Historie chápání lidské pohlavnosti je až nečekaně komplikovaná a fascinující. Různé dobové polemiky a pojednání, v nichž se prolínaly biologie, náboženství i politika a jež mohou být z dnešního hlediska obtížně srozumitelné, přehledně představuje dnes již klasické dílo Thomase Laqueura.

Nejhorší Boží trest není nekonečné utrpení, ale nekonečná samota. O tom je přesvědčen hlavní hrdina a vypravěč novely Svatá hlava. Hana Lehečková zachycuje, jak vypadá apokalypsa v podání „idiota“, žijícího na sociálním dně, a připomíná, k čemu jsou dobré literární experimenty.

V knize Jižní louka jsou českým čtenářům díky výbornému překladu Jarky Vrbové poprvé představeny čtyři pohádkově laděné texty, které Astrid Lindgrenová (1907–2002) vydala již v roce 1959. Odehrávají se „za dávných časů, v dobách chudoby“ a jejich svorníkem je motiv dítěte ohroženého samotou, bídou, nemocí. Lindgrenová zde, podobně jako ve svém románu Mio, můj Mio z roku 1954, nechává strádající děti uniknout do pohádkového časoprostoru.

Vodově zelená je kniha napsaná formou deníkových záznamů. První pochází z listopadu 1981 a poslední z listopadu 1984. Datace pouze vymezuje dobu vzniku knihy, ne však období, o kterém autorka hovoří.

Od samého začátku jsme zataženi do víru vyprávění, slova se na nás valí velikou rychlostí, bezprostředně, se silným citovým nábojem. Právě city jsou základním stavebním kamenem celé povídky.

Soubor rozhovorů s hendikepovanými ženami, které zatoužily po mateřství a přivedly na svět dítě, je pozoruhodná výpověď o velikosti lidského ducha, odvaze, víře a empatii. Autorka se inspirativně zaměřuje na různé životní a osobní proměny protagonistek i lidí v okolí.

Výzkumy stále jasněji ukazují, že trávicí trakt i jeho mikrobiální osazenstvo vedou bohatý a oboustranně významný dialog s mozkem. Nejen že se zdraví našich útrob odráží například v naší náladě, ale souviset může i s poruchami autistického spektra či různými onemocněními, od deprese po Alzheimerovu chorobu. Naše duševní rozpoložení má zase díky obousměrné výměně informací závažný dopad na trávicí trakt. A to není zdaleka vše, jak líčí nejnovější kniha významného německého gastroenterologa.

Román Nehýbej se od spisovatelky Margaret Mazzantini se stal nejen italským ale i mezinárodním bestsellerem. Kniha je ověnčena mnohými cenami a na domácí půdě získala mimo jiné také ocenění Strega a Grinzane-Cavour, která patří v Itálii k těm nejvýznamnějším.

Autobiografický text Die Welt im Rücken úspěšného německého spisovatele Thomase Melleho platil za nejžhavějšího kandidáta na zisk letošní Německé knižní ceny. Nakonec se porota sice rozhodla pro novelu Widerfahrnis Boda Kirchhoffa, ani Melleho zpověď o životě s bipolární poruchou však rozhodně s léty nezapadne.

Co je to empatie? Jak ji lze zkoumat? Působí na ni geny a lze ji ovlivnit výchovou? Jakou roli má v psychoterapii a jakou úlohu hraje ve fungování společnosti? Na tyto i mnohé další otázky se snaží odpovědět dosud nejucelenější kniha o empatii, která na našem trhu vyšla.

Romové žijí vedle nás, a víme o nich bohužel jen velmi málo. Platí to jak pro Polsko, tak pro Česko a Slovensko. Novinář, učitel a publicista Jacek Milewski (1966) se ve své povídkové prvotině snaží jejich svět čtenáři přiblížit. Píše o polských Romech, se kterými ho pojí osobní vztahy a přátelství.

Po úspěšných prózách Slepá mapa, Hotýlek a Hana prezentuje Alena Mornštajnová v románu Tiché roky další výpravný příběh rozmáchlý do několika desetiletí turbulentního dvacátého století. A opět splétá a rozplétá komplikovanou historii jedné rodiny v nemalém propojení s historií českých zemí, avšak tentokrát do velké míry ztišenou na pozadí. Zaměřuje se na vztah mezi otcem a dcerou, jejichž soužití ztěžují hlavně komunikační problémy.

Slovo gen se v poslední době stalo nedílnou součástí naší každodenní řeči, ale jen málokdo skutečně ví, co to gen je, v čem je historie jeho objevu zajímavá, jak se vyvíjelo jeho pojetí nebo kterak se geny vztahují k tomu, jací doopravdy jsme. Rozsáhlá publikace indicko-amerického onkologa a spisovatele tuto problematiku objasňuje vyčerpávajícím způsobem a přitom srozumitelně. Zaručeně tak osloví široké spektrum čtenáře, od naprostých laiků až po profesionální přírodovědce.

Mladá italská autorka Michela Murgiová otvírá v románu otázku eutanázie, která je stále ožehavá, a to nejen v přísně katolické Itálii… Nahlíží na ni ovšem pro našince zcela neobvyklou optikou, a sice okénkem do starého sardského venkova 60. let.

