Noci v cirkuse
Carter, Angela: Noci v cirkuse

Noci v cirkuse

Obklopená jemnou, mužnou vůní koženého čalounění, přikrytá až po bradu houní ze sobolích kožešin, vezla se Peříčko nádherným městem, jehož oblohou tiše vířily obrovské, měkké sněhové vločky. Perinbaba, velká bábuška, co je na nebesích, protřásala nad její hlavou své duchny; protřásala je nevázaně a lehkovážně, jako kdyby stlala postel pro nějaký obří milenecký pár...

11
Obklopená jemnou, mužnou vůní koženého čalounění, přikrytá až po bradu houní ze sobolích kožešin, vezla se Peříčko nádherným městem, jehož oblohou tiše vířily obrovské, měkké sněhové vločky. Perinbaba, velká bábuška, co je na nebesích, protřásala nad její hlavou své duchny; protřásala je nevázaně a lehkovážně, jako kdyby stlala postel pro nějaký obří milenecký pár. Sníh se snášel dolů k Něvě, kde se rozpouštěl v její husté ledové vodě; některé vločky ulpívaly v korunách a složených předloktích pomníků, na zdobených římsách frontonů a portálů, na hřívě a oháňce hřebce kamenného jezdce; postupně zahaloval město jako bílý, čarovný závoj — první dotek zimy, navštívení, které přichází s tak okouzlujícím pohlazením, že zprvu stěží dokážete uvěřit, že vás zima v těchto zeměpisných šířkách s radostí zabije, kdykoli se jí zachce — jen pokud k tomu dostane příležitost.

Peříčko však ve sněhu smrt neviděla. Jediné, co vnímala, bylo sváteční mihotání ojíněných světel, které jí připomínalo diamanty.

Když stoupala po klouzavých schodech k průčelí jeho domu, tiskla si k tělu sobolí přikrývku a vozka jí držel nad hlavou velký deštník. Na dveře dohlížely sochy dvou satyrů, nad vchodem visel erb s jednorožcem, který probodával rytíře. Ulice byla pustá a opuštěná. Žluté světlo pouličních lamp neúprosně prosívalo padající sníh. Kočí se uklonil, zmizel a nechal Peříčko, aby za libozvučný domovní zvonek zatahala sama. Carevič ji poctil tím, že jí sám otevřel. (Takže tys poslal na noc všechny sluhy pryč, co? Hm…)

„Chci, aby tu na mě fiakr čekal přesně ve dvacet tři třicet,“ oznámila mu břitce a shodila kožešinu na zem. Ať si ji zvedne sám, jestli chce.

Jeho dům bylo království nerostů, kovů a skla — zlata, mramoru a křišťálu; pobledlé sály a nekonečná zrcadla a třpytivé lustry, které v průvanu cinkaly jako stříbrné zvonečky ve větru… a dojem chladu, sterilnosti, bezmála hmatatelný, bezmála dýchatelný z tvrdých, mrazivých ploch a prázdných prostranství.

Je to vždycky totéž! rozhlížela se Peříčko kriticky. Pro bohaté lidi je peněz škoda. To kdyby ona byla takhle bohatá jako Krésus, představovala by si svůj dům trochu jako Královský pavilón v Brightonu, jako něco, nad čím by se každý kolemjdoucí usmál, dárek na oplátku těm, od kterých to bohatství vzešlo.

Ale i obráceně, pokračovala v duchu, a posměšně se nad carevičovým palácem ušklíbla, pro chudáky je škoda bídy, vždyť si taky neumějí nic užít, jsou stejní jak bohatí bez peněz, stejně nemožní, když se o sebe mají postarat, neumějí s penězi zacházet o nic lépe než boháči, všechno jen rozhází za zbytečné, barevné, blýskavé cetky, úplně jako ti druzí.

Musím vám na Peříčko něco říct, pokud jste si toho ještě nevšimli: je to děvče se sklonem k filosofování.

