I já bych chtěla všem aktérům tohoto prvního iLiFORA poděkovat: za trpělivost a shovívavost, kterou projevili při rozjezdu tohoto projektu, za odvahu, že se pustili se mnou do realizace nápadu, který se teprve musel osvědčit v praxi, ale hlavně za čas a energii a všechny ty zajímavé příspěvky, které celý uplynulý týden přitahovaly pozornost čtenářů tohoto webu. Christino, iLiFORUM bude pokračovat, příští témata i moderátory ještě upřesníme. Tipy na témata dalších debat jsou vítány, stejně jako jakékoliv další připomínky a podněty k této nové rubrice (čtenáři k tomu mohou použít diskusi pod článkem Česká literatura v cizině - rádi se dozvíme, co jste naší debatě říkali). Tak zase někdy příště!

Take ja chci podekovat za zajimavou a prijemnou vymenu zkusenosti s Vami. Urcite se budu i v budoucnu vracet na stranku iliteratura, uz abych sledovala diskusi o prekladech, kterou oznamila Madla. A Madlo, nechces nam pozradit, ktere dalsi diskuse planujes? Mozna by stalo za to se jednou venovat jeste podrobneji situaci ve svetove bohemistice.

Děkuji Madle za bezvadný nápad uspořádat tuhle virtuální a přece tak skutečnou debatu. Díky i všem diskutujícím, byl to příjemný týden plný přemýšlení a inspirace. Za sebe slibuji, že se pokusím psát tak, aby to zajímalo i čtenáře jinde ve světě a díky všem vzácným jednorožcům, překladatelům z češtiny, literárním agentům a organizátorům výjezdů českých spisovatelů na čtení v zahraničí a všem lidem, kteří ještě čtou a dokonce českou literaturu. Srdečně Markéta Pilátová

Na závěr jen to, že to bylo velmi příjemné a poučné si s vámi podebatovat. Mám daleko větší přehled o tom, co se ve světě české literatury děje, hlavně mezi lidmi, kteří se tím zabývají a tomu slouží, a vidím, že až přijde ten či onen „breakthrough“ – ať je to román nebo drama nebo non-fiction či velký básník, budeme připravení to doprovodit jaksepatří do světa. A díky Madlo, že jsi nás tak pečlivě řídila!

omluva, pokračuji: z Tchaj wanu, kde půjde "jenom" o lásku, nebo v tom nutně musí být i nějaká politika, abychom to uznali za hodné naší pozornosti? Myslím, že velké kulturní téma je "velké" vs. "malé" kultury... Děkuji všem, bylo to příjemné popovídání.

Dobře, tedy "perlička na dně". Před pár lety jsem se měl možnost v Německu setkat s jednou dámou z Tchaj wanu. Slovo dalo slovo, takže jsme se vbrzku začali bavit i o literatuře. A ona mi říkala, že ovšemže znají Kunderu, ale že ho berou jako literaturu spíše politologickou - jako zdroj reálií o středo-východní Evropě. Říkala, že takto v jedné antologii funguje jedna povídka ze "Směšných lásek" (tuším, že šlo o "Nikdo se nebude smát"); že si ji rozebírají z hlediska toho, jak fungují mocenské mechanismy, vztahu jedince a moci atd. Tohle by vůbec stálo za velké zkoumání: v jakých kódech se čteme, co od cizích literatur očekáváme, jsme si vůbec ochotni přečíst nějaký román z Tch

Naše týdenní debata se chýlí ke konci. Napadá vás na závěr něco, co tu mělo zaznít, ale nepřišla na to řeč? Nebo třeba nějaká "perlička na dně", možná nenápadná drobnost, díky které vidíte pro českou literaturu v cizině přes všechny "objektivní potíže" do budoucna naději?

Velice rád slyším od Markéty, že se pomalu, ale jistě mění „redaktorská kultura“ v Čechách. Redaktoři, ať v časopisech nebo v nakladatelsví, jsou nezbytnými, i když ideálně neviditelnými články v řetězu, který vede od nápadu v mysli autora až k čtenáři. Jsem vděčen za Jiřího vyjasnění o „kultuře redigování“ v současné České republice. Já jsem taky pozoroval, že když třeba říkám někomu od fochu v Praze, že u nás je normální lhůta od odevzdání rukopisu do vytištění knihy zhruba stejná jako inkubační doba pro dítě – devět měsíců – tak se smějou, občas i trochu s povýšeným tónem, jako že jsou Češi machři vedle těch anglosaských lenochů. Jiří potvrzuje, že ta občasná ledabylost u českých knih je způsobená nejen minulostí, jak jsem se domníval, ale taky chvatem. Je tolik co dělat! Tolik knih! Tolik autorů! Tak málo času! Jako by ještě více než dvacet let po pádu komunismu bylo stále třeba něco dohánět. Ale dobrá literatura je trochu jako dobré víno: to chce chvíli uležet a dozrát v klidu, a ne každý druh nebo ročník se dobře vydaří. Aspoň si to myslím. A Madla se zeptala, čím je česká literatura zvláštní. Je spousta vnějších znaků, které charakterizují nejlepší českou literaturu: úžasný smysl pro humor, ironie, hravost, lidská angažovanost v tom nejhlubším smyslu, plus schopnost kombinovat takový lehký přístup se seriózností, a mohl bych v tom pokračovat. V angličtině se od 18. století říká, že dobrá literatura musí „delight and instruct“, t.j. být zdrojem radosti a poučení, a lepší definici neznám. Nejlepší česká literatura ty schopnosti má. Ale co je nejpodstatnější, podle mého názoru, je umění vyprávět. Čili anglicky „storytelling“. To má univerzální přitažlivost. V tom umění jsou zahrnuté všechny ostatní vlastnosti, a u českých spisovatelů je to zvlášť rozvinuté, pravděpodobně proto, že Češi ve skutečnosti jsou (promiňte ten stereotyp) rození vypravěči – stačí strávit čas v nějaké české hospodě v Praze (ne turistické) a můžete se o tom přesvědčit. (Podle mých zkušeností jsou malostranské hospody v tom smyslu pořád nejlepší, nevím proč.) Je jasné, že ti „velikáni“, o kterých jsme mluvili během týdne, čerpají z té bohaté orální tradice a jako hospodský vypravěč umějí člověka hned od začátku chytit: „Tak nám zabili Ferdinanda.“ „Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: `Tak revoluce se vodkládá na neurčito.`“ Nebo dokoce i to: „Milá Olgo, astrologové měli, jak se ukazuje, pravdu, když mně předpovídali na tenhle rok zase vězení a když říkali, že bude horké léto.“ V těch větách je silně cítit hlas vypravěče, který nám položí ruku na paži a řekne: „Poslyšte, já vám něco povím. . .“ Je jedno, kde je to napsáno: jestli v žižkovské putyce nebo v náchodské ložnici nebo v Ruzyni: když je ten příslib splněn, tak to ospravedlňuje každý překlad.

Od ceskych knih ocekavaji nemecti ctenari nejdrive to, co od kazde jine knihy take, chteji si precist strhujici pribeh. Kdyz zdejsi ctenari sahaji po pomerne malo znamych ceskych autorech, tak chteji neco objevit, hledaji neco vyjimecneho, nechteji plavat s proudem nemeckych nebo z anglictiny prelozenych bestselleru. A zcela urcite maji jista intelektualni ocekavani. Muzou pravem vychazet z toho, ze si ceska kniha preklad do nemciny opravdu zaslouzila, ze za ni stoji nakladatelsky lektor, ktery se pustil do boje s oddelenim marketingu – a ze tento boj nakonec vyhral. Povrchni zabavu se od ceske nebo stredoevropske literatury vubec neocekava. Na rozdil od situace, kterou lici Marketa, sahaji Nemci take po autorech, kteri popisuji vsedni den, ale musi mit svuj vlastni zpusob videni sveta a svuj nezamenitelny stil, jak ho mel Hrabal, ktereho si Nemci oblibili. Velky je take zajem o mysticke Praze nebo o pribezich ze stareho zidovskeho sveta, ktery s asanaci zidovskeho mesta zmizel. Milosi Urbanovi vysly v nemcine tri romany, naposledy Lord Mord, ktery ted v lednu vychazi jako kapesni vydani (coz je dukazem toho, ze se kniha dobre prodala). Uspesni jsou take autori, kteri se nejakym zpusobem zabyvaji politikou nebo dejinami a tematizuji zkusenosti s diktaturou nebo emigraci, jako napriklad Josef Skvorecky, Jachym Topol nebo Marketa Pilatova. A samozrejme zpozornuji nemecti ctenari, kdyz autori vypravuji pribehy, ktere souviseji se slozitymi cesko-nemeckymi vztahy, jako Radka Denemarkova nebo Jaroslav Rudis, kteremu v techto dnech vychazi comic Alois Nebel. Ale na tematech nakonec tolik nezalezi, i strhujici roman o rodine v Mongolsku, ktery by od ceske autorky nikdo neocekaval, muze v Nemecku vyjit a najit si sve ctenare, jako dokazala Petra Hulova.

Pro iberoamerický knižní trh by mohla česká literatura nabídnout zejména tematiku Prahy - ta je pro hispánce nesmírně atraktivní díky architektuře a historii (zejména gotika, nebo doba Rudolfa II) což velmi zarezonovalo v případě Sedmikostelí, nebo např. emigrantskou tematiku, či tematikou druhé světové války, každopádně na hispánském trhu má šanci jen opravdu dobře napsaný příběh. Je to kulturní okruh, který si sám o sobě svou ohromností vystačí, podobně jako trh anglosaský a v literatuře se experimentuje mnohem více s formou příběhu, než s jazykem, také je velmi oceňováno, když má příběh politucký či morální apel, historické konotace apod. za všechny uvedu jako příklad nový román Vargase Llosy Keltův sen. Myslím, že i proto mají ve Španělsku úspěch romány J. Topola, nebo Miloše Urbana. Např. Bohumil Hrabal, ikdyž je ve Španělsku kongeniálně přeložen M.Zgustovou je přeci jen příliš o jazyce, o určité náladě a u hispánců je známý vlastně až teď díky filmu Obsluhoval jsem anglického krále - tento v Česku ostouzený film byl např. v Buenos Aires v každé malé videopůjčovně a Argentincům se ohromně líbil a díky němu jsem sháněla několika lidem španělské překlady Hrabala. Jsem přesvědčená, že např. tematika Sudet, nebo např. příběh Mašínů, nebo již zmiňovaný Zvuk slunečních hodin s tematikou exilu by mohl mít v hispánské oblasti úspěch. Příliš se ale nenosí tzv. "civilní příběhy" čili popisování každodenní ubíjející reality s nádechem sociální tematiky - těch mají v hispánské oblasti dost u svých vlastních autorů a mám pocit, že je u těch zahraničních nevyhledávají. Co se týká redigování a redaktorské práce v českých nakladatelstvích. Mám přímou zkušenost s pěti nakladatelstvími nejrůznějšího zaměření - s nakladatelstvím Torst, s nakladatelstvím Meander a s nakladatelstvím Lidové noviny, Větrné mlýny a naposled s nakladatelstvím Le Press. Před tím, než jsem ale začala psát knížky, jsem ale pracovala v týdeníku Respekt kde je silná a inspirativní tradice editorů - čili osobností, které vám do textu zasahují, korigují ho jak obsahově tak stylově apod., nad každým článkem s vámi diskutují a přemýšlejí. Tím pádem mi přišlo přirozené, když mi v nakladatelství Torst umožnili pracovat se zkušenou nakladatelskou redaktorkou paní Evou Lorencovou, která se mnou skutečně nad textem přemýšlela, podobně jako se to dělo v Respektu. V nakladatelství Lidové noviny mi pak vyšli vstříc a dětské knihy, které jsem tam vydala, opět redigovala paní Lorencová. V nakladatelství Meander, pro než jsem napsala jednu dětskou knížku a dvě knihy přeložila, se mnou také na textech pracovali průběžne a pečlivě, na jejich návrhy jsem změnila nejrůznější věci jak stylistické tak obsahové. Největší editování jsem zatím zažila v nakladatelství LePress, pro které letos připravuji jednu dětskou knihu, měnila jsem na návrhy redaktorky osu příběhu, různě akcentovala povahu postav apod. osobně mi to vůbec nevadí, naopak je mi spíš divné, když se to neděje. Myslím, že v tomto směru je jak anglosaská tak třeba hispánská tradice kde je hlas redaktorů velmi silně zastoupen, inspirativní. České prostředí má ale svá specifika - práce nakladatelských redaktorů je velmi málo honorována, málo které nakladatleství je ochotné do této mravenčí a často nevděčné práce investovat větší obnos, často je redaktor zároveň i korektorem, což např. jinde nebývá zvykem, nicméně nakladatelský redaktor vytvoří s autorem týmovou dvojici pouze za předpokladu, že jsou to dvě osobnosti, jež se navzájem respektují a obohacují a taková shoda je poměrně vzácná.

