Co uděláte, když se dopustíte něčeho nepěkného, nebo dokonce zlého? Zakopete to v sobě hodně hluboko? Jenže ono se to jednou vrátí a červ živený výčitkami svědomí opět o kus povyroste.
Kdysi dávno jsem fotbalu rozuměla asi jako Miloš Urban, jak to hezky popsal v nedávném sloupku. Coby neprovdaná maloměstská dívka jsem se nicméně se svou o rok starší sestrou proháněla po místním sokolském hřišti a střílela jeden gól za druhým.
Po odevzdání rukopisu nakladateli jde spisovatel logicky k lékaři. Vyrážím. Uplatňuji nahromaděné žádanky a na oplátku dostávám latinské diagnózy a zprávy plné překlepů.
Jdu na kuchařský kurz, poprvé v životě. Konečně se naučím těsto na dokonalou pizzu a každému u nás doma pak upeču jeho vlastní. Už žádná kupovaná nebo drahá z restaurace.
Naše pračka. Můj bezpochyby nejvěrnější druh. Vzpomínám, jak nám ji přivezli. Byla velká a bílá jako velryba, jenže digitální.
Literární domek vedle broumovského kláštera neboli dům u mostu, nejstarší budova klášterní zahrady, kdysi býval domkem pro kuchaře. Myslím na toho člověka pokaždé, když v malé kuchyňce zapínám do zásuvky elektrický vařič.
Sedím na lavičce v parku a přesvědčuju svou levou kyčel. Potichu samozřejmě, po tolika letech obě skvěle odezíráme. Musím to rozchodit, za čtvrt hodiny začínám uklízet.
Ležím na zádech, na koberci uprostřed obýváku. Slyším desítky hlasů. Vím o všem, co se v našem stopatrovém domě šustne. Hbitě se otáčím na břicho, dokážu se neslyšně plazit do kuchyně, na záchod, dokonce nahoru po schodech. Distanční výuka člověka naučí…
Jsme doma. Já, čtyřnásobná distanční výuka a mých devětapadesát pokojových rostlin. Děti se učí na dálku, manžel na dálku vyučuje.
Na patnáct členů naší rodiny vychází zhruba dvacet jízdních kol. Je letošní jaro, zákaz volného pohybu osob. Jsem na půdě. Mám několik týdnů na důkladný úklid. Nedá se tu hnout. Nedá se tu sušit.
Burza je strašlivé slovo. Připomíná kožní nemoc nebo stupeň bolesti hlavy, může to být i šupinaté exotické zvíře, záludný počítačový virus nebo rostlina, která kvete jenom v lednu.
Že fotbalová Barcelona přijede hrát do Prahy, jsem zaregistrovala někdy začátkem září. Prý se dokonce utká se Slavií, které moji kluci fandí.
Sedím ve vlaku z Českého Těšína. Autorské čtení nebylo špatné, přestože se jednalo o besedu se studenty. U nich nikdy nevíte, jak to dopadne.
Plížím se podél zdí vinohradských domů do zubní ordinace, kde se chystám přejmenovat svého nového doktora. Minulý týden byl ještě andělem, ale bohužel i Tím, co odmítl trhat.
Ten, co srážel kaštany v parku poznamenal každý můj podzim. Nikoli ve zlém ani v dobrém, jen neutrální zářez navlhlé vzpomínky pokaždé, když uklouznu na spadaném listí rozježděném auty napadrť.
Ten, co mě operoval nařídil otočit moje tělo na břicho. Pak skalpelem vedl nedlouhý řez od konce lýtka k patě, nalevo od pohromy, kterou ten den dostal na starost.
Kdyby mě někdo vyzval, abych psala sloupky, bylo by to o mrtvých lidech. O těch, kteří se přes svou obrovitou všednost nevejdou do žádné knihy. O nenápadných, nicotných stínech, jejichž zmizení téměř nikdo nezaregistruje.
Anna Bolavá, autorka oceňovaného románu Do tmy, volně navazuje na svůj literární debut románem zasazeným do prostředí jihočeského maloměsta. Příběh odehrávající se v sychravém bezčasí v sobě skrývá kriminální motiv, řadu tragických lidských osudů i důmyslně vystavěnou zápletku.
Nezvykle zdařilá prozaická prvotina. Sběračka léčivých bylin a příležitostná překladatelka Anna je pevně zakořeněna v krajině jihočeského venkova, ale její osud se vymyká životním zkušenostem většiny čtenářů. O to silnějším a přitažlivějším dojmem působí.