Když jsou to peníze, co nás dělá chudými a bohatými, tak proč je nezrušíme? říkávala občas Lízince. Vždyť peníze nejsou nic jiného než jen symbolický prostředek pro usnadnění směny, která by měla po právu probíhat zadarmo nebo vůbec.

Ale Lízinka si nad Peříččinou naivitou jen zahvízdala pod vousy a odpověděla: pekař z tvý pipky chleba neupeče, a tvoje pipka je to jediný, co bys mu jinak mohla ze ten kousek suchý skývy nabídnout, kdyby tě příroda náhodou nestvořila jako atrakci, za kterou jsou lidi ochotní zaplatit slušný peníze, jen aby ji mohli vidět. Ty si můžeš na živobytí vydělávat jen tím, že ze sebe uděláš zábavnou podívanou. To už je tvůj osud. Musíš se nabízet jako pastva pro oči, páč jináč nejsi k ničemu. V tvém případě je to vždycky nějaká symbolická tržní směna; těžko bys mohla říct, že by ses někdy zabývala produktivní prací, že jo, holka?

Ale tenhleten chlap taky neseje ani nežne, pomyslela si Peříčko v carevičově paláci. A přesto je tak bohatý, že pro něj peníze nemají žádný význam. Obnos, který je ochotný vyhodit za takovou zbytečnou, barevnou, blýskavou cetku, jako jsem já, nemá s mou skutečnou hodnotou nic společného. Kdyby všechny ženy na světě měly křídla, šušnil by si svoje drahokamy pro sebe, aby s nimi mohl házet žabky do ledových vod Něvy. Moje hodnota pro něj spočívá v tom, že jsem rara avis.

Jeho mramorové sály jí vykouzlily na rtech úsměv dravce. Přichází První konfiskační, s. r. o. a jde si pro své diamanty, careviči!

Vystoupala po rozvinutém oblouku mramorového schodiště, za sebou careviče, který soustředěně upíral oči na rytmicky se napínající vybouleniny pod jejími rameny, a cestou v duchu odhadovala cenu svícnů, zrcadel, orientálních váz — dokonce i cenu řezaných skleníkových květin, které v nich stály. Vykračovala si jako dražitelka z aukční síně a s každým krokem něco přisadila ke konečné částce, kterou si původně stanovila jako cenu za zábavu, již bude muset poskytnout.

Jeho pracovna byla o něco uvážlivější: elipsovitá místnost s vysokým stropem a širokým ochozem v mezipatře, který se ztrácel ve stínech. Z knihovny shlížely na stůl prostřený pro intimní večeři busty Danteho, Shakespeara a Puškina. Sklenice na vodku, vysoké sklínky na šampaňské a uprostřed něco, nad čím zalapala po dechu: ona samotná, vyvedená v ledu. V životní velikosti! S doširoka rozevřenými křídly, v úkloně a s úsměvem na rtech, chladné mistrovské dílo, které se promění v kaluž vody dříve, než ona nad ránem ve vlaku posupí tajgou, jak si nyní znovu sama sobě slíbila.

Ledová socha stála na špičce nohy na násypu z černého ka­viáru a kolem krku jí zářily tisíce a tisíce duhových faset toho nejnádhernějšího náhrdelníku, jaký kdy spatřila. Jak ji ty kameny dráždí a svádějí! Zasvrběly ji prsty, jen jen natáhnout ruku. Ale pochopitelně může těžko strhnout živůtek, vznést se a uletět ještě dřív, než se bude servírovat polévka, že ano? Je přece slušně vychovaná, není-liž pravda? Zakuckala se obtížně potlačovanou hamižností. Cítila, jak v ní začíná doutnat trucovitá a nevrlá nálada.

„Tak jo,“ povzdechla si, klesla na pohovku, a aby něco dělala, pomalu si svlékla své dlouhé černé rukavice. Sotva obnažila ruce, carevič jednu z nich popadl a přitiskl jí k dlani svá vousatá ústa, která na ni zapůsobila dojmem žhnoucí, neklidné, upocené, nepříjemné chlupatosti.