Ještě k těm různým cestám č. literatury do ciziny. Markéta zmínila Tomáše Zmeškala. Jeho Milostný dopis klínovým písmem vyšel zatím polsky a chorvatsky, chystá se nizozemské, angloamerické (Yale University Press) a italské vydání. Ale největší příval zájmu nastal v říjnu, když se stal českým laureátem Literární ceny EU. Cena si klade za cíl podporovat literatury z evropských zemí tak, že v tříletém cyklu (zhruba po dvanácti zemích ročně) určitý titul, vybraný odbornou porotou v té které zemi, získá záruku překladatelského grantu EU. U nás v těchto vodách subvencovaných titulů loví např. nakladatelství Dauphin, které připravuje české vydání v každém případě vlámského i nizozemského laureáta téhle ceny. V případě Milostného dopisu projevili bezprostředně pod vlivem této ceny zájem Maďaři, Srbové, Bulhaři, Makedonci a Lotyši. A úplně jiný příklad (částečně souvisí s poznámkou Jiřího, že starší česká literatura si překlad zaslouží víc než současná). Pod vlivem mezinárodně úspěšného Binetova románu HhhH se v Nizozemsku probudil zájem o náš protektorát. V létě vyšla v NRC Handelsblad nadšená recenze anglického vydání Weilova románu Na střeše je Mendelssohn (s poznámkou, že od něj už dřív, v r. 1989 vyšel v nizozemštině Život s hvězdou, přel. Kees Mercks). Článek měl ostatně podtitul „české, v angličtině vydané knihy, kterým hrozí, že zůstanou bez povšimnutí“ (paradoxní je, že mnohé české tituly v nizozemském překladu se recenze v tomhle listu nedočkají – taky jeden příznak zahleděnosti na angloamerický trh, dokonce na úkor toho, co vychází ve vlastním jazyce). Nakladatelství Van Gennep vzápětí rozhodlo, že Život s hvězdou vydá po letech znovu, ale než stačilo zakoupit práva na Mendelssohna, vrhlo se na ně nakladatelství Cossee. Výsledek je, že zhruba v březnu vyjdou oba tituly ve dvou různých nakladatelstvích (obě v překladu Keese Merckse). Uvidíme, jak se uchytí – mezi Knihami roku v anketě téhož listu letos jednou figuroval Kočár do Vídně Jana Procházky (vyšel v létě, přel. Herbert van Lynden). Jednoznačný (recenzentský i komerční) úspěch zaznamenal před pár lety Čapkův Obyčejný život (přel. Irma Pieper), Válka s mloky od stejné překladatelky (vyšla před rokem) má zatím spíš ten recenzentský ohlas. Čapka se Irmě ostatně podařilo prosadit po dlouholetém neúnavném snažení. Pro Holanďany je totiž – na rozdíl od Němců – střední Evropa vzdálená, takže v ní mnohdy objevují Ameriku (i to R.U.R. tu poprvé vyšlo v roce 2010). (A jak jsem chtěla naznačit tím fiktivním „příběhem ze života“, nakladatel s potenciálním zájmem o starší autory je odkázaný na tipy bohemistů, většinou poněkud nahodilé a/nebo založené na osobním vkusu. Zatímco nakladatel se zájmem o nizozemské autory starší generace se může obrátit prostě na Nizozemský literární fond, který má i ke klasikům zpracované materiály v angličtině – synopse, přehledné brožury; subvence na klasiky je navíc vyšší než na současné autory. I to je ta koncepční podpora a propagace, o které se zmiňuje paní Kalinová.) Ještě jednou bych se vrátila k článku Tima Parkse. Mluví o „nálepce“, kterou automaticky přidělujeme knize z určité jazykové oblasti. Dá se nějak definovat obraz české literatury v cizině? Co očekává nakladatel/čtenář, když vezme do ruky knihu českého autora? A když už jsme u těch stereotypů a obecností: čím obohacuje současná česká literatura nabídku knižního trhu ve vaší jazykové oblasti? Je v té záplavě knih všeho druhu něco, čím je česká literatura zvláštní? Co její překládání, abych tak řekla, ospravedlňuje?

Jen z jiné strany potvrzuju to, o čem se zmiňuje Paul, a sice že u nás se málo knížky před vydáním redigují. Dokonce bych řekl, že současný ne úplně utešený stav (hlavně) české prózy mohou více redaktoři, a ne autoři. V dobrých nakladatelstvích se ještě jakž takž redigují odborné knihy, ale beletrie velmi málo nebo nedbale, event. jen aby se pročistila od největších stylistických nedostatků. Takový ten pomalý proces, kdy redaktor a autor nad knihou společně pracují třeba půl roku a výsledná podoba se nakonec liší i o 50 % od původního rukopisu, to tady - na rozdíl od USA, kde je to běžné - chybí. Čest výjimkám. Dost tohoto dŕedakčního chvatu padá na vrub toho, že knížku je potřeba užuž vydat k veletrhu, na vánoční trh, protože tento rok končí grant, který na její vydání nakladatelství dostalo... Manželka je redaktorkou, ve svém okolí mám nadto spoustu jiných redaktorů, takže cyklicky poslouchám jejich stesky. Dokonce už i existuje jakási nepsaná listina velmi obávaných autorů, tzn. takových, kteří vám jsou schopni obhajovat i to, že před "který" se nepíše čárka a že ve slově "býk" musí být "í", protože oni to tak "cejtí". Obecně tu platí vcelku očekávatelné pravidlo: čím větší nýmand, tím větší dusno. Za tohle však komunismus nemůže, neboť za něj se paradoxně knížky redigovaly daleko pečlivěji (bylo víc času a méně knih), zkrátka chybí jakýsi vymahatelný standard, proto vychází tolik nedodělků, proto vycházejí knihy, na kterých se ještě mělo pracovat.

Ad editace/redakce překladů: to je po všech stránkách velmi choulostivá otázka. Když jde o překlad, autor do úprav může být opravdu zapojený jen v případě, že jazykem vládne. A i když jím vládne: co je pro něj přijatelné, a co už v jeho očích knihu opravdu mění tak, že ji považuje za volné zpracování „na motivy“, kde by jako autor měl figurovat překladatel s redaktorem? Jeden britský nakladatel chtěl vydat Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové pod podmínkou, že kniha v překladu bude mít posloupný děj, bez skoků v čase apod. Bylo to samozřejmě obrovské dilema: anglické vydání (o které všichni usilujeme) na dosah, ale bude to ještě stejná kniha? Není to prostě převyprávění pro hloupější/lenivější čtenáře? Hana to nakonec odmítla (a chápali jsme ji v tom nejen my, jako její literární agenti, ale i třeba nizozemský spisovatel Remco Campert, když jsme ten problém jednou nadhodili při nějaké společenské události – mimochodem v Nizozemsku je role editora/redaktora pro spisovatele asi podobná tomu, co líčí Paul, ale do překladů se takhle zásadně už rozhodně nezasahuje). Když jsme se o tom naopak nedávno zmínili před britským publicistou Mishou Glennym, považoval za rozhodující, že šlo o dobré nakladatelství, které ví, co dělá (on ale nepíše beletrii). A ještě jiná věc: v autorské smlouvě je klauzule, že jakékoliv škrty, doplňky a další změny v textu se smějí provádět jedině se souhlasem autora. V praxi ale autor s úžasem a pohoršením zjistí až ve svém autorském výtisku, že například překladatel dlouhé věty (které patří neodmyslitelně k autorovu vyprávěcímu stylu) „odlehčil“ tím, že kusy vět vložil do závorek – kdo rozhoduje o tom, co je jen lehká redakční úprava, takže k ní souhlas autora není potřeba? Pokud jde o ty tradice, ví někdo, jak tohle u nás fungovalo za první republiky, kdy se editace s cenzurou ještě zaměňovat nemohla? (Ostatně co se týče překladatelských problémů všeho druhu, těm se bude věnovat některé příští iLiFORUM.)

Chci se vrátit k otázce nadnesené Christinou před pár dny, a sice redaktorská práce s textem a „jiný kraj, jiný mrav“, protože to se nepřímo týká naší problematiky. Každá země má svou redaktorskou kulturu. U nás a v USA je zvykem, že se s původním textem hodně pracuje – více snad v USA než v Kanadě. Autor má samozřejmě poslední slovo, ale jeho dílo vzniká jako výsledek velmi rafinované spolupráce mezi redaktorem a tvůrcem. V Anglii se to dělá daleko míň, ale i tam se to postupně mění. U nás je část těch zásahů naprosto rutinní – tzv. „line editing“ (malé opravy ve stylu) a pak „copy-editing“ (poslední opravy před vytištěním, spíš aby se vychytaly chyby v pravopisu nebo gramatice nebo v důslednosti) – a něco je podstatnější, kde redaktor navrhne změny v struktuře (jak tomu bylo u Dvořák in Love), či děje, případně škrty nebo přídavky. Když říkám, že to je rutinní, tak to taky záleží na tom, co ta která redaktorka má ve zvyku, kolik má času a do jaké míry posoudí, že ten text to potřebuje. To platí jak pro autory, tak pro překladatele. Jako překladatel jsem měl ohromné štěstí, že jsem spolupracoval s opravdu geniálními redaktorkami, které pečlivě vyčistily moje překlady od čechismů, které se, hlavně když jsem teprve začínal překládat, vloudily nenápadně do anglického textu, anebo vyžadovaly vysvětlení, když něčemu nerozuměly. Ten proces byl pro mě prvotřídní vzdělání v „umění překladu,“ což znamená, že důležitý není jenom překlad textu, ale i kontextu – ale hlavně to sloužilo čtenářům, kteří dostali knihu do ruky. Christina poznamenala, že v Německu se redaktoři divili, že v Čechách se zřejmě na textech před publikováním nepracuje. Asi to bude různé, ale vcelku je to pravda: sice redaktoři dělají běžně „copyediting“ (možna spíš jen „proofreading“) ale jinak nedávají autorům moc rady nebo konstruktivní kritiku, jak je u nás běžné. Řekl bych, že to je asi tím, že za komunismu bývala „konstruktivní kritika“ totéž co „cenzura", a v 60. letech byla ostře odsouzená a místo toho se objevil pojem „autenticity", což znamenalo, že největší hodnotu měl text, tak jak ho autor napsal, bez jakékoliv intervence ze strany nakladatelství. Literární kritik Jan Lopatka byl vlivný zastánce tohoto postoje, a jeden z hlavních jeho terčů byl Bohumil Hrabal, který si prý nechal zcenzurovat své rané texty (například „Ostře sledované vlaky“), jen aby mohly vyjít. Nevím, jak je to dnes, ale mám dojem, že něco z toho zůstalo v české „redakční kultuře“ a občas to dělá problémy i v cizině. Jako příklad uvedu Egona Bondyho. Hned po revoluci chtělo velké newyorkské nákladatelství vydat jeden jeho román – už si nepamatuju, jak se jmenoval, ale byl to jakýsi sci-fi román, kde počítače měly nadvládu a lidi živořili v pustinách jako primitivní domorodci. Hlavní redaktorka se Bondyho ptala, jestli je ochotný podrobit se „redigování“ po americku, a on zásadně odmítl jakýkoliv zásah do textu. Tak z toho sešlo. Každá strana byla věrná svým zásadám a výsledek je, že Bondy je dodnes na západě známý, jestli vůbec, tak asi „jen“ jako undergroundový básník, kterého zhudebnili Plastic People.

Doplnila bych k tomu za agenturu Pluh, že Sherif Bakr (byl ostatně v květnu v Praze na Světu knihy) připravuje také vydání Rodičů a dětí Emila Hakla a European Patrika Ouředníka (v překladu zmíněných překladatelů). A protože jde o překlad do arabštiny, je dosah v zásadě mnohem širší než jen Egypt.

