Haruki Murakami

Nejnovější kniha japonského bestselleristy přináší některé nové motivy, především stáří a malířské umění, jinak je ale vystavěna na známých a již trochu ohraných principech, které mohou obeznámeného čtenáře začít pomalu nudit.

Dvacetiny jsou v Japonsku startovní čárou dospělosti. Magii tohoto výjimečného narozeninového dne využívá japonský bestsellerista Haruki Murakami pro další z řady svých mysteriózních, byť tentokrát trochu méně povedených příběhů.

Ačkoli tyto eseje vznikaly především jako přebytkové zboží, jež odpadlo při psaní románů, přinášejí perličky ze zákulisí vzniku Murakamiho děl. Skalní příznivci autorovy tvorby je jistě ocení, na ostatní mohou působit až příliš nahodile.

Krádež třiceti hamburgerů s brokovnicí v ruce? Spořádaný život ve vytyčených mantinelech bohaté japonské společnosti způsobuje metafyzický hlad, který může být zahnán jen útokem či agresivním zmocněním se něčeho, co člověku nepatří. Haruki Murakami opět překračuje hranice normálnosti a nutí nás se zamyslet nad zdánlivě absurdním příběhem neukojitelného hladu.

Hrdina lapený v pasti všednosti zažije na výpravě za neobyčejnou ovcí to největší dobrodružství ze všech – setkání se smrtí. Jeden z raných Murakamiho románů pojednává, zcela v duchu japonské estetické tradice, o umění milovat život v jeho pomíjivosti.

Některá tajemství je možná lepší nechat tak, jak jsou, jinak by příběh přišel o část svého kouzla. Poslední díl trilogie známého japonského autora nás opět zavádí do Kočičího města, do světa po přehození výhybky, světa, jehož jednu číslici v letopočtu nahradilo písmeno Q – symbol pro otazník.

V novém románu japonského spisovatele Haruki Murakamiho najdou jeho čtenáři své oblíbené bingo: dospívající slečnu, tajemný průchod, staré džezové nahrávky i záhadná zmizení. Tím ovšem není bingu konec, nechybí paralelní světy, noční Tokio, postava s neobvyklým jménem i nádraží, nadpřirozené jevy, podivný sex, záhadná žena, nečekaný telefonát a kočky. Zkrátka a dobře, je to Murakami, jak ho jeho čtenáři znají, jen ještě ve větších dávkách.

V povídkové sbírce Po otřesech najdou Murakamiho příznivci mnoho z toho, co už důvěrně znají: jazzovou hudbu puštěnou z autorádia, muže s problémy s erekcí a oidipovským komplexem, nadpřirozené bytosti, které odkazují někam k žánru magického realismu, bohaté odkazy na západní literaturu a konečné hledání správné cesty životem i jejího cíle.

Jošija se probudil do nejhorší možné kocoviny vůbec. Napnul všechny síly, aby otevřel oči, ale povedlo se mu to jen napůl. Levé víčko ho neposlouchalo. Měl pocit, že se mu přes noc hlava proměnila v jeden jediný veliký bolavý zub.

Západní svět si prožil svůj velký otřes 11. 9. 2001, Japonsko prozatím poslední velký šok zažilo o šest let dříve...

Je to „jenom“ autobiografie, nebo spíš, jak říká autor, „svého druhu memoáry“. Běžecký zápisník, takřka všední román nebo esej, ve kterém se můžeme dozvědět něco o spisovatelském povolání, ale zároveň, ač jenom jakoby na okraj, také o životě jako takovém. Je to příliš banální, nebo naopak důmyslné?

Je mu jednašedesát, napsal téměř dvě desítky celosvětově vydaných knih, každý den uběhne deset kilometrů a každý rok jeden maraton. Už více než čtvrtstoletí je Haruki Murakami nejslavnějším japonským spisovatelem současnosti a nejzarputilejším běžcem mezi spisovateli.

Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná právě proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota.

Šestá kniha japonského spisovatele Harukiho Murakamiho se v češtině jmenuje trochu zvláštně Sputnik, má láska. Ale má to svůj důvod. Sputnik, symbol osvobození a dobývání, je tu metaforou lidské osamělosti. V Murakamiho světě kolem sebe plujeme jako pípající družice, jež se občas minou v bezprostřední blízkosti, aby se posléze ztratily v hlubinách vesmíru.

Těžko říct, který z mnoha a mnoha podnětů k úvahám si vybrat při pokusech o interpretaci románu Sputnik, má láska, šestého díla Harukiho Murakamiho vycházejícího česky, jako klíčový. Navenek je vlastně všechno jednoduché. Příběh nešťastné lásky – trojúhelník, v němž uvíznou vypravěč K., jeho jediná opravdová láska Fialka, a záhadná, ale poněkud sterilně působící Mjú...

Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala. Byla to láska prudká jak tornádo, které se valí vpřed širou stepí. Taková, co dokáže všechno, co se jí octne v cestě skácet, vyházet jedno za druhým do povětří, roztrhat na kusy a rozbít tak, že nezůstane kámen na kameni.