„Kéž v teple mého domova roztaješ jako ona,“ zabručí s pokývnutím k ledové soše. Peříčko stáhla ruku zpět a ubrouskem si setřela zbytek slin, které jí tam zanechal. Jeho pozdrav se jí vůbec nelíbil; znepokojeně zkontrolovala ledovou sochu, zdali už nezačala tát.

Byl to středně vysoký muž v zeleném smokingu vybraného střihu. S jeho stylem oblékání dobře ladila jeho francouzština. Vlastnil nekonečné versty černozemě, borových lesů a pusté tundry, pod níž bublala ropa. Peříčko pevně svírá svou pečlivě zavázanou španělskou pelerínu. Vyhýbá se jeho pohledu. On si myslí, že je ze všeho ohromená úžasem. Ona zatím s údivem zkouší odhadnout cenu starého sešlapaného perského koberce pod svýma nohama a přirazí k ceně v librách šterlinků, za kterou ho ručně uspokojí, další nulu.

Nabídl jí vodku. Skleničku alkoholu ocenila, ale ostražitě si odměřovala skleněnou pyramidu vedle láhve: že by měl v úmyslu pozvat ještě přátele? Mezitím však již začal s úsměvem rovnat sklenice do řady písmen latinské abecedy. Očima jako škvírky podezíravě pozorovala, co to chystá, až jí najednou došlo, že skleničkami hláskuje její jméno. Její křestní jméno. S–O–F–I–E. Ale, jak to jen může vědět?

A sakra, pomyslela si. Po zádech jí přeběhl mráz a vyrazila husí kůže, jako Rumprcimprcamprovi v té staré pohádce. Nesnášela, když jí neznámí lidé říkali Sofie.

„Starý ruský zvyk,“ řekl s lehce prkennou úklonou. „Na tvou počest.“

Naplnil všechny skleničky až po okraj vodkou.

To snad přece…

Jednu podruhé je všechny hodil do sebe. Fascinovaně počítala. Třicet pět.

A pořád stojí na nohou!

V tu chvíli došla k názoru, že carevič není jako ostatní a začínala si přát, aby přece jen byla vzala Lízu sebou.

„Trochu kaviáru?“ pobídl ji.

Kaviár jí chutnal; jako obvykle jej jedla rovnou polévkovou lžící, navíc považovala za nejlepší trochu se posilnit a obrnit proti všemu, co by se mohlo dít dál. Zatímco se ládovala, carevič prohodil: „K večeři ti bude hrát hudba. Abys věděla, jsem velký sběratel všech druhů objets d’art a jiných podivuhodností. Ze všech věcí mám nejraději hračky — nádherné a neobvyklé artefakty.“

Zamrkal na ni způsobem, který jí přišel obscénní a urážlivý. Vytanulo jí na mysl: uvěřil snad Plukovníkově historce? vážně si myslí, že jsem vyrobená z gumy? a pokud ano — kde si představuje, že mizí všechen ten kaviár?

Stiskl knoflík vedle kamen a jeden díl knihovny, kterou byla místnost obestavěna, vyletěl vzhůru. Celou tu dobu byly po­zlacené kožené hřbety svazků jen namalované trompe l’oeil!

Na malém kulatém pódiu na kolečkách vjelo z temného otvoru ve stěně do místnosti trio hudebníků. Stěna s tichým žuchnutím zapadla zpátky na místo.

Tihle hudebníci byli vzrostlí téměř jako dospělý člověk, tedy zhruba jako sicilské marionety, a jen o málo menší než my, a byli sestrojeni z drahocenných kovů, polodrahokamů a ptačího peří, nad kterým se Peříčko otřásla se stejným odporem jako kovboj, který spatří na indiánském opasku světlovlasý skalp.