Promiňte, že trochu odbočím, ale dnes je první výročí revoluce v Egyptě, a to připomínám, protože právě teď mají vyjít první arabské překlady Havla, jednak jeho eseje „Moc bezmocných" a pak ty tři jednoaktovky, „Audience", „Vernisáž" a „Protest". Překladatel prvního je egyptský bohemista Khalid El-Biltagi a druhého jeho žena. Oba taky překládají i ze slovenštiny a nedávno Khalid vydal od Škvoreckého „Obyčejné životy“ arabsky. Zatím myslím česká literatura na Středním východě není vůbec známá – taky proto, že tam knižní trh je velmi úzký (vysoké procento Egypťanů neumí číst a psát) – ale káhirský nakladatel Sherif Bakr se toho okamžitě ujal, takže to bude poprvé, co se Havlovy nejvlivnější věci – a Havel vůbec -- vyskytnou v arabském světě. To je velmi havlovská událost: náklady budou malé a nikdo neví, jaký to bude mít dopad, jestli vůbec. Ale kluci v Káhiře to dělají, protože si myslí, že to má smysl. Tak jim držím palce, a nejen kvůli tomu Havlovi.

Německé nakladatelství Deutsche Verlagsanstalt, velký nakladatelský dům, žádný malý nakladatel s velkými finančními starostmi, vydalo s finanční podporou nadace Roberta Bosche, ve spolupráci s předními bohemisty a s morální podporou německých a českých politiků velkolepou 33dílnou “Českou knihovnu“, kde je zastoupená celá plejáda starých a starších českých mistrů: mimo jiné Jan Čep, Karel Hynek Mácha, Egon Hostovký, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Jaroslav Durych, Ivan Olbracht, Vladislav Vančura, Zikmund Winter, Jiří Weil, vyšly soubory z české dramatiky, lyriky filozofie atd. Pozoruhodný a výjimečný nakladatelský počin, který byl také oceněný českým Ministerstvím zahraničních věcí. Ale druhý Márai se v řadě neobjevil, žádný díl se neprodával tak dobře jako tento maďarský autor.

Ad význam ohlasu v médiích (z pohledu literárního agenta): renomé, literární kvalita a komerční stránka jsou tři odlišné věci a zdaleka ne vždycky se překrývají. Přitom právě na výši nákladu a počet prodaných výtisků se nás lidi ptávají na prvním místě, když zjistí, že zastupujeme české autory v cizině. Markéta už zmínila oblibu Sedmikostelí Miloše Urbana ve Španělsku (prodalo se ho tam na 60 000 výtisků, ale i v Německu se dá s 10 000 výtisky mluvit o úspěchu). Ouředníkova Europeana (vyšla anglicky 2005, přel. Gerald Turner) se stala nejlépe prodávaným zahraničním titulem nakl. Dalkey Archive Press (do r. 2010 se prodalo na 6000 výtisků), také Michal Ajvaz slaví s americkým překladem Druhého města (přel. Andrew Oakland) u stejného nakladatelství úspěchy, pro nás asi trochu překvapivě v kruzích příznivců sci-fi/fantasy (přesná čísla by věděla jeho literární agentka Dana Blatná, ale kniha se např. dostala mezi deset nejlepších titulů Amazon.com v žánru sci-fi/fantasy za rok 2009). Česká literatura se tedy v cizině někdy i dobře prodává. Úspěch u literárních kritiků se u nás ale často přehlíží. V jednom článku se před pár lety objevilo tvrzení, že "tisícové náklady" jsou ve velkých evropských zemích a v USA "zanedbatelné" (přitom, jak píše Paul, skupina čtenářů světové literatury je malá, podíl překladové literatury na angloamerickém trhu minimální - z toho hlediska lze už jen fakt, že si angloamerický nakladatel vybere k vydání zrovna český titul, považovat za úspěch). Vzpomínám si taky na poznámku z publika na Světu knihy před několika lety: k čemu je recenze na Topolovu Sestru v New York Times, když kniha vyšla v relativně malém nákladu. (Mimochodem - stejně tak lze připomenout třeba recenzi v The London Times Literary Review na americké vydání románu Paměť mojí babičce Petry Hůlové, přel. Alex Zucker, za tento překlad získal americkou překl. cenu National Translation Award; nebo nadšenou recenzi ve Frankfurter Allgemeine na něm. vydání Markétiných Žlutých očí, přel. Michael Stavarič, z dřívější doby si vzpomínám na článek o Květě Legátové nebo recenzi Thomase Brussiga na Vieweghův román Vybíjená v týdeníku Der Spiegel - jen namátkový doplněk k tomu, co o tom už napsala Markéta.) V malých jazykových oblastech je tenhle jev méně zřetelný (recenze v knižní příloze niz. týdeníku NRC Handelsblad má snad jistý význam v Nizozemsku, ale ve světovém měřítku se tím nikomu zrak vytřít nedá, totéž platí samozřejmě i pro situaci u nás), možná proto ho nedoceňujeme. Pro renomé autora v mezinárodním nakladatelském světě to ale váhu rozhodně má - jednak při rozhodování o vydání jeho knihy, ale mnohdy takový ohlas v důležitém periodiku pro nakladatele vyváží i fakt, že se kniha jinak moc dobře neprodává. Ad ceny a poroty: při nominacích českých autorů na určitou zahraniční cenu "kliky" určitě roli nehrají - takovou moc Češi v cizině skutečně nemají. Co může hrát roli, jsou "politické" motivy: "ještě by tam měl být nějaký Východoevropan". Ale i těch vychází tolik, že když z té kategorie vyberou zrovna Čecha, musí v tom být něco víc (kvalita!). (Totéž platí pro zmínky v anketě Kniha roku: když šéfka literární redakce belgického listu Standaard jmenuje jako svou Knihu roku Haklův román O rodičích a dětech, je to možná tím, že ho právě četla, ale není za tím žádná klika ani politika - prostě ryzí čtenářské nadšení.)

Ne, slovo detektivka pro mne není určitě negativní pojem, naopak často a ráda tenhle žánr čtu a recenzuju v českých médiích, mimo jiné i Milénium od S. Larssona. Osobně ale skutečně rozlišuju mezi tím co mi oddechový a skvěle napsaný thriller tipu Milénium může a nemůže přinést, tedy pokud bych měla napsat, že mne čtenářsky a na dlouhou dobu obohatily např. Noční Práce, nebo Chladnou zemí od Jáchyma Topola, Milénium mne řekněme, příjemně zabavilo na dlouhou dobu. To jen na okraj, na téma detektivka bychom mohli polemizovat ještě léta, nicméně chtěla bych znova zmínit úlohu překladatelů zejména ve výběru toho co se bude nebo nebude do cizích jazyků překládat. Překlad z tak malého jazyka jako je čeština je především srdeční záležitost, láska na první pohled. Obětujete jí nejen čas, ale především většinou překládáte po práci, nebo jako svůj koníček. Lidí, kteří se tímto zvláštním hobby živí je asi hodně málo, já osobně neznám ani jednoho takového překladatele. Každopádně si takový člověk pečlivě a podle vlastního osobního vkusu vybírá co bude a nebude překládat, do čeho vloží tu nezměrnou energii nejen při překládání samotném, ale zejména při hledání nakladatelství ochotného českou knihu vydat a pak při shánění grantů a konečně při propagaci knihy, aby se dostala do širšího povědomí. Mohu to srovnat např. s tím jak těžko se objevují pro náš český kontext nová jména autorů ze Španělska, Portugalska nebo Latinské Ameriky, a to i poté co je na jejich vydání získán grant. Podle mých zkušeností jsou překladatelé z češtiny velmi znalí nejen současné, ale i starší české literatury, dění u nás pečlivě sledují a mají velký přehled. Jako příklad uvedu paní Christu Rothmeier je to překladatelka a bohemistka, žije u Klosterneuburgu. V letech 1976-2008 byla lektorkou na slavistice na vídeňské universitě. Do němčiny přeložila řadu českých autorů, mj. I. Blatného, P. Borkovce, J. Demla, B. Grögerovou, Z. Hejdu. V roce 2004 připravila k vydání knihu „Entzauberte Idylle. 160 Jahre Wien in der tschechsichen Literatur“ (Rozčarovaná idyla. 160 let Vídně v české literatuře). Za svou práci obdržela řadu ocenění, mj. cenu Gratias Agit českého MZV. Když jsem s ní letos na podzim mluvila, připadalo mi, že se v české literatuře orientuje na úrovni, jakou jsem nezaznamenala ještě u žádného českého odborníka a nejen že se orientuje v současné literatuře, ale překládá také starší autory. Co se týká naznačené definice úspěchu české knihy v zahranicí, myslím, že jednu takovou autorku rozhodně máme - jmenuje se Iva Procházková a její knihy jsou vysoce ceněné jak u nás tak v Německu a navíc má početnou skupinu mladých čtenářů. Píše pro ně závažné knihy na velmi aktuální a bolestivá témata a když má např. čtení na knižním veletrhu v Lipsku, bývá na něm narváno. Co se týká toho, jestli někoho dojímají, nebo nedojímají recenze v zahraničním tisku - myslím, že od literárních teoretiků a kritiků se neočekává, jestli je něco bude dojímat, spíše přeci jde o nějakou analýzu, recepci těchto zahraničních kritik, o to si je přečíst, zamyslet se nad tím, proč ten nebo onen autor je v té či oné recenzi v důležitém deníku, nebo kritice v literárním časopise ceněn, nebo naopak ne.

Příběh ze života (fiktivní, ale pravdivý): "Jsem nakladatel v nejmenované západoevropské zemi. Kvůli krizi se sotva držím nad vodou a nemám už statisíce na aukce amerických rukopisů. Co kdybych zkusil něco z těch východoevropských zemí? Takový druhý Márai... Zrovna je veletrh ve Frankfurtu, tak se porozhlédnu tam. A vida, český stánek. Hm, české knihy v nejrůznějších jazycích, u pultu mají i nějaké letáčky o autorech v angličtině - ale to jsou samí současní autoři. Já chci druhého Máraie. Zeptám se. Ty sympatické paní (mluví anglicky a německy) mě upozorňují na dvě české literární agentury, s agenty bych se tady mohl i setkat. Jenže z jejich letáčků vidím, že nabízejí samé současné autory. Já chci druhého Máraie. Odkazují mě na webové stránky czechlit, jsou i v angličtině, najde se na nich spousta informací, ale kde najdu druhého Máraie? Medailonky se týkají současných autorů (co třeba ten, jak se jmenuje, no honem, Hrabal - cože? Milan? Nejmenoval se nějak jako Bohu... Bohumil? To o něm opravdu nic nemají? Ten je přece celkem známý?). Aha, tady - literatura do roku 1945: Nezval, Kafka, Čapek, Hašek, Deml, Fučík, Kolář, Holan. Kafku už známe, Hašek, Čapek - ty jsem viděl tuhle v knihkupectví, básníky nehledám, zbývá ten Deml, hm, katolík, tak to radši v naší protestantské zemi ne, "levicový" Fučík, co si pod tím mám představit? Nic bližšího se tam o nich nepíše, proč tu nejsou nějaké synopse? Já chci druhého Máraie! Mrknu se ještě na tu literaturu po roce 1945 - no to ne, s tím se číst nebudu. Úvod k nějakému slovníku, napsal Petr A. Bílek, jména nejsou ani tučně, jak z toho mám poznat, kdo je druhý Márai? Studuje se u nás vůbec čeština? Že bych se zeptal tam? A jak vůbec přeložili toho Haška a Čapka - to nejspíš máme z toho jazyka i překladatele." "Jsem bohemista v nejmenované západoevropské zemi a jsem štěstím bez sebe: obrátil se na mě (sám od sebe!) dobrý literární nakladatel. Jestli mu prý můžu poradit nějakého staršího českého spisovatele, má to být něco jako Márai. Za studií jsme všichni šíleli po Čapkovi, ale ten už vychází, chce nějaké nové jméno. Jména se najít dají, ale probírali jsme to jen v přehledech, načtené ty autory nemám. Při práci sice nemám moc čas něco hledat a číst, ale zeptám se českých kamarádů, třeba mi něco poradí. Bylo by skvělé, kdybych získal překlad! Bývalí spolužáci si ťukají na čelo, protože překládáním z češtiny si přece člověk nevydělá ani na slanou vodu, ale při práci by se to snad nějak zvládlo."