Chlapec, který si říká Kafka Tamura, v den svých patnáctin utíká z domova v Tokiu. Skončí v soukromé knihovně na Šikoku, kde ho čeká osudové setkání.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland, který český čtenář právě dostává do rukou, dosáhl mezi dosavadními romány Haruki Murakamiho jednoho z nejpříznivějších uznání jak z řad čtenářstva, tak z řad odborné kritiky. Je to zřejmě způsobeno silou výpovědi, kterou v sobě tento román má.

Japonský prozaik Haruki Murakami se českým čtenářům představuje starším dílem Konec světa & Hard-boiled Wonderland – a jde o úplně jiné čtení, než jsme doposud byli zvyklí.

Haruki Murakami, ikona japonské literatury, otevřeně přiznává, že pop kulturu zbožňuje. Tato obliba také proniká do jeho psaní, a ačkoli aspiruje na seriózní beletristickou tvorbu, lze v něm také najít ozvuky žánrové literatury – nejčastěji se jedná o fantaskní prvky. Proces spojování Murakamiho bytostně charakterizuje.

Afterdark začíná čtyři minuty před půlnocí (nad každou kapitolkou vidíme na ciferníku přesný čas) a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou ráno následujícího dne; noc je tu čas vymezený provozem veřejné dopravy, kdy „poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno“. Tokio je v Murakamiho podání uzavřený mikrosvět potemnělých ulic a zářících neonů, plný existencí většinou beze jmen, které se z temnoty noří vždy jen na chviličku a pak v ní zase beze stopy mizí.

S Afterdarkem, čtvrtým česky vydaným dílem spisovatele Murakamiho Harukiho, dostává čtenář do ruky zároveň i prozatím poslední román tohoto mezinárodně proslulého japonského romanopisce a povídkáře, který je v Japonsku populární i coby esejista a překladatel americké literatury do japonštiny.

Před očima nám leží město. Pozorujeme ho z nebe, jak noční ptáci letící vysoko na obloze. Z té výšky vypadá město jako jediné obrovské zvíře. Nebo jako superorganismus, sloučený z mnoha organismů menších. Tisíce tepen se táhnou až do nejzazších koutů beztvarého těla, rozvádějí krev, neúnavně vyměňují buňky. Roznášejí nové informace a odnášejí staré...

Haruki Murakami, stávající ikona japonské literatury, která se českým čtenářům v poslední době připomíná stále častěji, románem Kafka na pobřeží bez pochyb překvapí.

Ti, kteří Murakamiho znají jen z románů Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce, budou asi Kafkou na pobřeží trochu překvapeni. Jde totiž o úplně jiný typ příběhu.

Haruki Murakami rozhovory hodně šetří. Moc necestuje a s japonskými novináři se bavit nechce, protože nestojí o přílišnou publicitu. „Jsem spisovatel, ne rocková hvězda,“ říká.

Murakami sdílí s Franzem Kafkou především vášeň pro hrdiny zasažené samotou. Tváří v tvář okolí, které nedokážou pochopit a přijmout, volí jeho protagonisté únik do paralelní reality vlastní mysli. Ve snech si tvoří svět, v němž lze dosáhnout na věci, jež jim jsou jinak zapovězeny.

Populární japonský autor Haruki Murakami vydal v září 2005 v nakladatelství Šinčóša svoji zatím poslední knihu Tókjó kitanšú (Záhadné příběhy z Tokia). Jedná se o sbírku pěti povídek, svým způsobem městských legend situovaných do japonského hlavního města.

Česká společnost Franze Kafky, získá japonský spisovatel Haruki Murakami. Murakami toto ocenění osobně převezme v říjnu 2006 v Praze.

Pro čtenáře, který Murakamiho zná jen ze dvou dosud vydaných českých překladů, bude jeho poslední román překvapením.

Hlavní postavou románu Na jih od hranic, na západ od slunce (1992) je Hadžime, muž ve středních letech, jemuž Murakami přidělil některé autobiografické rysy.

Hlavní postavou románu Na jih od hranic, na západ od slunce (1992) je Hadžime, muž ve středních letech, jemuž Murakami přidělil některé autobiografické rysy.

Je mi sedmatřicet let a sedím na sedadle v Boeingu 747. Obří letadlo klesá vysokou vrstvou mraků níž a níž, brzy už přistaneme na hamburském letišti. Země pod námi je prosáklá studeným listopadovým deštěm...

V roce 1987 přinesl román Norské dřevo (Noruwei no mori) Murakamimu publicitu tak nepříjemnou, že na čtyři roky unikl do Řecka a léta 1991 až 1995 pak strávil ve Spojených státech...

Dopili jsme kávu a vrátili se do pokoje. Tatínek pořád spal. Zblízka bylo slyšet, jak oddechuje. S přibývajícím odpolednem dostávalo sluneční světlo za oknem čím dál víc podzimní nádech.