Sardinie v polovině minulého století, místo, v němž jsou hluboce zakořeněné a generacemi udržované tradice stále živé – do takového prostředí nás zavádí Michela Murgiová v románu Accabadora, díle ověnčeném několika italskými literárními cenami, zejména významným Premio Campiello. Strhující příběh upoutá zejména tím, s jakou bezprostředností autorka zachycuje myšlenky a osobní dramata protagonistů: čtenář jako by měl postavy na dosah.

Esej švédského básníka a psychologa o demenci, šílenství a literatuře staví na zajímavých myšlenkách, bohužel však ukrytých ve spoustě prázdné slámy.

Menopauza je jedno z posledních tabuizovaných témat. Dá se pojednat vtipně, a přitom bez zlehčování? Svým osobním ilustrovaným příběhem se o to pokusila Francine Oomenová. Ženy příslušného věku v něm najdou povědomé stavy a pocity, jejich partneři, dorůstající děti či kolegové by mohli získat lepší představu o tom, co žena prožívá.

Ženami v přechodu se zabývá řada odborných textů, jiné se snaží negativní obraz menopauzy narušit a ukázat, že život je krásný i po padesátce. Nizozemská spisovatelka a výtvarnice nakreslila knihu o tom, jak prožívala vlastní menopauzu. Nebyla to procházka růžovou zahradou, spíše emoční tobogán, ve kterém se málem utopila. A čtenářky spolu s ní.

Londýnskému šéfkuchaři Ottolenghimu, vyznavači přímočarého vaření a respektu k surovinám, vychází česky kniha na pomezí sbírky receptů a kulinárního manifestu.

V době dospívání jsem jako skoro každý sbíral různé předměty: hlavně mince a známky. Když jsem měl tehdy zplodit jakousi školní práci o svém koníčku, psal jsem o své fascinaci tím, jak se mi na stránkách alba setkávají velmi rozdílné osobnosti - hlavně politikové, kteří žili v odlišných dobách, krajinách i v odlišných myšlenkových světech.

V rozhovorech s průkopnicí paliativní a hospicové péče v České republice je přes záchvěvy humoru a odlehčení patrná určitá tvrdost k sobě samé, která Marii Svatošové paradoxně pomohla vybudovat dílo plné laskavosti, milosrdnosti a něhy nejen k pacientům.

Jaký je v dnešním Česku život mimo civilizaci? Radikálnost, s níž hrdinové knihy sledují své cíle, může být zvláště pro městské hledače optimálního duchovního směru pozoruhodná. Místo abstraktního vzývání přírodních principů se v osmi rozhovorech ukazuje skutečný a značně obtížný život na pokraji divočiny.

Jak si naši předci vysvětlovali vznik Měsíce a původ zatmění? Jak měsíční fáze souvisí s lidskou či ptačí plodností nebo velikostí jam mravkolvů? A přívrženci kterého náboženství dnes vnímají tyto fáze jako příležitost rozvíjet svůj duchovní život? Kniha britské autorky Hannah Pang zaujme multidisciplinárním přístupem a nečekanými ilustracemi.

Četba románu Inky Parei je přesný opak toho, co bychom nazvali zábavnou četbou. Je to precizní literární reprodukce určité životní situace, které se ze všech sil snažíme vyhnout a přejeme si, abychom se do ní nikdy nedostali: být starý, osamocený a nemocný.

Způsob, jakým lidé své nicnedělání během pracovní doby prožívají, se značně liší: může jít o druh trpného přežívání, o osobní potěšení, ale i o typ uvědomělé sabotáže. Žádnou z koncepcí autor nevnucuje a zůstává otevřený různorodým vysvětlením. Proto polemizuje s vědci, kteří prosazují jednostranné pohledy na současnou západní společnost.

Jednu z nejpodivuhodnějších proměn, kterou ve svých Metamorfózách popsal básník Ovidius, obsahuje příběh věštce jménem Teiresiás. Ten jednou v mládí uviděl dva pářící se hady a udeřil do nich holí, v důsledku čehož se z muže proměnil v ženu. Po sedmi letech znovu nabyl svou dřívější podobu.

Malý průvodce historií lidských omylů a selhání přináší řadu zábavně podaných historek. Ty v souhrnu varují, že našich zásadních omezení a sklonů k iracionálnímu jednání se nikdy nezbavíme.

Autorovy rady nejsou nijak radikální, ani jeho požadavky přehnaně náročné. Neříká, že máme odejít na pustý ostrov a tam trýznit svoje tělo přísnými posty a pokáním. Naopak deklaruje, že mu nejde o zbožnost ani o sexuální abstinenci. Někdo by jej snad mohl kritizovat, že se v tom podbízí většinovému vkusu čtenářů, my ale spíše oceňujeme realističnost, s níž ke svým současníkům přistupuje.

Co prožíval člověk, který byl po roce 1948 z politických důvodů zatčen? V jakém vězeňském společenství se ocitl a co mu pomohlo, aby se represivnímu prostředí přizpůsobil? Znamenalo pro něj následné propuštění z vězení úlevu z pocitu nabyté svobody, nebo stál znovu před novými výzvami, jimž musel čelit? Jak je možné, že lidé zatčení v padesátých letech 20. století zůstali ve svém vědomí politickými vězni i po pádu východního bloku?

Název knihy je ve své neutrálnosti a mírnosti možná až zavádějící, protože ve skutečnosti jde spíše o historii ekologické zkázy. Publikace vyznívá jako drsná obžaloba lidstva ze skutečně dlouhodobého ničení přírody a ústí v ostrou kritiku sobectví a nezodpovědnosti zvláště nejbohatších států současnosti.