Pardon, omlouvám se, omylem jsem odeslal něco, co ještě nedošlo svého konce. Tedy: docela se shodnu s O. Horákem, že kritiky tu i onde, stejně jako ceny jako kritérium úspěchu (dohodněme se přitom, že úspěch není opovrženíhodné slovo) ještě tak úplně nevypovídají o úspěchu knihy. Důvodem je to, že až příliš dlouho vím, jak to v porotách chodí, jaké zájmy se tam sledují, co nakonec rozhoduje. Měl jsem o tom možnost přesvědčit se mockrát na vlastní kůži. Noviny, časopisy - ano, fajn, tohle už je řekněme objektivnější platforma, ale i tady se ke slovu dostávají podobné strategie - kupř. dost silnou nátlakovou skupinou jsou nakladatelé a pak ovšemže všechny možné kliky a kamarily. Takže za úspěch považuji až to, kdy kniha se vymkne této namnoze "řízené" strategii a začnou o ni rozhodovat ti, kdo nemají jiný mocenský či politicko-strategický zájem než ten, že knihu vzali za svou jako čtenáři. Až tady začíná pro spisovatele "hodina pravdy". A snad se lze dohodnout na tom, že čtenář není jenom manipulovatelný blbec, který naletí D. Brownovi, P. Coelhovi či D. Steel/ové/. Vždyť jsou tady knihy, které získaly pozornost kritiky a byly přitom schopny se stát událostí i mimo expertně-lobbystické kruhy, a to doma i venku, takové jako Schlinkův "Předčítač", Littellovy "Laskavé bohyně", už vzpomínaný Larsson (soudím ale, že pro paní Markétu je ovšem slovo "detektivka" zřejmě zcela opovrženíhodné), Oksanenové "Očista" (zcela mimořádný román, navíc autorky, která pochází z "malé" finské literatury), mnoho románů I. McEwana...

Tedy na téma úspěchu či neúspěchu. Jakkoli jsem rád za každou českou knihu přeloženou do ciziny, stejně jako za každou recenzi, ba i oko čtenáře, které na ní spočine, tak ani mě moc nedojímají výčty toho, kde všude byla ta a ta kniha recenzována a

Pokusím se odpovědět na pár otázek, které nadnesla Madla - o situaci v jiných zemích, v mém případě v Kanadě. Většina z těch kanadských spisovatelů, kteří mají světovou reputaci (Mavis Gallant, Robertson Davies, Margaret Atwood, Michael Ondaatje, Alice Munroe, Rohinton Mistry, Yann Martel, William Gibson, Douglas Coupland, abych jmenoval ty snad nejznámější), měli za sebou, než se proslavili mimo Kanadu, dlouhá léta práce a řadu knih a poměrně veliký ohlas doma. Výjimky jsou snad William Gibson a Douglas Coupland, kteří, díky přitažlivosti svých témat a stylu (Gibson píše cyber-fi, Coupland o popkultuře) skoro hned našli mezinárodní ohlas - dokonce Gibson ještě v 80. letech vyšel v ČSSR v samizdatu, v málo známé edici Winstona Smithe. Dnes, díky mezinárodnímu dosahu různých nakladatelů a agentur a díky podpoře Canada Council pro překlady do jiných jazyků, vydává mnohem víc víceméně známých spisovatelů taky mimo Kanadu, ale řekl bych, že málokdy vyniknou v cizině dříve než doma. Gallant žije od 50. let v Paříži a většina jejích povídek je situovaná v Evropě. Ondaatje, původně z Cejlonu (dnes Srí Lanka), píše romány, o kterých by se dalo říct, že jsou "international", ale rozhodně je tak nepíše z komerčních důvodů. Povídky Alice Munroe - která už léta publikuje povídky v New Yorkeru - jsou skoro výhradně umístěné v Kanadě (její rané povídky jsou situované v mém rodném kraji, Southwest Ontario) a vynikají ve světě nikoliv proto, že je píše podle nějakých mezinárodních šablon, ale protože je píše mistrným způsobem. Rohinton Mistry je původem Ind a jeho romány se odehrávají výhradně tam. Přesto je v Kanadě bestsellerem, ale vyletěl do stratosféry, když veleslavná Oprah Winfrey vybrala jeho román, "A Fine Balance", do svého "Book Clubu". Mohl bych v tom pokračovat, ale jestli se dá z toho vyvodit nějaké poučení, tak asi jen to, že to chce dost rozvinutou publikační síť, trochu tu vládní podporu, a hlavně čas. Ovšem "naši" spisovatelé mají tu obrovskou výhodu, že píšou anglicky nebo francouzsky, a nejsou tak odkázaní na překladatele. Co se těch čtení týče, jsou dobrá hlavně, když se to dělá ve velkém formátu, když jsou to slavnostní události s obrovskou publicitou. Torontský každoroční International Festival of Authors je příkladem. Přijíždí z celého světa tucty spisovatelů - nejrůznějších typů, slavných i neslavných - a deset dnů stráví spolu, ve společnosti čtenářů, nakladatelů, překladatelů, a navíc se těší obrovskému zájmu ze strany publika i médií. Těžištěm jsou velmi dobře navštěvovaná autorská čtení i interviewy, ale taky četné autogramiády, a v kuloárech je hodně večírků a obchodních schůzek. Dana Kalinová nám připomíná, že to se taky děje v Praze, na tom Book Worldu, a to je výborný způsob, jak zviditelnit českou literaturu, hlavně když je veliká mezinárodní účast. Co bych chtěl vidět, je třeba výstava knih od co nejvíce českých autorů publikovaných v cizině, a pak pozvat všechny nakladatele tam, aby se rozhlíželi. Pozvat specificky třeba Woman´s Press, z Toronta, který vloni (nebo už je to možná předloni) vydal Money From Hitler od Denemarkové, anebo specificky nakladatele z jiných zemí, kde česká literatura není moc známá. Udělat pro ně velký literární program mimo Book Fair, setkání s autory v hospodě, atd. Možná, že se to už děje, když tak se omlouvám. Ale když ne, tak jen do toho.

Bohemisté překládající současnou českou beletrii, či znalci češtiny a překlatelé z ní jsou prostě vzácní jednorožci hodní obdivu a měli by být zapsáni na nějakou listinu UNESCO jako vzácné kulturní památky, alespoň v iberoamerickém kulturním okruhu kde neexistuje žádná specializovaná bohemistika, pouze katedry slavistiky kde je čeština druhým, nebo třetím nebo úplně posledním volitelným jazykem. Nejhorší je situace v Latinské Americe kde bylo pro nedostatek finančních prostředků např. před rokem zrušeno České centrum, v Sao Paulu považovaném dnes za kulturní a ekonomický středobod současné Latinské Ameriky učí češtinu na největší univerzitě USP v jednom jediném kurzu pro začátečníky učitelka češtiny pro krajany vysílaná českým ministerstvem školství a ministerstvem zahraničí...a jak už jsem psala v Brazílii není nikdo kdo by soustavně beletrii z češtiny překládal. O něco lepší je situace ve Španělsku kde působí vynikající překladatelka Hrabala a dalších autorů a sama spisovatelka Monika Zgustová a již zmiňovaný Kepa Uharte z mladé generace. Přesto mám pocit, že ta situace není tak úplně špatná např. v Německu kde existují opravdu zapálení a obdivuhodní překladatelé starší i mladší generace, zrovna minulý týden jsem mluvila s velmi zajímavou mladou překladatelkou z Bulharska a před třemi měsíci jsem měla možnost pracovat s mladou překladatelskou z Itálie. Co se týká okřídleného rčení, že doma není nikdo prorokem, myslím, že to neplatí obecně, ale spíš případ od případu, ale je pravda, že někdy jsou ty domácí reakce až zarážející. Tedy reakce, lépe řečeno přezíravé mlčení, otáčení hlavy stranou, programový nezájem, z něhož jakoby plynulo, že cizí kritikové tak docela české literatuře nerozumějí, nakladatelství, které vydávají autora v nejrůznějších zemích vedou pomatenci, jež své práci nerozumějí, jinak by nemohli přeci vydávat takovou věc, která měla doma tak špatné kritiky. Je to však opravdu případ od případu, např. Tomáš Zmeškal sklidil se svým prvním románem velký úspěch doma a teď je překládaným autorem i v zahraničí, Radka Denemarková je držitelkou hned několika domácích významných ocenění a kritikové ji chválí a udělují ceny i v zahraničí (nejen v Německu, ale také v např. v Polsku), čili nelze to úplně zobecňovat. Každopádně by mne zajímalo, co přesně je podle např. českých literárních kritiků a teoretiků vlastně považováno z úspěch české knihy v zahraničí? Pokud jsou to např. kladné kritiky tak si myslím, že česká literatura, která se v současné době překládá úspěšná a zajímavá je. Zmiňovala jsem kritiky v nejčtenějším španělském deníku El País, české autory v posledních několika letech recenzoval významný německý list Frankfurte Allgemeine Zeitung, švýcarský Neue Zurger Zeitung, pred nedávnem vyšla na polské vydání románu Jaroslava Rudise recenze ve velkém polském deníku Rzeczpospolita a v největším deníku Gazeta Wyborzca atd. Tedy, jak by měl vlastně a přesně řečeno ten úspěch českého románu v cizině vypadat? Jako úspěch detektivek S. Larssona např.? Všichni by se měli shodnout, že se jedná o velký český román - jak zahraniční i domácí kritikové a čtenáři by ho navíc měli kupovat v hojném počtu? Tak nějak? Nebo úplně nějak jinak?

Situace na bohemistikách se za posledních deset let zhoršila snad všude. Neuplyne půl roku, abychom nepodepisovali nějakou petici na zcáhranu té či oné katedry, naposledy v Glasgow. Tradiční přístřeší pro bohemistiku je slavistika, což ovšem daleko víc hoví jazykovědcům, navíc je zde nebezpěčí velmi dominantní rusistiky, takže bohemista, toť často "rusista plus něco"; jiné přístřeší je střední Evropa, čehož se však příliš neužívá (vím o Paříží), neboť je to náročné i na jazykovou vybavenost (němčina a aspoň dva slovanské jazyky z regionu, event. maďarština)a třetím přístřeším je to, o kterém píše Christina, tedy jazyk, literatura, kultura, dějiny, film atd. Vím, že sbsolventi těchto programů bývají vybaveni ve všem a v ničem, chybí jim především důkladnější průprava jazyková. Ke Christinině otázce: ano, jsem přesvědčen, že situace bohemistky ve světě dost podstatně (třebaže ne úplně příčinně)ovlivňuje stav české literatury, a tedy i její recepce. Bývá také téměř pravidlem, že akademický bohemista je i překladatelem české literatury; a pravidlem téměř úplným je, že žáci tohoto bohemisty jsou - aspoň po krátkou dobu - činní na poli překladu. Díky nim je také větší naděje zapustit širší povědomí i o skvělých autorech, kteří - nejsouce našimi současníky - se o sebe už nemohou postarat (všimněte si, jak je naše diskuse stále prézentistická). Čep, Hostovský, Šlejhar, Šotola atd. si daleko víc zaslouží být přeloženi než plejáda mnoha autorů současných. Asi už také nastal čas, aby se Česká republika vrátila k tomu, co bylo běžné za první republiky, a sice že si své bohemistické stolice v cizině (spolu)financovala. Bohemistika ve světě je malým oborem a provozovat takovéto obory je věru drahé.

O situaci nizozemské bohemistiky mluví zasvěceně Kees Mercks. Kromě Keese překládají prózu tři jeho bývalí žáci, kterým je všem kolem padesátky. Z mladších generací jsme se pokusili podchytit nové naděje, ale zatím to vedlo k jedinému vydání: Čapkovo R.U.R. v překladu Pima van der Horst. Ze zkušeností překladatelky opačným směrem bych podotkla, že závislosti na (neutěšeném?) stavu místní bohemistiky se dá předejít. V niz. jazykové oblasti funguje Odborné středisko pro literární překlad, což je společný projekt utrechtské univerzity a Lessiovy vysoké školy v Antverpách (Belgie), oborově navázané na translatologii. Pořádá překladatelské dílny v nejrůznějších podobách, ale nabízí i mentoráty, kdy zkušený překladatel pomáhá s první zakázkou začínajícímu kolegovi. Středisko financuje Nizozemská jazyková unie a úzce spolupracuje s Nizozemským a Vlámským literárním fondem. Přestože se čeština jako taková ani v Utrechtu, ani na vysoké škole v Antverpách (tam jsou obory překladatelství a tlumočnictví) studovat nedá, středisko zajišťuje dílny a mentoráty i pro překladatele do češtiny. Takže iniciativa k podpoře a vzdělávání překladatelů vychází přímo z Nizozemska/Vlámska, nezávisle na tom, zda v určité zemi existuje nederlandistika jako obor a jak funguje (konečně literární překladatel nemusí být nutně vystudovaný bohemista/nederlandista, pro příklady není třeba chodit daleko :-)).