A opravdu, jeden z nich věrně připomínal ptáka, snad drozda nebo slavíka, ale byl to obrovský opeřenec, jehož jeho zručný tvůrce oděl do starodávného dlouhého jezdeckého pláště z různých druhů per, tlumených, tmavých, vínových, topazových, dal mu ostré oči z rudých drahokamů a postavil ho na silné nohy, pokryté šupinami z překrývajících se destiček z tepaného zlata. Místo zobáku měl flétnu, složitě vyřezávanou ze slonoviny.

Vedle stál strunný nástroj; harfa nebo lyra v podobě duté ženy, či spíše ženy bez trupu. Neboť měla hlavu, ramena i prsa a nechyběla jí ani pánev, ale mezi prsy a pánví nebylo nic než sada strun natažená na kolíčky. Také měla paže, paže natažené v pokorně prosebném gestu, které vzniklo úplně náhodou, protože se v této poloze zastavily, když naposledy doběhl strojek, který ji poháněl. Její paže zakončovaly spanilé, důmyslně pospojované ruce s prsty a nehty jako živé, a ona samotná byla vyrobena ze zlata, nehty vykládané perletí, hustou hřívu ze zlatých drátků a do podrobností vyvedené oči z lazuritu na podkladu z bílé glazury. S náhodným závanem vzduchu sama od sebe vydala jedno jediné přízračné zabrnknutí.

Bicí sekce byla nejméně skličující. Byl to pouze bronzový gong zasazený v ebenovém rámu, nikde však nebylo vidět paličku, která by gong rozeznívala.

Carevič s uspokojením přehlédl svůj mechanický orchestr. Kdysi dávno jej dal vyrobit jeden znuděný čínský císař. Jistý mandarín císaře zavraždil, aby orchestr získal. Znuděný carevičův předek zavraždil mandarína, aby jej dostal pro sebe. Orchestr měl nefalšovaný, penězi nevyčíslitelný půvab předmětu určeného výhradně pro potěšení, nemravné kouzlo věci bez jakéhokoli užitku. Carevič stiskl další tlačítko.

Gong se rozpohyboval a melodicky zahřměl. Zlaté rameno harfenistky se zvedlo, čímž uvedlo do pohybu složitý skrytý mechanismus ozubených koleček a táhel, které přitáhly lokty k tělu a přiblížily dlaně ke strunám. Zlaté prsty a perleťové nehty se napnuly a protáhly. Zahrála na sebe akord, do čehož velký pták nosem zapískal prapodivnou atonální skoromelodii, která se vinula různými zákruty svých matematických možností v čase, jenž snad ani nebyl z této planety, nýbrž se zdál pocházet z nějakého vzdáleného a mrazivého cizího světa.

Peříčko si pomyslela: v tom ptákovi je nějaká hrací skříňka. A každý, kdo umí sestrojit pendlovky, by dokázal dát dohromady tu harfu. Jo, a ten gong rozeznívají elektrické výboje. Ale přesto se jí zježily chloupky na zátylku a carevič se samolibě usmál, jako kdyby celou dobu usiloval jen o to, aby se ho bála.

Poprvé v životě odmítla šampaňské.

Ke zlověstným harmoniím orchestru přibyl další perkusní tón, když z nosu ledového Peříčka spadla kapka a s klepnutím udeřila do skleněného okraje mísy s kaviárem. Na okamžik jí ohromeně prolétlo hlavou, že jeden diamant roztál.

Carevič jí nabídl rámě: pojď se nahoru podívat na zbytek mé sbírky! Jeho ohnivý, vodkou rozpálený dech jí sežehl tvář, která každým okamžikem chladla s tím, jak bizarní geometrie vemlouvavé, cyklické, částečně nahodilé a zcela nelidské hudby deformovala úhly v místnosti.

Ochoz lemovaly prosklené vitríny, osvětlené s takovým důmyslem, že každá z nich zářila jako malý, samostatný svět.

