Prozaik a básník Jan Pavel se narodil 26. října 1973 v Praze. Tamtéž absolvoval Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor tvorba textu a scénáře). V současné době pracuje jako redaktor Nakladatelství Slovart. Žije v Praze.

Básník a prozaik Jan Pavel přenáší scénáristickou akribii a zkušenost do řady svých prozaických textů, povídek, novel, nerozsáhlých a čtivých románů. V jeho prózách je introspektivní a v podstatě klasická narace obohacována o spádné, dramaticky nosné výpovědi a dialogy. Ze své povahy je filmový nebo televizní scénář založen nikoli na čisté verbálnosti a literárních postupech, ale na adekvátním propojení slova s obrazem, s dynamickým jednáním postav a neméně atakujícím líčením dějišť, krajin a scenérií. Není proto divu, že básník a autor prozaických textů, které nejsou scénářem v pravém slova smyslu, uvažuje a píše v dimenzi vizuální představivosti a téměř hmatatelné, minuciózní konkrétnosti. Do české literatury Jan Pavel vstoupil jako lyrik. Po básnickém debutu Čtyřprocentní úrok (1993) vydal v roce 1997 zralou, architektonicky komponovanou knihu rozsáhlých i miniaturních textů Samota sloupoví, ve které se představil jako tvůrce obraznosti až impresivně barvité. Vedle tohoto koloritu se tu objevují i sugestivní básnické kresby, fotogenické „krajiny duše“, vázané do větších celků cyklického charakteru. Samota sloupoví je složena ze dvou rozdílných, i když v mnohém komplementárních částí. Po stručném „malířském“ preludiu Vpité barvy následuje cyklus Kouzelník, jehož hlavním aktérem je Velký Mág, přičemž tato k epice tíhnoucí skladba variuje jednak máchovské téma nadčasovosti, jednak téma dramaticky nosné a velmi konkrétní. Velký Mág připomíná Vodičkovu Čarodějnici z Blois, básníkovu kompozici z konce šedesátých let, v níž Miloš Vodička – obdobně jako v Kouzelníkovi Jan Pavel – evokuje atmosféru neobarokní tajemnosti a přízračnosti, fascinaci zjevem imaginárního stvoření, které dokáže přesáhnout hranice všednosti, ačkoli v sobě nedrží nijak násilně odkaz myticky zposvátnělého božství nebo mlhavý otisk ztracených metafyzických hlubin. Pavlův Mág pozoruje za nekonečných nocí „stínohru kouzel“, během níž ho napadají „osudná slova“, která neumí vyslovit či „pojmenovat“. Kouzelník se tak ocitá rovněž v blízkosti básnických textů Lubora Kasala. Také v druhé části knihy, v Samotě sloupoví, traktuje autor další aktuální téma, které se neobrací do minulosti a k romantice, ale k přítomnosti zpochybňující smysl, význam a dosah slov, hodnověrnost či adekvátnost literární výpovědi. Samota sloupoví se u Pavla proměňuje v osamocenost našich smyslů a jejich percepcí, přičemž síla verbálního sdělení jako by se tu odsouvala do méně podstatného plánu a na území domněnek, předtuch a přibližností, jež se v důsledku s realitou spíš rozcházejí, než potkávají. Látkou, z níž básník vytváří své metafory, je vzpomínka, dialog se stínem, který koncipuje paměť či otisk cesty, jež v prvním náčrtku, v matici pouti zakreslené do map, nemůže být jednoznačně vyslovena. Pavel ve svých básních není pouhým zapisovatelem nebo „malířem obrazů“, ale ocitá se v pozici expresionisty v prostoru paměti, která každý portrét či obraz „rozmazává“, přebarvuje a jinak stínuje. Cyklická konstrukce, vypovídající cosi o přerodu lyrika v prozaika, je uplatněna i v dosud poslední Pavlově básnické sbírce Mělké pánve… a křik havranů na kopcích (2004). Prokřehlá, zimně a jemně kolorovaná krajina s řekou, klikatící se na povrch až z Kerberova podsvětí, posetá stíny poeovských havranů – kteří nalétávají v rojích do „upocené krajiny… milenců vrostlých do věků“ a do střech venkovských stavení bodajících do nebe –, je v jádru dramatickým dějištěm či kolbištěm, na němž se básník zmůže pouze na zašeptání otázky, již prozařuje marnost: „Kam jste se všichni poděli?