Chci se vrátit k povzdechu bohemistů ve světě, který zmínil Jiří, že by jim pomohlo, kdyby tady byl nový Kundera. Bojím se, že katedrám bohemistiky v Německu by nepomohl ani jeden nový Kundera, ani deset. V roce 2004 se na zdejších univerzitách začaly zavírat bohemistické ústavy. Že to byl zrovna rok 2004 si pamatuji proto tak dobře, protože v tomto roce přistoupila Česká republika k Evropské unii a ve všech projevech německých politiků se zdůrazňoval význam rozšířené Evropy. Zase je pravda, že se na univerzitách nezrušila všechna místa bohemistů, instituty se také sloučily a vznikly pak nové, kde mladí zájemci mohou studovat nejenom jazyk a literaturu, ale také dějiny a kulturu, třeba v Mnichově, Řezně, Lipsku a Giessenu. Ale tuto možnost nabízejí už jenom vybrané univerzity v několika větších městech. Zajímalo by mě, jak vypadá situace bohemistiky v jiných zemích. A zda si myslíte, že situace bohemistiky na vysokých školách citelně ovlivňuje recepci české literatury v cizině.

Chtěla bych se teď ještě vrátit k tomu, co Paul nadhodil hned na začátku, stručně řečeno "psaní pro cizí publikum". Týká se to jednak těch exilových autorů z doby normalizace, kteří získali jméno v cizině, ale na úkor pozice, kterou měli doma (nejen proto, že je ta nová zkušenost, která se samozřejmě projevila i v jejich knihách, vzdálila českým čtenářům, ale i proto, že po dvacet let mohla jejich další vývoj sledovat je omezená skupina lidí, která měla přístup k samizdatu a exilovým vydáním; to poslední se ostatně týká i autorů, kteří sice žili v ČSSR, ale nesměli oficiálně vycházet - spočítal vůbec někdy někdo, jak velká ta skupina čtenářů s přístupem k samizdatu zhruba byla?). Paul ale říká, že i pro ty současné autory s ohlasem v cizině platí, že nejsou doma doopravdy populární a uznávaní kritikou - kromě Viewegha. Nevím, jestli zrovna Viewegha česká kritika tak uznává, ale jinak si v té souvislosti vzpomínám, že třeba Topola někdy recenzenti obviňovali, že při psaní kalkuluje se zahraničním vydáním, taky jsem mám dojem už někdy četla výtky celé skupině mladších autorů-"cestovatelů" (určitě mezi nimi byla Petra Hůlová, ale myslím, že k nim počítali i Markétu), že se jejich knihy odehrávají v cizím prostředí, že si netroufají psát o české současnosti, což by čtenáře právě zajímalo víc apod. Myslím i na vysloveně zapšklé poznámky recenzentů - snad nejpregnantněji se vyjádřil Ondřej Horák: "Také pořád slyšíme výkřiky o tom, jak támhleten vyšel ve Španělsku, támhleten - ale často vlastně pořád tentýž - zas byl pochválen v jedné norské recenzi, onen byl pro změnu za holandský překlad svého nového románu odměněn třeba tím, že může používat týden v Amsterdamu bicykl zdarma... Zvláštní je, že vždycky to říká buď autor sám, nebo jeho překladatel či nakladatel." (A2, 2011/2, Krasohledem do zapařeného skleníku). V internetových diskusích narážím na termín "režimní autoři" (vím přesně, co to znamenalo za totality, ale kdo se tím myslí dnes, po pravdě řečeno nechápu). Jak se na to díváte vy? Opravdu to pravidlo, že spisovatel úspěšný v cizině není doma prorokem, platí i pro současné autory? Co za tím je? Nebylo by přirozenější, kdybychom ze zahraničních úspěchů měli radost? A od Paula a Christiny bych ještě chtěla vědět, zda něco podobného znají ze svých zemí (z nizozemských spisovatelů mě totiž napadá snad jen Cees Nooteboom, mimochodem taky vášnivý cestovatel; ten slavil nejdřív úspěchy v Německu a Španělsku, kdežto doma na něj dlouho zahlíželi).

Přikládám reakci na dosavadní průběh diskuse od Dany Kalinové ze Světa knihy s.r.o. - vnáší sem pohled odborníka s dlouholetou zkušeností v té "mravenčí práci", kterou propagace české literatury v cizině je: "Existují přímo i studie o tom, kolik která země dává na propagaci své literatury v zahraničí. Mám někdy pocit, že u nás děláme všichni všechno a bez větší koncepce, pohleďme na profesionální práci skandinávských literárních center i toho holandského s nesouměřitelnými finančními prostředky a cílenou celoroční prací. Také účast na festivalech je pro autory důležitá, musí mít však rovněž charisma a znát jazyky, alespoň trochu. Nejprodávanější autor v ČR zdaleka není úspěšný v zahraničí. Co však schází - odhlédneme-li od peněz, je koncepce a zacílení propagace. Pan Wilson však má pravdu, že lépe na tom ještě česká literatura v cizině nebyla. Zájem za dob komunismu se orientoval na postihované autory či exilové autory, zde je třeba zmínit obrovskou zásluhu pana Braunschweigera - MOTOVUN - ve Švýcarsku. Opět nakladatel, který se autorů ujal a objevil je pro svět (Klíma, Kohout a další), či Jiří Theiner, jehož jménem udělujeme od loňska cenu za propagaci české literatury v zahraničí. Koncepcí je pro mne stálá práce na této půdě, péče o výchovu překladatelů z českého jazyka a zajištění výuky českého jazyka na zahraničních univerzitách. Zapadají sem tedy i mezioborové otázky - školství a kultura. Je třeba zmínit obrovskou roli slavistických fondů na zahraničních univerzitách (Harvard, Toronto, Library of Congress, Sorbonna, Mnichov), které zpřístupňují českou literaturu v kontinuitě, již mohou české knihovny i závidět (zde byla odd. libri prohibiti). Je to velký komplex otázek a já za takovou otevřenou debatu jen děkuji."

To, co píše Paul, slýchávám od svých kolegů z kateder slavistik a bohemistik po celém světě: jak by nám pomohlo, kdyby tady byl nový Kundera (zase ho máme na scéně), kéž by se objevil nějaký český Stieg Larsson nebo aspoň Jonathan Littell, proč zatím u vás nevznikl velký román reflektující čas po Listopadu?. Nebo: Hrabal byl sice velký spisovatel, ale proč teď všichni píšou jako on, jako že se dá polkat o všem a každý plk je hoden literatury. Musím říct, že i pro mě je nová česká literatura po roce 1989 spíše sbírkou velkých deziderát než sbírkou velkých textů. Osobně si myslím, že tento vyhlížený velký román, pokud se ho dočkáme, přijde spíše z "prvotřídní druhořadé literatury" než z "literatury druhotřídní prvotřadé". Čili očekávám ho spíš od M. Viewegha, J. Nováka než od R. Denemarkové, M. Platzové či M. Ajvaze. Možná se tohoto románu je schopen zhostit spíše fabulačně nadaný publicista než literát s velkým "L".

Chtěla bych něco poznamenat spíš z pozice toho, kdo se snaží propagovat českou literaturu v Nizozemsku. Ad Kafka: my jsme nedávno museli přesvědčovat organizátory jednoho festivalu, že čeština není menšinový jazyk, který se v literatuře teprve prosazuje (jejich argument byl: "Ještě Kafka psal německy a Kundera píše francouzsky.") Souhlasím s Christinou, že Kafka se právě tím jazykem z tématu naší debaty vymyká. K autorům s "mezinárodním profilem", které jmenuje Paul (vesměs z té starší spisovatelské generace), bych chtěla ze současných autorů doplnit jméno Jáchyma Topola. Ten rozhodně už pronikl do okruhu evropských autorů, které nakladatelé prostě chtějí mít ve fondu pro jejich jméno, bez ohledu na prodej, a organizátoři nejrůznějších festivalů je ze stejných důvodů (totiž pro jejich jméno) neustále zvou. Patři k tomu i pozvání různých zahraničních spisovatelských rezidencí k tvůrčímu pobytu, protože si považují za čest, když je Topol jejich hostem. Které prvky - kromě nezbytného talentu, jak píše Paul - v tom ještě sehrály roli? Topola vydává renomované německé nakladatelství Suhrkamp, které pro něj ke každému německému vydání organizuje turné autorských čtení po celé německé jazykové oblasti. Zastupuje i jeho mezinárodní práva - v tom ale aktivně nic nepodniká, protože se spoléhá na neúnavné snažení Topolových kmenových překladatelů v nejrůznějších zemích. Svou roli určitě sehrála i Topolova schopnost získat si obecenstvo (píše o tom i Christina na základě jeho vystoupení v Německu) - při plánování jakéhosi literárního festivalu jsem zažila, že jeden z organizátorů požadoval jeho účast, protože "s ním je legrace" (a některou z jeho knih si určitě ještě někdy přečte). To je tedy možná "nový model", proti tomu starému, jak ho vylíčil Paul. A pak je tu ještě zcela nenápadná, skrytá skupina autorů - myslím teď na nizozemské překlady Jozovy Hanule a Želar Květy Legátové (přel Edgar de Bruin). Ty knihy vyšly v roce 2007 a zdálo by se, že zcela zapadly: nakladatel (jak se stává v Nizozemsku pravidelně) neudělal pro propagaci zhola nic, paní Legátová ostatně necestuje. V tisku se objevila snad jedna krátká recenze na Jozovu Hanuli. Ale v ročním přehledu výpůjček z nizozemských knihoven figurují už poněkolikáté obě knihy vysoko. (Tyhle údaje ale bohužel z jiných zemí nejsou známé.) Když jde o to, zda je česká literatura v povědomí čtenářů, hrají tu myslím právě tyhle trhem i recenzenty opomíjené, ale skutečně čtené "popelky" netušenou roli. A ještě jeden příklad - Zuzana Brabcová. Patřila k prvním "novým jménům", která se tu objevila po roce 1989 (Daleko od stromu vyšlo v roce 1991, Zlodějina 1997, přel Edgar de Bruin). Obě knihy už dávno skončily ve výprodeji (jako většina českých knih tady). Na podzim 2010 ale Sybren Polet (osobitý nizozemský spisovatel, kultovní autor pro milovníky experimentálnějšího proudu v literatuře) v jednom rozhovoru jmenoval Zuzanu Brabcovou mezi svými obdivovanými autory (vedle Jamese Joyce, Arna Schmidta, Elfriede Jelinekové, Vláma Petera Verhelsta, Portugalce Antónia Lobo Antunese a Rusů Borise Pilňaka a Andreje Bělého). Je z toho vidět, že Zuzana Brabcová oslovila spřízněné duše v cizině a má u nich trvalé místo. Pojem "ohlas v cizině" má tedy mnoho tváří.

Přečetl jsem si znova Parksův esej o globalizaci literatury a musím říct, že nesouhlasím se vším, co píše. Mně se zdá, že globalizace literatury, jak ji popisuje Parks, není vesměs negativní vývoj. A to, že spisovatel píše podle požadavků trhu, taky snad není vždycky špatné, je to špatné hlavně tam, kde trh vyžaduje konformitu, a ne originalitu. A Parksovo tvrzení, že "A brilliant translation of a little known author will impress no one" neobstojí, protože podle mě nemůže existovat "brilliant translation" bez "brilliant original". Vezměme za příklad zase Kafku, který byl u nás prakticky ne "little known", ale vůbec "unknown", když Edwin a Willa Muirovi poprvé přeložili a publikovali "Zámek" v angličtině v roce 1930. Prodalo se kolem 500 výtisků a následovaly další překlady Kafkových děl, které se pomalu, ale jistě staly základem jeho reputace. A přestože byly prý plné nedostatků (prý nezachytily jeho humor, například), ty překlady Muirových zůstaly u nás jako standardní víc než půl století. Ale Parksovo upozornění na to, že existuje jakýsi "branding" v národních literaturách, je velice zajímavé, a asi má pravdu. Dnes je například Skandinávie známá kriminálními romány. Švédský spisovatel Stieg Larsson nebyl zdaleka první, který s tím vyrukoval do světa, ale byl rozhodně nejúspěšnější, a bylo zábavné pozorovat, jak mezi nakladateli u nás nastal velký "hon na nového Larssona". Každý severský spisovatel detektivek dnes má lepší šanci být publikovaný doma i v cizině právě díky Larssonovi. A jsme u toho: česká literatura a kultura v době komunismu, díky těm velikánům, měla ve světě jakousi "značku" - zcela neoficiálně, ale to svým způsobem byla výhoda. A jak houževnatě na tom všichni pracovali! Ta druhá diaspora (po 68) byla neobyčejně čilá. Jednak bylo nejméně půl tuctu českých nakladatelství na západě, a ještě snad i více časopisů, a ty pak fungovaly jako most mezi spisovateli a esejisty doma a cizími nakladateli. Doma ale byli ještě čilejší. Vybudovali mohutnou síť samizdatů, spolu s různými kanály, které fungovaly skoro bezvadně ven i dovnitř. Do Československa jezdili světoví spisovatelé a požehnali činnost disentu svou chválou, zvěčnili to ve svém vlastním psaní (Updike, Roth, Stoppard atd.), PENklub to všechno sledoval a v té atmosféře, když třeba překladatel v New Yorku nebo Londýně přišel s návrhem přeložit něco nového z češtiny, tak ho hned nevyhodili. To všechno víme, ale občas se mi zdá, že to bereme jako samozřejmost, a samozřejmý úspěch té "značky" vůbec nebyl. To dalo práce. (A taky nezapomeňme, kolik peněz a podpory do toho úsilí daly západní vlády.) A dnes, zvlášť když ten globální knižní trh je v takovém stavu, v jakém je - myslím tím stav rychlé a neustálé a zásadní změny -, je skoro nemožné pomalu, soustavně a tak soustředěně zase vybudovat takovou síť. Jsou spousty překážek a problémů - třeba to, že nevíme přesně, jak se rozvinou e-books, které právě otevřou fantastické nové publikační a distribuční možnosti. Co by ale nejvíce pomohlo - a bohužel, to nemůžeme jen tak vyvolat na objednávku - by byl nový český román, film nebo drama, nebo i třeba nějaká non fiction, který by se ponořil do českých nebo postkomunistických reálií, ale do takové hloubky, že by něco podstatného říkal lidem všude na světě. Zkrátka si myslím, že potřebujeme český mega-bestseller, nové, dejme tomu, R.U.R.