„Má vejce,“ ukázal carevič, „jsou plná překvapení.“

To je mi jasný, pomyslela si Peříčko.

Avšak každá prosklená vitrína vskutku obsahovala jedno vejce, jedno veliké, nádherné vejce, které však nevzešlo ze slepice, nýbrž z klenotníkovy dílny. Carevič jí řekl, že si může vybrat, které bude chtít, jen když si svlékne pelerínu a ukáže mu svá křídla.

„Nejdřív vejce.“

„Až pak.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

Carevič pokrčil rameny a otočil se k ní zády. Všechna světla v místnosti okamžitě pohasla, takže zůstala v naprosté tmě a společnost jí dělalo jen dusání, brnkání a troubení umělých hudebníků a tiché pleskání kapek odkapávajících ze sochy. Když slyšela, jak jí roztál a upadl nos, pocítila mdlobu.

„No tak dobře,“ zachraptila rozmrzele. Když se znovu rozsvítilo, byla pelerína dole a carevič ji obešel zezadu, aby se zblízka podíval na dvojité vyboulení pod živůtkem.

„Ale nesahat!“ vyštěkla. Dokonce i v této krajní situaci ho nějaký ocelově chladný a ostrý tón v jejím dryjáčnickém hlase přiměl, aby dal ruce pryč.

Jak introspektivní byla tahle vejce! A doopravdy plná překvapení. Tady to je z růžového emailu, otvírá se nadél a uvnitř skrývá perleťový krunýř, pod nímž, když se rozevře, najdete dutý kulovitý žloutek z ryzího zlata. Uvnitř žloutku zlatá slípka. Ve slepici zlaté vajíčko. Nyní jsme se scvrkli na liliputské rozměry, ale ještě pořád nejsme u konce; ve vajíčku je ten nejnepatrnější rámeček, osázený droboučkými diamanty. A v něm, podívejme, miniatura samotné artistky, s doširoka rozevřenými křídly jak na zavěšené hrazdě, se žlutými vlasy a modrýma očima, jako živá.

Přes narůstající pocit malosti a přes zvláštní tvary, které hudba vtiskovala rohům místnosti, se Peříčko cítila touto maličkou poklonou polichocena a její neotesaný smysl pro spravedlnost jí říkal, že by bylo fér dát careviči svolení sáhnout jí na prsa a zajet rukama do podpaží. Když se ujistil, že není vyrobená z gumy, vzdychl si, snad z radosti, a začal prohmatávat opeření, které jí šelestilo pod rudým saténem.

Písk, brnk, buch a plesk, ozývalo se zdola, písk, brnk, buch a plesk.

Ve vedlejší vitríně bylo v misce zdobené drahokamy zasazené prosté vejce z nefritu, jako by čekalo na lžičku, které jej naklepne. Přes svůj strach a obavy se Peříčko zvědavě a nedočkavě jako dítě zahleděla na careviče. Došlo jí, že ani toto vejce nebude jen tak obyčejné. Na okamžik nechal svého šmátrání.

„Musí se otočit klíčkem…“

Při pohledu na siluetu údu, který napínal látku jeho jezdeckých kalhot z whipkordu, si s úlevou připomněla, že alespoň v některých ohledech je zcela jistě stejný jako ostatní muži, a smířlivě jej poplácala, jako by říkala, že jeho čas ještě přijde.

Vaječná skořápka se rozpadla na dvě duté poloviny a odkryla stromeček ve škopíčku z bílého achátu, pokrytého zlatým mřížovím. Strom obrůstaly listy, filigránsky vybroušené z tmavozelených polodrahokamů. Zlaté větve hustě pokrývaly plody z citrínu a květy zhotovené z perel rozštípnutých na čtyři okvětní plátky uspořádané okolo květního lůžka z démantu. Carevič neochotně vyprostil svou pravou ruku zpoza jejích lopatek a jednoho plodu se dotkl. Také tento drahokam se rozevřel a zevnitř vyletěl miniaturní kolibříček z červeného zlata. Naklonil hlavinku ze strany na stranu, zamával křídly, otevřel zobáček a pronikavě zatrylkoval: „Jsem jen ptáče ve zlaté klícce.“ Peříčko sebou trhla. Kolibřík dočiřikal refrén, složil křídla a dutý nefrit se opět zavřel.

