Andrzej Stasiuk patří k autorům, kteří nejpozoruhodnějším způsobem reflektují aktuální proměny střední, resp. středovýchodní Evropy, a zaujímá v tomto ohledu výjimečné postavení nejen v současné polské literatuře, ale i v celém středoevropském kontextu.

Genderově orientovaná literární věda si klade otázku, zda existuje něco jako ženské psaní, a hned si na ni kladně odpovídá. Po přečtení Bílé vrány lze bez obav navázat, že jestliže existuje psaní mužské, je jeho představitelem Andrzej Stasiuk.

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory.

Dukla je knížka, která představuje stěžejní bod v tvorbě Andrzeje Stasiuka, sbírka netradičních povídek, ve kterých se Dukla – městečko na polsko-slovenském pomezí – stává metaforou paměti.

Nejlepší mapa, kterou vlastním, je slovenská dvoustovka. Je natolik podrobná, že jsem se s její pomocí kdysi dostal z bezbřehých kukuřičných polí kdesi na úpatí Zemplínských hor. Na velké plachtě je zachycen celý stát...

Nejdříve jakožto pacifista dezertoval z vojny, potom utekl z hlavního města takřka na kraj světa, kde s manželkou založil nakladatelství, v současnosti jedno z nejvýznamnějších v Polsku. To je Andrzej Stasiuk, mnohokrát oceněný polský spisovatel, esejista, publicista a literární kritik.