Christino, s Kafkou je to zajimave, v Latinske Americe je bran predevsim jako autor cesky, opravdu mnoha lidem jsem musela vysvetlovat, ze sice zil v Praze, ale psal nemecky. Je to take jeden ze dvou ceskych autoru, kteri v iberoamerickem kulturnim okruhu rezonuji: Kafka a Kundera. Jinak co se tyka nedostatku prekladatelu beletrie z cestiny tak napr.v Brazilii neni ani jeden, knihy Capka, Kundery ci Klimy jsou prekladane z jinych jazyku, z nemciny ci francouzstiny. Preklad meho romanu delala pani, ktera je zubarka a protoze odesla v roce 1948 jako dite do Brazilie a umi skvele portugalsky tak se o preklad pokusila, nicmene potom ho hodne zredigovala brazilsko-ceska manzelska dvojice vlastnici nakladatelstvi Anna Blume a tohle nakladatelstvi pravdepodobne bude pokracovat ve vydavani ceskych autoru, ted chystaji preklad her Vaclava Havla, nicmene skutecny bohemista a Brazilec schopny prekladat beletrii zatim neni. Proto si myslim, ze podpora prekladatelu ci doslova jejich hyckani je skutecne klicova, pokud by cesky stat skutecne investoval napr.do prekladatelskeho domu ci stipendii pro zahranicni bohemisty schopne prekladat ceskou beletrii bylo by to skvele. Moc se mi napr. libil model v Italii kde existuje jeden literarni festival, na ktery si prekladatel muze pozvat autora, jehoz by rad prelozil do italstiny a ma s nim spolecne na festivalu vystoupeni. Celou akci moderuji vyznamni nakladatelsti redaktori a i sami nakladatele, kteri pak ve finale take vybiraji knihy k vydani. A k tomu receptu na euroroman: myslim, ze tak jednoduse jak naznacil pan Travnicek to skutecne nefunguje, ctenari ani nakladatele nejsou tak jednodussi aby neco takoveho po case nepoznali, myslim, ze cestu k zahranicnim nakladatelstvim a ctenarum si najde predevsim silna, dobre napsana kniha, ktera ma co rict a nenabizi jen ceske "panelakove story" cili ma presah a silne tema a je dobre napsana. Jak se takova kniha pise je jina otazka, ale pokud budete jako spisovatel premyslet o tom co zrovna v Evrope leti a date na osvedcene ingredience, tak pokud proste nemate talent a co rict stejne vasemu pribehu nebude nikdo naslouchat.

Ad překladům do němčiny: v německy mluvících zemích bývá zvykem, že před vydáním knihy redigují nakladatelští lektoři ve spolupráci s autorem každý text, škrtají, nahrazují, přeformulují atd. Už několikrát jsem zažila, že němečtí překladatelé a nakladatelští lektoři byli naopak zaražení, že se s českým textem před vydáním zřejmě nepracovalo, po domluvě s autorem pak redigovali text pro německé vydání. Tady je to naprostý základ nakladatelské práce, nikdo se nad tím nezastaví. Co se přeložených autorů týče: jak už napsala Markéta – rozhodující základ pro úspěch bývá dobrý, zajímavý text, nezaleží na tom, ve kterém jazyce je napsaný nebo zdá autor ovládá jazyk, do kterého je přeložen. Například Jáchym Topol je v Německu podobně úspěšný jako Jaroslav Rudiš, oba dva jsou často pozvaní na autorská čtení. Jaroslav Rudiš mluví dobře německy (všechny jeho knihy byly mimochodem z češtiny přeložené do němčiny, v němčině psal texty pro rozhlas a divadlo, ale žádnou beletrii) a při čteních komunikuje s německým publikem bez překladatele. A Jáchym Topol komunikuje podobně živě s publikem, jen pomocí tlumočníka. Z německého hlediska musím upozornit ještě na jednu věc: Kafka je považován za ryze německého autora. Žádný německý čtenář by v něm neviděl Čecha, proto bych ho ze současné debaty vynechala.

ad Parks: Není jeho apel spíš nechtěným potvrzením té nadvlády angličtiny? Co není v angličtině, neexistuje... Ty malé literatury,ke kterým se vyjadřuje, přece zná pouze z anglického překladu, takže k jejich skutečnému současnému stavu se vlastně dost dobře vyjadřovat nemůže. Ad překlady: Paul právem oslavuje Josefa Škvoreckého, ale jinak může špatný překlad napáchat velkou škodu (napadá mě Deník Anne Frankové, kde první německý překlad, velmi kožený a formální, vyvolal diskuse o pravosti deníku, které se pak táhly celá desetiletí). Ne nadarmo se říká: než špatný překlad, raději žádný. Mezi nizozemskými překladateli (nahlížejí totiž někdy při práci pro zajímavost do anglických a německých překladů) se proslýchá, že přístup k překládání se v různých jazykových oblastech liší. O anglických překladech se traduje, že se mnohdy od originálu odklánějí, protože fenomén textu přeloženého z jiného jazyka je pro angloamerické čtenáře natolik nezvyklý, že by z knihy pokud možno nemělo být ani poznat, že byla původně napsaná v jiném jazyce než angličtině (ten příklad Dvořáka in love by v tom případě byl jen tenhle přístup dotažený ve spolupráci s autorem do důsledku - v jiných případech není tak jisté, zda se to děje s vědomím a souhlasem autora). I z německé oblasti doléhají zvěsti o překladech, kde překladatel český text současně i rediguje (někdy značně radikálně - vyškrtáváním celých odstavců, ba i kapitol; myslím teď na německou verzi Urbanova Sedmikostelí, kterou se nakladatel snažil přistřihnout podle thrillerové fazóny; i nizozemský nakladatel se pak chtěl držet německé verze, protože knihu vydal v edici thrillerů, ale překladatel se proti tomu vzepřel). Jak to vidíte vy? Jaká je podle vás úroveň překladů české literatury do angličtiny, němčiny a španělštiny? S kvalitou překladu úzce souvisí i recepce v příslušných zemích - pokud vím, Jiří se touhle problematikou zabývá. Možná by o tom mohl říct něco bližšího?

Ad překladatelé. To, že je překladatel, tak nedoceňován, ba přehlížen, lze chápat jako jednu z největších kulturních nespravedlností. Přitom zejména u poezie překladatel staví ve svém jazyce zcela nové dílo. Jinak řečeno: aby texty cizího básníka zapůsobily, musí být překladatel kongeniální. Co s tím? Možná by více mohli pomoct sami spisovatelé, kteří při přebírání cen v cizině vzdají vděk tomu, kdo je přeložil; určitě více by na tomto poli mohla udělat kulturní publicistika, aby tak běžný čtenář získal povědomí, že když čte v angličtině Škvoreckého "Příběh inženýra lidských duší", je za něj odpovědný i "jakýsi" P. Wilson. - Ad globální knihy. To nebezpečí tady opravdu je. Nevím, zda tak úplně v literatuře české, ale párkrát jsem na tento fenomén narazil v literaturách okolních (polské, slovenské, maďarské). Románem se nám začíná šířit jakýsi plíživý "eurostyl". Píše se tak, aby se západnímu čtenáři obraz domácí země nijak nekomplikoval, do toho nějaký ten židovský element (zdá, že ten teď dost frčí), ne sice nutně holokaust/šoa, ale aspoň se o to trošku otřít, lehce si štrejchnout politiku, neškodí si maličko zafolklorizovat (ale lehce zlehýnka), rozmluvy postav buďtež tu a tam vedeny o velkých tématech, tedy ne aby se pořád bavily o jídle a jiných blbostech, chce to i pár postmoderních aluzí na jiné texty. zkrátka aby bylo jakože vidět, že nejsem literární křupan. To celé zamíchat, lehce dochutit mírnými dávkami erotiky - a vzhůru na mezinárodní kolbiště.

U nás už je dávno den - slunce v zenitu a máme patnáct pod nulou. To jen pro zajímavost. Ale k té otázce "zrada-nezrada": já se do toho radši nepouštím, protože to je téma nekonečné, a to bysme mohli přežvykovat jak krávy na louce do aleluja - a rádi. Ale souhlasím s Jiřím: zrada ve smyslu "vadné" interpretace je spíš pravidlo než výjimka, a vinni nejsou jenom překladatelé. Poslední slovo v té debatě bych dal nebožtíkovi Borghesovi, který jednou řekl nebo naznačil, že dokonalý překlad by byl dokonale a absolutně k nerozeznání od originálu, a jako příklad, jestli se nemýlím, uvedl fiktivního překladatele, který pracoval na Donu Quijotovi tak dlouho, až ho napsal znova (španělsky) přesně tak jako Cervantes. A je to. Co se psaní v cizích jazycích týče, česká literatura má několik příkladů - Linhartová, Kundera aj. - ale neumím to posoudit, a ani nevím, co je k tomu vedlo, ačkoliv mě to náramně zajímá. (Největší příklad je Józef Korzeniowski, který se proslavil jako Joseph Conrad, jeden z nejlepších "anglických" spisovatelů.) Jiný Josef, Josef Škvorecký, uměl (sakra, ten minulý čas ještě bolí) psát výborně anglicky, a dokonce jeden ze svých nejhezčích textů - kratší autobiografii "I Was Born in Náchod..." - napsal anglicky. Ale vždycky říkal, že nemůže psát beletrii - romány a povídky - jinak než česky, a tuším proč, protože psal hodně vzpomínky, psal o minulosti, kde se všechno odehrávalo (v jeho imaginaci i ve skutečnosti) v češtině. Právě proto je Scherzo capriccioso velice zajímavý odklon, čili "departure", v tom smyslu, že Škvorecký to napsal už ne podle vzpomínek, ale na základě pečlivě udělaného "research", který pak oživil svým jedinečným způsobem v tom románu o Dvořákově pobytu v Americe. Jak naznačila Madla, ten překlad, Dvořák in love, je víc než překlad, je to taky přesun, ale je to unikátní příklad a nevím, v čem bysme se z toho teď mohli poučit. V anglosaském světě to mělo tzv. "kritický úspěch" - což prakticky znamená, že nakladatelství na tom prodělalo, ale věřím, že to jednou bude znova "objeveno". Škvorecký je (ano, je!) tak přirozeně geniální vypravěč, že věřím, že by ve světě vynikl, i kdyby býval psal mongolsky a do světových jazyků ho přeložili podprůměrně. A zase jsme u toho, že talent je asi základ všeho a že ten přežije i tam, kde je potlačený nebo jinak zkurvený kulturními inženýry.

