Milan Kundera

Cesta za slávou a trápení s překlady: Milan Kundera a jeho francouzské trable.

Minulý týden zemřel Milan Kundera, nepochybně jeden z nejvýznamnějších a nejlepších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. A zároveň autor, kolem jehož osoby i díla kolují nedorozumění a mýty.

V posledních letech získávají na českém knižním trhu výrazný prostor audioknihy, a to jak v případě novinek souběžně vydávaných s tištěnou verzí, tak v podobě nového kabátu pro staré známé klasiky. Může však akt čtení představovaný audioknižním zpracováním přinést přidanou hodnotu prokazatelně svébytnému textu? Nové zpracování románu Nesnesitelná lehkost bytí představuje jednu z nejlepších příležitostí se nad touto otázkou zamyslet.

Kniha smíchu a zapomnění vychází v nakladatelství Atlantis po bezmála čtyřiceti letech od exilového vydání. Ke čtenářům se tak dostává poslední z Kunderových česky psaných románů, který u nás dosud nebyl vydaný. Není nezajímavé, že autor do nového vydání zanesl několik změn. To, co se ale změnilo podstatně, je čtenářský kontext.

Kunderův návrat do vlasti v podobě tří esejistických knížek představuje zásadní literární událost. Co nejúspornější styl, průzračné vyjadřování, které nic neskrývá, jež je navíc pevně vsazeno do tradice evropského románu, představuje neochvějné romanopiscovo memento, které se na nás obrací jako palčivá výzva.

Ač je nová Kunderova kniha „bezvýznamná“ a ač ji u nás prakticky nikdo nečetl, překvapivě vyvolala v českém prostředí změnu většinového diskursu: o Milanu Kunderovi se najednou začalo psát i smířlivě.

Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání. Ať už jsou to očekávání plynoucí z četby jeho předchozích románů, nebo jednoduše z toho, že jde o světově proslulého a uznávaného autora, téměř „klasika“.

L'ignorance (Nevědomost) je jedním ze tří románů, které Milan Kundera napsal francouzsky a u nichž odmítá svolit k překladu do češtiny. Vyšel nejprve v roce 2000 ve Španělsku, pak byl přeložen do několika dalších jazyků a až v roce 2003 ho vydalo nakladatelství Gallimard francouzsky. Kundera se v něm vrací k české tematice a využívá i svých zkušeností z exilu. Na internetu koluje několik pirátských překladů.

Kunderovy postoje často vyvolávají pobouření. Málokdo chápe, proč už se nechce objevovat na fotografiích, proč neposkytuje rozhovory, proč se odmítá ukázat v televizi a drží se v ústraní. Navíc má potřebu kontrolovat všechny překlady svých románů a je v tom tak systematický, až to působí jako posedlost. Nejen to, ale i další zvláštnosti romanopiscova chování a různých rozhodnutí snáze pochopíme po přečtení textu, jímž François Ricard doprovodil díla seskupená ve dvou svazcích Díla.

Před několika lety jsem šel s Raymondem Bendersem na čaj k Milanu Kunderovi. To bylo tak. Na základě mého tipu napsal Milan Kundera, jehož knihy překládám, nadšený článek pro Le Monde o románu Willema Frederika Hermanse Temná komora Damoklova, který vyšel o několik měsíců dřív v novém francouzském překladu Daniela Cunina.

Týden před spisovatelovým jubileem vyšla Milanu Kunderovi kniha esejů pod francouzským názvem Une rencontre. Jaký ohlas vyvolala tato novinka v samotné Francii, kterou autor považuje za svou druhou vlast?

Analýza a kritika překladu literárního díla se může zaměřit také otázku autora knihy jako editora vlastního textu – v tom případě se nám přímo nabízí dílo Milana Kundery. Jedná se o jev poměrně vzácný a samozřejmým předpokladem je autorova dostatečná znalost cizího jazyka. Hlavním důvodem zásahů je potom přirozeně nespokojenost s úrovní původního překladu.

Nesnesitelná lehkost bytí se dočkala víc než vřelého přijetí, a to jak u kritiků, tak i u čtenářů. První tři týdny po vydání vedla žebříček v prodejnosti, čtvrtý týden se umístila druhá, možná jen z prostého faktu, že je obtížně dostupná, neboť nakladatelství Atlantis stěží pokrývá poptávku čtenářů.

Již v době, kdy román poprvé vyšel (ve francouzském překladu v roce 1984 u Gallimarda, česky v Torontu v roce 1985), vyvolal řadu polemik mezi exulanty (A. Tomský jej označil za „intelektualizovanou pornografii“) i u nás: jednak mezi disentem, jednak dokonce i v oficiálním tisku (známý článek J. Čejky Kýč třetí generace, Tvorba 3/1988). Velmi kriticky se Kunderovi věnoval např. Milan Jungmann v rozsáhlé stati Kunderovské paradoxy (Obsah 1985), velká diskuse k tématu pak následovala ve Svědectví.

Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně. Pochází z rodiny významného hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU Ludvíka Kundery, což se projevuje v jeho celoživotním zájmu o hudbu; v mládí chtěl být dokonce víc skladatelem než spisovatelem.

Dva eseje, vytvořené původně pro L'Infini, se dvěma kratšími doplňujícími texty se zaměřují na literární estetiku díla Franze Kafky. Autor se vydal cestou boření mýtů.

Po románech La lenteur a L´identité je toto třetí Kunderův román psaný francouzsky. Nizozemci však mají primát v tom, že překlad vyšel dříve než francouzský originál, a tak máme prostřednictvím nizozemštiny možnost zjistit s předstihem, o čem náš krajan píše a jaké jsou první kritické reakce na román tohoto v Nizozemsku populárního českého spisovatele.