Vlámská prozaička Griet Op de Beeck se ve svém třetím do češtiny přeloženém románu opět zabývá mezilidskými vztahy, tentokrát hlavně tím, jak břemeno z minulosti může tížit rodiče a děti. Celkové vyznění příběhu, jehož hrdinou je muž trpící na první pohled hlubokou krizí středního věku, není příliš optimistické, ale právě tím je – zdálo by se snad, že paradoxně – jeho sdělení autentičtější a uvěřitelnější.

Lepší chicklit, nebo nový plnohodnotný hlas nizozemsky psané literatury? Vlámská autorka Griet Op de Beecková svým debutem okamžitě upoutala pozornost a udržela si ji i dalšími romány. Její knihy patří v nizozemské jazykové oblasti k bestsellerům, autorka k vítaným hostům čtenářských besed a televizních talkshow. Recenzenti jsou však stále kritičtější.

Druhý román jedné z nejpopulárnějších současných vlámských autorek nás opět uvádí do labyrintu rodinných vztahů, v jakém bloudí s jistými obměnami snad každý z nás. Tentokrát spleť lásek i nenávistí sledujeme očima Mony ve třech životních fázích: jako holčičky, jako dvacetileté dívky a jako mladé ženy-třicátnice.

Dá se o obyčejných věcech psát neobyčejně? Respektive: spokojí se dnešní čtenář s tím, že mu autor předloží dobře napsaný výsek ze světa postav, se kterými se může identifikovat, aniž by přečtenou knihu vykázal na hanbu mezi červenou knihovnu? Podobné otázky se mohou drát na mysl při četbě čerstvě do češtiny přeloženého románu vlámské spisovatelky Griet Op de Beeckové Výš než v sedmém nebi.

Co jsem ještě viděla? Ženu ve snack-baru pobíhající mezi balicím papírem, jarními závitky a drobnými. Tvářila se smutněji než kdokoliv, koho jsem kdy viděla. Měla na sobě tričko s flitrovým nápisem: love me. Dvě slova na neposedných ňadrech. Napadlo mě: jsme na tom podobně. Představila jsem si, jak přijde po dlouhé noční šichtě domů do prázdného bytu, ona a pach přepáleného oleje.