Vraťme se ke specifické situaci české literatury. Jsou země, kde se české knihy vydávat skoro nedají, protože je tam přímo z češtiny nemá kdo přeložit. V některých případech se dá použít překlad do jiného jazyka (například Patrik Ouředník za tím účelem autorizoval francouzský překlad European). Jinde existuje třeba jen jeden překladatel, o kterém se v kuloárech proslýchá, že není moc dobrý (jsou to někdy například v té zemi usazení Češi, kteří se jazyk naučili až v dospělém věku). V autorské smlouvě sice bývá klauzule, že majitel práv si překlad může předem vyžádat ke kontrole, ale v praxi, zejména u malých jazyků, je to samozřejmě těžko proveditelné - majitel práv (tedy autor, někdy zastupovaný svým nakladatelem nebo literárním agentem) by musel mít k ruce celou síť odborných poradců, jejichž posudky by si taky musel zaplatit apod. Možná by to spíš mohlo podchytit MK ČR při udělování překladatelských grantů? Vedle kontroly by se úroveň překladů dala stimulovat i pozitivně, např. založením překladatelské ceny, která by odměňovala zvlášť zdařilý překlad českého literárního díla (stačilo by případně jednou za dva roky, z výše zmíněných technických důvodů by se to dalo omezit na překlady do světových jazyků). Dalo by se uvažovat i o překladatelském domě, kde by se překladatelé mohli zdokonalovat v oboru přímo u pramene. K problematice překladu mě napadá ještě jedna zajímavost - Paul kdysi na osmdesátinách Josefa Škvoreckého v Náchodě vyprávěl, jak společnými silami vlastně vytvořili v angličtině novou verzi románu Scherzo capriccioso, založenou na tom, že román se odehrává převážně v americkém prostředí, takže se v anglické verzi dá využít různých jazykových odstínů (slangů apod.), které se v českém originále vyjádřit nedaly. Až se v Kanadě rozední, možná by k tomu Paul mohl říct něco bližšího. I pro Markétu platí (stejně jako pro J. Škvoreckého), že je jak spisovatelka, tak překladatelka. Zajímalo by mě, do jaké míry byla zapojená do portugalského překladu Žlutých očí - cítí se autor trochu "bezpečněji", když jazyk překladu ovládá? A vrátila bych se k Timu Parksovi: máte dojem, že jeho apel na spisovatele, aby se nenechali svést k psaní "globálních" knih, je aktuální i v současné české literatuře?

Ja ale ono pole zrady nevnimam negativne, myslim si dokonce, ze prekladatel muze textu mnohdy pomoci, jak svym umenim tak treba vahou sve autority, s niz pak ve svem prostredi knihu propaguje, pise o ni do medii apod. jako priklad bych uvedla preklady J.L.Borgese, ktery uvedl do hispanskeho kulturniho okruhu svymi preklady F.Kafku. Jeho dilo miloval, ovladal nemcinu a byl to Kafkuv prvni prekladatel do spanelstiny, neuveritelne jeho knihy zpropagoval treba tim, ze v rozhovorech casto opakoval, ze jeho nejvetsim literarnim snem je byt Franz Kafka. Dodnes se v Buenos Aires kona kazde dva roky mezinarodni kongres nazvany Borges-Kafka. Cili uloha prekladatelu je pro autory malych jazyku klicova a pokud v cizine dostanou literarni cenu meli by ji dostavat spolecne se svym prekladatelem, jak na tom napr.nedavno trvala Radka Denemarkova kdyz ziskala cenu od nemeckych kritiku.

Je-li zrádcem každý překladatel, pak jím ovšem je i každý čtenář. Ostatně R. Escarpit mluví o čtení jako o "tvořivé zradě". Takže - domýšleno do důsledků - by bylo nejlepší, aby spisovatel psal zcela umělým jazykem a pouze pro sebe. Jedině takto může být být "nezrazen" a ideálně sám sebou. To celé říkám jen proto, že problém zrada-nezrada nenastává na hranici vlastního a cizího jazyka, ale vždy už v okamžiku, kdy se rozhodnu jít se svým textem ven - do komunikačního rizika. Tedy: literatura = vstup na pole komunikačního rizika, ergo na pole (možné) zrady.

Myslím, že tím, že člověk napíše román v angličtině, němčině, nebo španělštině nevyřeší automaticky základní věc - tedy nosné téma knihy,které by mělo přesah a oslovilo čtenáře, vždycky bude psát v cizím jazyce, tedy jinak, než by psal v češtině a vždycky mu v tom budou muset pomáhat jiní lidé, kteří mu text budou korigovat v cizím jazyce, ať ten jazyk umí sebelépe, pokud ovšem nepochází z dvojjazyčného prostředí. Možná to je ale stejné jako se spoléhat na překladatele, protože "tradutore traidore" - tedy každý překladatel je zrádce, některý noblesní, jiný ne, ale přeci každý překlad je zprostředkovaný text, tedy možná že se to ve výsledku vyrovná s tím, když si je autor hodně jistý v cizím jazyce a zkouší napsat text v něm a spolupracuje se zkušeným tamním redaktorem. Tyhle pokusy podle mne nejsou vůbec jalové, ani na druhou stranu sebespásné, podle mne prostě vznikne jiný typ textu, než jaký spisovatel vytváří v češtině a pokud takový text bude mít sílu, jazykovou i tematickou bude to skvělé. Vím, že se k takovému způsobu psaní v angličtině chystala Hana Androniková, v němčině zkouší psát Jaroslav Rudiš. Každý spisovatel malého jazyka je odsouzen k této volbě - buď spoléhá na překlady nadšenců z řad cizojazyčných bohemistů, nebo jiných spřízněných duší, nebo na pokusy psát ve velkém jazyce. V prvním případě jeho texty přicházejí o svou identitu, nebo naopak získávají jinou, zajímavější identitu, ve druhém případě se platí daň tím, že se text píše mnohem jednodušším, srozumitelnějším jazykem cizince, který se ho neučil od mateřské školky, což možná taky někdy nemusí být tak úplně na škodu.

Ano, exil je úžasně dobrá zkušenost. Autorovi mizí jeho čtenářstvo, na něž byl zvyklý, a je nucen ucházet se o jiné. Stačí jen vzpomenout, kolik spisovatelů ze středí Evropy je jím postiženo: F. Werfel, J. Kosiński, Cz. Milosz, S. Márai, J. Škvorecký, D. Kiš, O. Filip ad. Exil učí jinému úhlu pohledu, to znamená potřebě vlastní zkušenost "překládat" pro jiného čtenáře... a třeba i s tím skeptickým zjištěním, že ono to tak úplně vždy nejde. Ostatně tohle je pro mě i hlavní téma Kunderovy "Nesnesitelné lehkosti bytí". Trošku mám strach z té expanze angličtiny, kterou v současné době zažíváme. Mimochodem: 50 % překladů beletrie na českém knižním trhu se pořizuje z angličtiny. Spoléhat se na to, že když napíšu román v angličtině, mám už jaksi ke světovosti blíž, je podle mě dost jalové. Není to otázka obstojí-neobstojí (takto snad může uvažovat jen literární živnostník), je to stále otázka, zda mám co říct a zda to umím přenést i za hranice svých domáckých zvyků a očekávání.

Kromě toho, že autorům, kteří prorazili v cizině ve druhé polovině 20. století, pomáhaly významné osobnosti, jak píše Paul,hraje u většiny z nich asi roli to zahraniční bydliště (Kundera, Škvorecký, Liehm, dal by se doplnit i pozdější emigrant Gruša a z mladší generace tedy Patrik Ouředník; částečně sem patří i Ivan Klíma, který tuším začátkem 70. let strávil rok v USA). Nejde myslím jen o to, že jsou/byli "available", ale že se emigrací dostali do vlivné jazykové oblasti, kde díky svému jazykovému vybavení mohli zasahovat přímo do různých debat apod., takže kromě psaní knih se z nich stali i přímí účastníci intelektuálního života. Tím prolomili nejen izolaci, ve které jsme se za normalizace nacházeli, ale i handicap češtiny jako malého jazyka, o němž se zmiňuje Markéta i Christina. Podařilo by se jim zaznamenat takový zahraniční ohlas, kdyby zůstali doma? Jiná otázka je, do jaké míry spadají jejich knihy pod definici Tima Parkse (viz jeho článek Esperanto světové literatury), tedy do skupiny autorů zaměřujících se na zahraniční publikum, kteří fungují jako jacísi vykladači vlastní kultury pro cizince. A v čem se liší situace českých autorů, kteří se snaží prorazit v cizině teď, v té hegemonii americké literatury a angličtiny (dřív možná tak silná nebyla?), na kterou také poukazuje Tim Parks? Snad jedině ta klíčová role překladatelů při prosazování u nakladatelů i při převádění textu do jinojazyčného prostředí se nezměnila. (Vím ale o českých spisovatelích, kteří uvažují o napsání aspoň jedné knihy v angličtině, aby si vyzkoušeli, zda v anglojazyčné produkci obstojí. Je to určitá cesta?)

Zdá se mi, že primární otázka neni to, jestli jsou literární čtení nebo podobné akce, ať sponzorované kýmkoliv, efektivní způsob, jak propagovat českou literaturu na západě nebo ne, ale to, jak funguje dnešní knižní trh na západě, a jestli je vůbec možné, aby se v té situaci mohl objevit nějaký nový Kundera či kdo. Ten starý model, jestli je to správné slovo, byl docela jasný. Nevím, jak to bylo u Kundery, ale u každého „mého“ autora stál někdo na západě na jeho straně, občas i více lidí. Havel měl agenta Klause Junckerse, pak v USA režiséra Joe Pappa, Sama Walterse v Anglii a nevim, koho ještě třeba v Rakousku nebo Německu. (Nezapomeňme taky na vliv jeho přátelství se Stoppardem. První vlaštovka Havlovy slávy byl profil Stopparda od Kennetha Tynana v New Yorkeru v roce 1968, tuším, kde skoro polovina byla o Havlovi.) To všechno byli lidi, kteři mu fandili, věřili v něho a byli schopní ho podporovat, pomáhat mu, inscenovat jeho hry, propagovat ho ne jednorázově, ale „for the long run.“ (Havel měl taky v každé jazykové oblastí svého „dvorního překladatele“ a ti mu vytvořili svébytný „hlas“ v cizině). Ivan Klíma měl, mimo jiné, Philipa Rotha a pak Billa Buforda, ještě když byl šéfredaktorem Granty, a ti ho pak uvedli do literárního mainstreamu, umístili ho, našli pro něho slušné nákladatelsví, které bylo ochotné ho propagovat, a nejen tisknout jeho knihy, ale „publikovat“ je se vším všudy, včetně pořádné redakce, publicity, zkrátka věnovali mu péči jako „svému“ autorovi, se kterým hodlají dlouhodobě pokračovat. A ty vztahy byly většinou vřelé, přátelské, hluboké. Třeba Škvorecký vzbudil pozornost na západě svým prvním románem, Zbabělcí, a překladu do angličtiny od Jeanne Němcové si všiml Graham Green, který na to upozornil svou neteř Louise Dennysovou, která pak za Škvoreckým šla v Torontu a začala ho vydávat, nejdříve Bass-saxofon, pak Inženýra lidských duši, a už to šlo dál. Byl jsem u toho, protože Louise mi zadala překlad Inženýra, a vím, jak intenzivně na tom pracovala a kolik umu a námahy do toho dala. Stala se „jeho“ nakladatelkou – a zůstali spolu, profesionálně, více než 20 let. Čili za každým takovým úspěchem české kultury na západě stála řada lidí a spousty houževnaté práce. A nedělo se to proto, že někdo chtěl podporovat českou literaturu či kulturu všeobecně, ale proto, že chtěl podporovat specifického českého spisovatele, kterému fandil. Samozřejmě, sine qua non toho všeho byl obrovský původní talent těch spisovatelů, který byl jasný už doma a dávno před tím, než byli „objeveni“ západem. Na dnešní chat to snad stači, ale ještě k tomu dvě otázky. 1. Je něco takového ještě možné při dnešním stavu literárního „průmyslu"? A 2. Neni to náhodou tak, že počet překladů českých děl od současných autorů a počet samotných autorů je dnes daleko vyšší než za zlatého věku? A pokud to tak je, není to svým způsobem úspěch? V tom smyslu je zkušenost Patrika Ouředníka poučná. Není skutečnost, že jeho knihy mají větší ohlas v cizině než doma, způsobená taky částečně tím, že žíje na západě, a tudíž je available?

Za francouzskou jazykovou oblast jsem k debatě přizvala Patrika Ouředníka (od 80. let žije ve Francii). Přímo se bohužel zapojit nechtěl, ale poslal mi svoje vyjádření (týká se jeho osobní pozice jako spisovatele - s překlady do více než dvaceti jazyků patří k našim nejpřekládanějším autorům): "1. Ve Francii prodávám úměrně víc výtisků svých knih než v Česku. Týká se to European i Příhodné chvíle - a vzhledem k tomu, jak náramně tu odstratovala Ad acta (vyšla před pár týdny), bude se to nepochybně týkat i jich. 2. Ve Francii, ale i v Itálii vychází k mým knížkám 2x až 3x více recenzí než v Česku. V anglofonním světě minimálně 1,5x. Jiné jazyky nesleduji, je možné, že se to týká i dalších, konkrétně němčiny. 3. V Česku jsem za posledních deset let nedostal žádnou literární cenu, ve Francii tři. Což, podotýkám, v žádném případě nesvědčí o kvalitě knížek, k literárním cenám mám postoj nanejvýš skeptický; ilustruje to však přinejmenším ´zájem o věc´." (Doplnila bych, že na čerstvě vydaný francouzský překlad jeho knihy Ad acta, přel. Marianne Canavaggio, právě vyšla rozsáhlá recenze v deníku Le Monde a chat s autorem v Libération.)

