísil profesní a intimní život. Koneckonců i antropologové jsou jenom lidé.

Je velmi pravděpodobné, že škála nejrůznějších úprav, technologických vylepšení a doplňků lidských těl se bude dále rozhojňovat, proto je důležité promýšlet důsledky takového vývoje a také znát motivace jeho průkopníků.

Jediní lidé na světě. Za takové se prý dlouho pokládali příslušníci některých vnitrozemských kmenů obývajících Novou Guineu. Žili natolik izolovaně, že neznali ani své nepříliš vzdálené sousedy. Jak reagovali, když mezi ně začali přicházet lidé jiné barvy pleti, ovládající pro ně zcela neznámé civilizační výdobytky?

Jak transformovat vlastní končetiny, aby dokázaly silněji vnímat magnetické pole? Co jsou to cesty vpichu, jídla a technologie? Jaký byl význam opáleného těla v minulosti a jaký je dnes? Co vlasy vypovídají o naší sexuální identitě a tužbách? K čemu jsou dobré hřbitovy vlasů? Kdo byl muž s nejdelšími vousy na světě? Jak je tělesnost zakódována v lidském jazyce a co to podle našich předků byly frňousy? Odpovědi nechť čtenář hledá v knize Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat.

Z perspektivy 21. století lze Melanésii chápat jako svébytné teritorium, ve kterém se formovalo antropologické myšlení. Těžištěm práce se proto stal přehled a analýza výzkumů, které od konce 19. století v Melanésii probíhaly.

Podle autora domorodci balancují na „tenké linii oddělující včerejšek a dnešek“. Dá se namítnout, že podobně rozkročeni mezi „včerejšek a dnešek“ jsou všichni lidé, i ti žijící na Západě. I ti se snaží navázat či znovuvytvořit kmenová pouta a obnovují domnělé starobylé tradice. Soukupovou zásluhou je ale to, že barvitě vylíčil, jak toto balancování na oné „tenké linii“ prožívají právě Melanésané.