Navzdory potěšení z nádherné hračky Peříčko tento strom i kolibřík neobyčejně znepokojily a odvrátila se od vejce s pocitem bezprostředního a smrtelného nebezpečí.

A sakra, řekla si znovu.

Písk, brnk, buch a plesk; písk, brnk, buch a plesk.

Jako by se stávala stále nejasnější a rozmazanější, stále méně vlastní paní. Pocit, který se jí zmocnil, by dobře poznal Walser; velmi podobně se cítil v její šatně v Alhambře, když potřetí odbila půlnoc.

Začíná mi to přerůstat přes hlavu, pomyslela si. Lízo, Lízinko moje zlatá! Kde tě mám, když tě nejvíc potřebuji!

Ale spravedlnost je spravedlnost a za všechnu tu svoji námahu si nějakou odměnu zasloužil, a tak sáhla za sebe a rozepnula háčky vzadu na své róbě. Křídla se zašustěním vyklouzla ven a carevič pro sebe tlumeně vzkřikl. Přitiskl se k ní ještě blíž a zažadonil, aby je více roztáhla; poslechla, a přestože ji o to nežádal, nějaký hluboko zakořeněný pud sebezáchovy ji přiměl, aby vypustila kokrháče z kurníku a trochu mu načechrala peří, tak jako on čechral to její.

Nicméně to bylo právě v ten okamžik, jak přejížděla pohledem stinný, mezonetový pokoj, kdy si všimla, že tam nikde nejsou žádná okna, a kdy ji sevřely carevičovy ruce a ona si uvědomila, že je to muž se zcela mimořádnou fyzickou silou, který by na zem snadno povalil i ji.

Pak se stalo to nejhorší, co si v té chvíli uměla představit. Jeho zkoumání a šmátrání vyhnalo ze svého úkrytu v korzetu její mečík od Mamá Nelson.

„Vraťte mi to…!“

Ale carevič jí smrtonosnou hračku vytrhl, a odstranil ji tak z jejího dosahu, zvědavě si ji prohlédl, dušeně se zasmál pod vousy a pak pokrčil koleno a zlomil o něj meč napůl. Odmrštil úlomky, až se rozletěly na obě strany ochozu a zmizely v temnotě, která prosakovala zdmi jako voda. Byla úplně bezbranná. Málem se rozplakala.

Dole v pracovně mechaničtí hudebníci dál hráli a led tál.

Sebrala do hrsti všechen rozum, který jí zbyl, a rezolutně se přesunula k další vitríně, aniž by ho přestala hníst jako o život. Vlekl se za ní a dostával se do takového transu, že si ani nevšiml, když vitrínu otevřela volnou rukou.

A tam, uvnitř stříbrného vejce, vykládaného mozaikou z ametystových plátků, ke své nevěřící potěše nenašla nic jiného než model vláčku — lokomotivu z černého emailu, a jeden, dva, tři, čtyři vagóny první třídy ze želvoviny a ebenu, všechny svinuté do sebe jako had, na každém po straně azbukou vyrytý nápis Transsibiřský express.

„Tohle si vezmu!“ vykřikla a dychtivě se po vejci natáhla. Její zvolání a prudký pohyb probudily careviče z vytržení, které mu přivodila, třebaže s laskáním ani na chvíli nepřestala; ne nadarmo strávila svá učňovská léta v akademii Mámy Nelson. „Ne, ne, to ne,“ zakrákal vazkým a zduřelým hlasem. Zemdlele ji plesknul po ruce, v které držela vláček, ale Peříčko nepustila. „Ne tohle ne. Pro tebe je to další. Nechal jsem ho vyrobit spe­ciálně pro tebe. Přivezli ho dnes ráno.“

Bylo z bílého zlata, osazené půvabnou malou labutí, možná na počest jejího domnělého otce. A jak se obávala, obsahovalo klec ze zlatých drátů, uvnitř s nádherným bidýlkem z rubínů, safírů a diamantů, staré známé kombinace rudé, bílé a modré. Klícka byla prázdná. Na tomhle bidýlku žádný pták nestál. Zatím.