Je nepopiratelným faktem, že široký zájem o českou literaturu v anglicky mluvícím světě, jak tomu bylo v 70. a 80. letech, značně opadl v poslednich 20 letech. Otázka je ale proč? Není to jenom tím, že se z Československa a posléze z České republiky stala "normální" země, kde se vlastně "nic neděje", a proto nebudí takový zájem a sympatii ve světě jako dříve. Dobře totiž víme, že to není pravda, že se právě teď odehrávají v české společnosti lidská dramata stejně tak historická a napínavá a pozoruhodná jako v té dlouhé, padesátileté éře útlaku pod fašismem a komunismem. A taky to není tím, že nejsou noví a talentovaní čeští spisovatelé, nové "hlasy", jak rádi říkáme tady. Kolegové už se zmínili o Topolovi, Denemarkové, Urbanovi, a mohl bych k tomu dodat Hodrovou, Hůlovou, Pekárkovou, Ajvaze, Ouředníka, Viewegha, Balabána a mnoho jiných. Všichni mají něco, aspoň některé věci, přeložené do angličtiny, čili jsou jaksi "přítomní" ve sféře "world literature" u nás. Ale čtenářstvo pro "world literature" je u nás značně omezené, takže nikdo z nich zdaleka nemá takový mezinárodní profil jako ti největší českoslovenští nebo pražští spisovatelé -- od Čapka a Haška a Kafky až po Škvoreckého, Havla, Kunderu, Klímu, Hrabala, Liehma, anebo jako jiní velikáni české kultury jako třeba Miloš Forman nebo Jan Švankmajer, nebo dokonce i Svěrákovi. A tak se ptám -- je to jen otázka času, než někteří z těch mladšich spisovatelů udělaji tzv. "díru do světa"? Anebo je to tím, že ta "vada" -- jestli to vada skutečně je -- tkví v něčem jiném -- v nějakém nedostatku u těch spisovatelů samotných, v tom, o čem píšou, anebo je nedostatek v tom, jak jsou publikovaní, prezentovaní, atd. v širším světě? Anebo -- třeti možnost -- je to tím, že žijeme teď v jiném světě, kde se nakládá s literaturou úplně jinak než dřive, a že se nám jenom zdá, že ten zájem "opadl"? A neni to taky tak, že všichni ti velikání (kromě snad Kafky) měli nejdříve veliký ohlas doma, a pak teprve za hranicemi? Kdo z těch současných spisovatelů dnes je vskutku populární nebo kritikou vážený doma, kromě snad Viewegha? pw

Myslím, že literární čtení je věc, která se dělala už za Ch.Dickense, bohužel, introvertní autoři to nesnášejí, extroverti si to užívají, záleží na typu osobnosti. Já mám se čteními v zahraničí většinou samé hezké zkušenosti. Knihy si nekupují jen krajané, ale i cizinci, které třeba právě krajané na čtení přivedou s sebou. Jak jinak by se měla česká literatura propagovat, když ne literárními čteními? (zajímal by mne konkrétní a praktický návrh). Musíme si ale uvědomit, že český autor je v zahraničí ve stejné pozici jako např. kazašský, nebo lotyšský, nebo honduraský autor u nás. Kolikrát jste byli na čtení uruguayské autorky mladší generace, např.? Nebo vynikajícího ukrajinského nositele tamní literární ceny? Je to boj, především proto, že doby, kdy se prosadil Milan Kundera jsou dávno pryč. Jeho úspěch je dán také tehdejším společenským klimatem, dějinnou konstalací a samozřejmě kvalitou jeho díla, ale i dnes to má velmi kvalitní dejme tomu portugalský autor velmi těžké, pokud do něj nakladatelství neinvestuje spoustu peněz na propagacia promyšlené PR. Zahraniční nakladatelství jsou především obdivuhodná už jenom proto, že nějakého mladého českého autora vůbec vydají a jsou ochotní zaplatit překlad a práva. Bylo by skvělé, kdyby např. společně s Českými centry přemýšlela např. i nad tím koho z tamních literárních kritiků na autora upozornit a jak udělat co nejefektivnější propagaci knihy. Co se týká Lipského veletrhu mám tu nejlepší zkušenost, nebýt možnosti číst v Lipsku, pravděpodobně by moje knihy nevyšly v němčině, měla jsme také možnost seznámit se s dalšími autory, německými redaktory, literárními agenty a celkově se porozhlédnout po literárním světě velkého formátu.

Pár slov do pranice ústy ďáblova advokáta (aneb rub mince): jestliže vycházíme z toho, že knihy jsou určené především pro čtenáře, měly by i všechny ty průvodní snahy (autorská čtení,vystoupení na veletrzích a festivalech, rozhovory s autory v médiích atd.) vést k tomu, že si knihu přečte co nejvíc čtenářů. Dá se například nějak vyčíslit, jaká část autorů, kteří vystupují v Lipsku, na základě toho získá německého nakladatele? Výhrada, kterou slýchám k vystoupením českých spisovatelů v Nizozemsku (na pozvání Českého centra i jinak): chodí na ně stálá skupinka krajanů a pár dalších "štamgastů" Českého centra (nic proti nim, ale ti si po skončení koupí v lepším případě české vydání, ne křtěný překlad). Znám autory, kteří po takových zkušenostech zahraniční pozvání odmítají. K tomu - aspoň v Nizozemsku - přistupuje fakt, že nakladatelé od českého autora neočekávají komerční úspěch, takže ani neinvestují do propagace (řídí se totiž trochu paradoxním pravidlem, že jedině propagace známého a úspěšného autora se vyplatí). Český titul zůstává na okraji jejich zájmu. Když křest nizozemského vydání zorganizuje třeba České centrum, dá práci dosáhnout toho, aby o tom nakladatel aspoň informoval na svém webu, když už se toho jinak neúčastní. Prostě tyhle akce sice posilují obecné povědomí o české literatuře (už jen proto, že se jména autorů a tituly objeví v různých propagačních materiálech), ale přímý vliv na prodejnost určitého titulu nemají. (A to nechávám stranou, že zdaleka ne všechna Česká centra se vůbec o literaturu zajímají - záleží to na momentálním složení týmu.) A vůbec: skutečně světového českého spisovatele Haška nikdo na autorská čtení nevysílal, i o Milanu Kunderovi je známo, že se literárnímu kolotoči už léta zásadně vyhýbá...

"Nového Kunderu" nemáme, ale máme současného např. Jáchyma Topola, nebo Radku Denemarkovou, nebo Miloše Urbana. Když jsem např. v knihkupectvích v Madridu na letišti vedle knih zmińovaného Milana Kundery leží právě knihy Miloše Urbana. Hispánští turisté přijíždí do Prahy a často s sebou v kufru dnes mají Sedmikostelí ve španělštině, dříve tam mívali Nesnesitelnou lehkost bytí. Knihy Jáchyma Topola vídám v Barceloně nebo v Madridu za výklady knihkupectví a to zejména díky vynikajícímu překladu mladého španělského bohemisty Kepy Uharteho, ale také proto, že Jáchym Topol vyšel v prestižním nakladatelství Lengua de trapo a recenze na jeho knihy běžně vychází v nejčtenějším španělském deníku El País. Radka Denemarková nedávno dostala významnou německou cenu kritiků, v porotě byl mimo jiné také Marcel Reich-Ranicki a laudatio přečetl Helmut Karasek - opravdu nepřehlédnutelné osobnosti německého kulturního života. Možná, že české literatuře chybí spíše tohle - osobnosti z řad literárních kritiků a recenzentů, které by byly schopné fundovaně sledovat českou literaturu také v cizích jazycích a byli si schopní přečíst recenze, které vychází na české knihy přeložené jinde v němčině, angličtině, španělštině a dalších jazycích a skutečně zodpovědně pak o nich podávali zprávu.

Pohled na čísla je možná rozčarující začátek pro diskusi o české literatuře v cizině, přesto jsem si pro ilustrování situace na německém knižním trhu obstarala statistiky. Překlady z cizích jazyků mají na celé knižní produkci poddíl ca. 13 procent. Převážná část z toho jsou překlady z angličtiny, u beletrie mluvíme o 70 procentech. Oproti tomu činí poddíl překladů z české beletrie pouhých 0,3 procent. Na první pohled je to deprimující číslo, na druhý pohled to není špatná bilance, když se zohledňuje, že poddíl překladů z malých jazyků v Německu v posledních letech stále klesá. V roce 2010 bylo přece jenom přeloženo 15 knih české prózy. Čeština se tím dostala do TOP 20 překladové literatury a její poddíl na překladu beletrie je vyšší než poddíl portugalštiny nebo také nahoře zmíněné čínštiny. Ve skutečném světě bez ohledu na čísla to znamená, že nejlepší a nejzajímavější knihy českých prozaiků si najdou svou cestu na německý knižní trh, i když to často trvá několik let. A to se samozřejmě nestává samo od sebe, je to zásluha velmi angažovaných a vytrvalých lidí, tedy překladatelů, literárních agentů a nakladatelských lektorů, kteří jsou přesvědčení o hodnotách české literatury a za překlady se neustále zasazují. Při překladech se často využije finanční podpora českého Ministerstva kultury, jeho granty jsou hlavně pro menší nakladatelství vítaná pomoc. Ve spolupráci se Světem knihy prezentuje Ministerstvo kultury každý rok vybrané české autory, kterým ještě nevyšel překlad v němčině, na velkých knižních veletrzích v Lipsku a ve Frankfurtu. Hlavně v Lipsku je zájem publika veliký. Frankfurtský veletrh se soustřeďuje spíš na odbornou veřejnost a nepořádá tolik autorských čtení. S velkým zájmem německého publika se setkají také větší literární akce v menších městech jako Výstava knih v Karlsruhe, kde se pomocí MK a Českých center představila česká literatura vloni v listopadu. Po celý měsíc proudili návštěvníci do výstavních prostorů, kde byla k vidění expozice českých knih a překladů do němčiny, a také autorská čtení zaznamenala dobrou návštěvnost, živé diskuse a pozitivní ohlas v tisku. Všechna Česká centra v Německu organizují ve spolupráci s místními institucemi pravidelná autorská čtení a diskuse s českými spisovateli a doporučují české autory na literární festivaly. Ne každý německý čtenář je odborník na českou literaturu, ale o české literatuře se v Německu ví. Když zde vcházíte do knihkupectví, můžete si být skoro jistý, že tam najdete i překlady českých autorů.

"Nového Kunderu" současná česká literatura skutečně nemá, ale těžko říct, jestli si za to to může jenom ona sama, tedy noví spisovatelé. Když mluvíte s autory, tak zjišťujete toto: většina z nich byla přesvědčena, že na to, aby vznikala velká literatura, stačí být svodobný. Svobodní jsme - a co? Jaksi jsme se spolehli, že věci po roce 1989 musí být jen a jen lepší. A ono to kurnikšopa tak není. Literárních cen máme víc než kdykoli jindy a stále je někdo dostává; pořád je také slyšet, že ten či onen byl přeložen tu i onde a že snad dostal i nějakou tu cenu v cizině. I systém propagace se mi zdá být jakž takž. Rozhodně by mohl být lepší, on sám ale "nového Kunderu" nestvoří. Přitom čeští čtenáři jsou přímo hladoví po novém prozaikovi. Kde tedy ty VELKÉ texty ze SVOBODNÉ doby jsou? Nebo je pouze nejsme s to vidět?

V souvislosti se současnou českou literaturou a jejím ohlasem v cizině se ozývají různé skeptické hlasy: po pádu železné opony ztratila (stejně jako ostatní literatury postkomunistických zemí) přitažlivost, boj proti totalitě teď symbolizuje např. čínská literatura. Čeká se na "nového Kunderu", ale zatím se neobjevil. Někteří čeští recenzenti reagují i na pouhé zprávy o českých literárních úspěších v cizině vysloveně zahořkle. Jakou pozici zaujímá v různých jazykových oblastech? Co všechno pro šíření české literatury ve světě dělají instituce (např. Česká centra, MK ČR, literární agentury, nakladatelé) i osoby (zahraniční bohemisté/překladatelé, samotní spisovatelé)? Jak se na to díváte vy?