“ Samota někdejšího sloupoví se tu drolí do lidské osamělosti a nemožnosti najít v nedýchatelných krajinách druhou bytost. Sbírka Mělké pánve vznikala už v sousedství Pavlových textů povídkových, novelistických, rozbíhajících se k románové epičnosti. Rovněž jejich protagonisty jsou většinou oživlé stíny, unikavá stvoření, adolescentní tvorové nebo složeniny mnoha charakterů s často protichůdným, „dialogickým“ nazíráním okolního světa. Autorovo „scenáristické“ vidění konstituuje také tyto texty: knihu drobných črt a causerií Na pouti a triptych Až pes snese čokoládu. Ten zahrnuje rozličné útvary, jimž je společný pro Pavla typický „zcizující“ prvek, prolnutý s trýznivostí člověka nespokojeného se stavem dnešního nelidského, do mámivých sebeironií se nořícího světa, ve kterém získávají vrch mimikry úspěšnosti a kariéry a v němž je každá citlivá a sebereflektující duše odsouzena k nezdaru. V ironickém Portrétu obyčejného mladého umělce je v podobě filmového pseudoscénáře podán obraz strmé profesní dráhy a následného pádu jakéhosi univerzálního homunkula přítomnosti, nedisponujícího vlastní existencí, a proto se vážícího k virtuálnímu, povrchně hereckému a umělému úspěchu. Dimenze mezi životem bez alibismů a mimikry a životem markýrovaným vyznačuje i autorovy další prozaické texty. Mikropovídka Erika je složena z dialogů; je v ní konfrontován sterilní život dospělých, jejich únava, otupělost a ignorance, s intuitivně živelným nazíráním dítěte pozorujícího, jak se jeho dospívající a na slunci se opalující sestra proměňuje v mytickou mrtvolu rozklovávanou hejnem mrchožravých supů. Na omezené ploše mikrodramatu se stává dominantním rozpor mezi demytizovanou skutečností a přirozeným sklonem vnímavého člověka rozžíhat v sobě mytický prvek. Myticko-fantazijní akcent vytváří napětí také v Pavlově rozsáhlejší novele Mezi vodami. Autor tu pracuje s archetypy, jimiž jsou nejen ústřední „vodní živel“, ale i betonová přehrada nebo loď obývaná ženským přízrakem, který zde představuje esenci téměř goethovsky pojímaného ženství a smrti. V novele Tramvaj do stanice, svým aluzivním názvem odkazující k psychodramatu Tennesseeho Willamse, demytizuje Pavel ústřední téma, jímž jsou různé variace na podoby a převleky touhy, v současné době nivelizované konvencemi a nesdělitelné ani v pověstné „deníkové“ vrstvě záznamů o tom, co by se stalo, kdyby se člověk mohl chovat nevázaně jako černý panter, o němž jedna z adolescentních hrdinek sní jako o tvoru ze světa divokého, nesvázaného komerčními stereotypy. V próze Pavel příznačně poukazuje na fakt detabuizace sexu, etické uvolněnosti a pocitu lidí, že vše je dovoleno, přičemž se v jeho mladých hrdinech-stínech začíná vůči neohraničené, zběsilé touze prosazovat svědomí a pocit provinilosti. V Tramvaji do stanice tak autor vyslovuje kardinální otázku s filosofickým přesahem a kritikou vůči současnosti, když se ústy svých postav zeptá, kde se může ocitnout oproštěná touha v podobě jakéhosi hnacího motoru lidské existence. V podtextu zazní téma zmechaničtění a mediálních vzorů chování, jimž hrdinové Pavlových próz podléhají, nebo jim aktivně vzdorují. Bezvýchodnost, nebo nirvána? Právě takto je možné postihnout základní dilema Pavlových textů. Ty, poučeny vývojem moderní a postmoderní literatury i absurdního divadla, obracejí hodnoty a hierarchii úsudků od živých tvorů k loutkám, k bytostem-soudcům. Byť navenek mají vzezření obyčejného plyšového medvěda nebo předmětné stafáže v bytě, ve kterém se odvíjejí přelétavé vztahy, prchavé lásky, nevěrnosti, zrady, nasazování i odkládání masek. V próze Jizvení se výše zmíněný plyšový medvídek převtěluje do lidí a strefuje se do jejich amorfních charakterů, aniž by autor naznačil opačnou možnost, totiž že by se chaoticky těkavý člověk mohl alespoň v dychtivém snu ocitnout v pozici divoké bytosti, která dosud neopustila své mytické vymezení. Autobiografické postavy z těchto próz i Jan Pavel jako autor básní jsou si dobře vědomi přechodnosti životních situací a našeho rozpoložení v nich. Jsou to jacísi mutanti z beatnických „tripů“ druhé poloviny minulého století, kteří se náhle ocitli v kulisách světa vypulírovaných panáků, jimž je souzeno nikdy se nepotkat s mytickým zvířetem, skrývajícím se v nejodlehlejším zákoutí.