Hlavním rysem románu Čáp a Lola je neustálé prolínání a posuny realit. Hrdina a jeho přátelé se pohybují ve světech, kde neplatí známé fyzikální zákony a kde se, což je mnohem podivnější, i renomované značky liší od těch našich. Když čtenář přivykne zvláštnostem nového prostředí, hrdina usne, zavře oči, silně až k bolesti přitiskne prsty na oční víčka, či naopak zajede pod kůži jehlou.

Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně.

A tejka se vobjevilo něco novýho a jako na potvoru to nový v mej hlavě hnedle převzalo hlavní roli v akčnim filmu produkovanym v USA, hnedle první scéna, kamera, klapka, prosíme netleskat a ticho na place. A všecko, vo čem sem dřív přemejšlel, tejka zmizelo, jo, ty vole, jakože cvak a vypnutý světlo.

Může čtyřletá kariéra vynést 23letého spisovatele na parnas? Může se stát legendou? Zdá se, že právě to se stalo, nebo děje, že se dva roky po své smrti, po posmrtném vydání své poslední nedokončené knihy Mirosław Nahacz stává legendou.

„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby...

Ústředním motivem knihy polského autora Mirosława Nahacze, kterou pod názvem Čáp a Lola vydalo nakladatelství Dybbuk, jsou „měniče času“. Drogy. Povzbuzovače. Speedy. Bílej, hnědej, jakejkoli… Houbičky z Nahaczovy románové prvotiny Osm čtyři…