Peříčko se nesmrštila; ihned si však uvědomila tu ohavnou možnost, že se to může stát. Rozloučila se s diamantovým náhrdelníkem tam dole a představila si, jaké by to bylo žít jako hračka. Samočinný orchestr s orientální nevyzpytatelností předkresloval nepravděpodobnou geometrii pokoje a z carevičova naběhlého údu, samovolných pohybů, zrychleného dechu a skelného pohledu Peříčko usoudila, že přišel jeho čas.

Vtom to dole v místnosti zapraštělo a zachrastilo, jak se její ledová plastika sesula na zbytky kaviáru a shodila mezi špinavé nádobí náhrdelník, který ji uvedl v pokušení. Trpké vědomí, že se nechala napálit, vyburcovalo Peříčko k činu. Hodila vláček na isfahánský běhoun — naštěstí dopadl na kolečka — zatímco carevič se zakručením a hvízdavým vydechnutím ejakuloval.

Během těch několika málo sekund, na něž ztratil vědomí, Peříčko horempádem seběhla na perón, otevřela dveře kupé první třídy a vyšplhala nahoru.

„Koukej, jak ti ten prasák zničil šaty,“ řekla Lízinka.

Plačící Peříčko se vrhla do ženiny náruče. Nastala temná propast noci, do níž se propadá i měsíc. V té propasti ztratila svůj kouzelný meč. Přednosta stanice zafoukal na píšťalku a zamával vlaječkou. Vlak začal pomaloučku, polehoučku vláčet své dlouhé tělo ze stanice a za sebou táhl svůj náklad snů.

„Dostala jsem za vyučenou,“ řekla Peříčko, narovnala se a strhla si náramek a náušnice.

V chodbičce vypukl náhlý poprask a ozval se výbuch chlapeckých protestů. Dveře jejich soukromého kupé se rozrazily a dovnitř vešel Walser, v náručí kopající, zuřivě protestující raneček oblečený v klaunském kostýmu.

„Promiňte, že vyrušuji, dámy,“ obrátil se na Peříčko. „Ale tenhle mladý výtečník dneska s cirkusem neuteče, nejdřív až za pár let!“

Vlak pomalu klouzal podél nástupiště přikrytého hustou peřinou čerstvě napadaného sněhu. Lízinka spustila okno, do kupé zavanul prudký poryv ledového vzduchu a Walser hodil skučící dítě ven do sněhové závěje.

„Vstávej a utíkej domů k babičce!“

„A dej jí tohle!“ zavolala Peříčko.

Ivánek se válel ve sněhu zasypaný diamanty. Prostřednictvím našich dětí můžeme dojít spásy. Snad.

Vlak nabral rychlost. Walser ještě chvíli visel ven z okénka kupé, dokud si nebyl úplně jistý, že Ivánek nenaskočil zpátky do jiného vagónu, a teprve pak vytáhl okno za široké kožené držadlo nahoru. Když bylo vše v pořádku, obrátil se zpátky k pasažérkám v kupé a oněměl při pohledu na Peříčko, strhanou, zalitou slzami, s vlajícími vlasy, cikánské šaty rozervané a pokryté zaschlými skvrnami spermatu, která se pokoušela schovat svá obnažená prsa ušmudlaným, ale nepopiratelným propletencem ptačích per.

© Lucie Mikolajková a Martin Mikolajek
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatelů

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Lucie a Martin Mikolajkovi, Dybbuk, Praha, 2006, 331 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse