Význam časopisectví v romské literatuře

studie beletrie zahraniční

Na úvod příspěvku věnovaného časopisu Romano ľil, prvnímu romskému periodiku v někdejším Československu, je užitečné předeslat, že vzhledem ke stavu literatury majoritní jsou otázky romské literatury anachronickou záležitostí: česká romská literatura prožívá teprve čtvrtou dekádu své existence

 

Význam časopisectví v romské literatuře (Zpravodaj Romano ľil, 1970-1973)

Alena Scheinostová

 

Amaro Romano ľil
phenel so nevo hin
phenel lačho the nalačho
ča te hino amaro
the romano. 
Sar rado genav oda ľil
až paš o jilo mange feder hin
feder, feder, paťan mange
bo patrinel amenge, le Romenge.1

(František Demeter)

    

Na úvod příspěvku věnovaného časopisu Romano ľil, prvnímu romskému periodiku v někdejším Československu, je užitečné předeslat, že vzhledem ke stavu literatury majoritní jsou otázky romské literatury anachronickou záležitostí: česká romská literatura prožívá teprve čtvrtou dekádu své existence.3 Z tohoto důvodu a s ohledem na její status nástroje i výtěžku romského obrozenského hnutí je tudíž neadekvátní aplikovat na ni metody a kritéria účinné pro reflexi současné majoritní kultury.

Časopisecká produkce má v rámci romského písemnictví od počátku zcela zásadní význam, protože autorské texty vycházejí knižně relativně zřídka.4 Mimoto interakce mezi redaktory a přispěvateli na jedné straně a postupně se etablující čtenářskou obcí na straně druhé pomáhá Romům vytvářet novodobý veřejný prostor, jehož specifických dispozic se ještě dotkneme.

Časopis Romano ľil vycházel v letech 1970-1973 jako věstník politického a kulturního sdružení Svaz Cikánů-Romů (SCR), které bylo činné pod Národní frontou ČSSR v krátkém posrpnovém období uvolnění státní asimilační politiky.5 Jeho význam se opírá v přední řadě o skutečnost, že byl vůbec první romskou publikační platformou. Romské texty, které se v něm objevují vedle textů českých, znamenají tudíž ustavení romštiny jako jazyka psané komunikace.

Povznesení romského jazyka, který byl ze strany režimu dosud potlačován jako nemístná překážka oficiální asimilační politiky, se stalo jedním z hlavních cílů SCR. Hned ve svých počátcích Svaz ustavil jazykovědnou komisi (tvořili ji Václav A. Černý, Vladimír Miltner, Milena Hübschmannová, Andrej Pešta a Antonín Daniel), která vypracovala dodnes platná pravopisná pravidla pro tzv. slovenskou romštinu, nejrozšířenější romský dialekt na území tehdejší ČSSR.6 Z její iniciativy vyšla posléze také učebnice slovenské romštiny (Hübschmannová, Milena: Základy romštiny, Praha: Nový Orient, 1973).

Výsledek úsilí o vzestup romštiny se projevil téměř okamžitě; v mimoliterární sféře jej může zrcadlit skutečnost, že se již koncem roku 1971 romský text objevil v agitačních předvolebních materiálech. Z našeho hlediska je však podstatné především to, že se romština začala prosazovat také jako jazyk literatury. Hned v prvním čísle Romano ľilu vychází romsky psaný fejeton Tery Fabiánové opatřený romsko-českým slovníčkem (1/1970, s. 33-34), a řečeno zjednodušeně, díky němu další Romové, kteří se dosud „báli [...] psát romsky“ (Hübschmannová 1998, s. 62), anebo „kterým se časopis dostal do ruky a [...] poznali, že je možné psát ve vlastním jazyce, začali [...] redakci zahrnovat svými příspěvky, písničkami, vzpomínkami, povídkami, prostě začali psát.“ (Tamtéž)

Kulturní aspirace skupiny kolem Romano ľilu vedly zakrátko ke zformulování požadavků politických, konkrétně ke snaze prosadit pro Romy přiznání statutu národnostní menšiny. Již samotné autonymum „Rom“, jež Romano ľil důsledně užíval (naproti českému Cikán, které řada Romů pociťuje jako pejorativní), bylo v tomto kontextu příznakové: „etnické jméno Rom [bylo dosud] tabu, symbolizovalo etnoemancipační aspirace – a to bylo proti oficiální asimilační politice.“ (Holomek 1999, s. 131) Zásadní iniciativou v tomto směru bylo však podání memoranda proti vynechání Romů z novelizovaného zákona o minoritách v roce 1972, na něž ovšem vláda reagovala rozpuštěním SCR a likvidací všech jeho aktivit, včetně Romano ľilu. Po tomto zásahu se „vytvořila [...] atmosféra určité politické závadnosti zájmu o tuto otázku“ (Víšek 1998, s. 187) a jak odborný zájem o romský jazyk, literaturu a kulturu vůbec, tak emancipační snahy Romů samotných byly na dlouhou dobu vytlačeny z veřejné sféry.

Za tři roky trvání SCR vyšlo celkem čtrnáct vydání časopisu. Jednotlivá čísla zpravodaje přinášela přehled politických, společenských a kulturních aktivit Romů, jako jsou plnění pracovních závazků, tanec a hudba, fotbal nebo školní docházka, věnovala se romské historii a osobnostem, podávala informace o romských komunitách ve světě, citovala tematické informace z neromského tisku apod. Literatura v obvyklém smyslu slova zaujímala v Romano ľilu postavení spíše podružné (charakteristická jsou vydání pohádek v silvestrovských číslech časopisu), připomeňme však na tomto místě postřeh Vladimíra Macury o zástupnosti (a nediferencovanosti) beletrie a žurnalistiky v revitalizačních paradigmatech: obrozenská „kulturní aktivita nevytyčuje ostré předěly mezi vědou, uměleckou literaturou, publicistikou apod.“ Tato skutečnost je „důsledkem vnitřní [...] nevyhraněnosti obrozenských kultur, je dán[a] jejich potřebou vyrovnat krok s dobovým uměleckým vývojem komplexně, jakoby 'najednou'.“ (Macura 1995, s. 14) Za součást literatury se tak považují i texty, o jejichž beletričnosti by se – viděno optikou majoritní kultury – dalo diskutovat (srv. Havlová 2000).

Romano ľil čerpal beletrické texty ze dvou zdrojových okruhů. Prvním z nich byly texty neromských spisovatelů pojednávající o Romech: jmenujme alespoň úryvky z Cikánů K. H. Máchy, o nichž se redaktor Romano ľilu Bartoloměj Daniel na jiném místě poněkud překvapivě domnívá, že Mácha v tomto díle „chtěl přiblížit české veřejnosti poznání romské duše. Představil lásku k volnosti i k demokratickým principům v rodinné a společenské organizaci, jež byla romskému společenství vlastní. [...] Poskytl lidem možnost nahlédnout do morálky Romů, do jejich charakteru, předností a záporných vlastností, které patří ke každému etniku nebo národu. Také proto je Mácha nám Romům [...] tak blízký.“ (Daniel 1997, s. 89)

Druhým a klíčovým zdrojem byla samotná původní tvorba skupiny romských autorů, dnes označovaných za první romskou literární generaci:7 vedle šéfredaktora Romano ľilu Andreje Pešty, všestranného Františka Demetera, básníka a populárního písničkáře Vojty Fabiána, talentovaného vypravěče Andreje Gini a některých dalších se výrazně prosadila prozaička (a později také básnířka) Tera Fabiánová. Její doménou byly fejetony a krátké povídky ze soudobého života, které se soustředily zvláště na problémy romských žen (viz např. povídku Zor nane savoro8 o domácím násilí, Romano ľil 2/1972, s. 28). Protože její texty „mluvily [Romům] do duše“ (Hübschmannová 1998, s. 61), a to i na dnešní poměry mimořádně kultivovanou formou a vytříbeným jazykem, stala se Fabiánová osobním i autorským vzorem pro mnoho dalších romských žen.9

Nabádavý, morálně i kulturně obrodný tón nezaznívá ovšem pouze z próz Fabiánové, ale je příznačný pro celý jeden okruh publikovaných textů. Jejich vyznění, určené jak obecně obrozenským rozvržením romské literatury, tak širším dobovým společenským kontextem, shrnuje sloka z RozhláskuCyrila Vaškových: „Na ty naše nedostatky/ dívejme se zpříma./ Uznejme si, pěkně prosím,/ kde je naše vina!“ (Romano ľil 1/1971, s. 30) Čelným autorem výchovné tendence je někdejší pedagogický pracovník Miroslav Dědič s českojazyčnými povídkami Lekce společenského chování (Romano ľil 5/1972, s. 17) a Potvrzení pro Jožku Lakatoše (Romano ľil 1/1973, s. 21-23).

Jiný typ prózy představují vzpomínková vyprávění, například vzpomínka na partyzánský boj na Slovensku Bylo jim dvacet Josefa Bánoma (Romano ľil 3/1971, s. 28), ale také poetický text Andreje Pešty Žužo ehin amaro paňori10 (Romano ľil 3/1972, s. 28), pozoruhodný především tím, že reprezentuje snad vůbec první publikovaný doklad typizované nostalgické vzpomínky na předválečné Slovensko, žánru pro pozdější romskou literaturu nadmíru příznačného.11 Vzpomínková vyprávění mohou rovněž převzít funkci etnologické studie (srv. text Karačoňa12, Romano ľil 5/1972, s. 27-28).

V neposlední řadě přináší Romano ľil ukázky romské lidové slovesnosti i autorských pohádek.

Výchovný, historický či etnografický aspekt otištěných próz, ale i pohádkový charakter některých z nich poukazují k funkci, již časopis typu Romanu ľilu převzal v soudobé sociokulturní situaci romských komunit vytržených asimilačními zásahy ze svého původního životního stylu. Součástí života tradičních romských osad byly pravidelné vyprávěcí sešlosti, jež znamenaly vedle upevnění vzájemné sounáležitosti a vedle zábavy také účinný sociálně korektivní nástroj. Jejich předmětem se totiž kromě více či méně formalizovaného vyprávění pohádek nebo přednesu písní stávalo nevhodné, nebo naopak příkladné či pamětihodné chování jednotlivců, jež bylo v tzv. volném vyprávění, „vakeriben“, předloženo k posouzení celému společenství (srv. Hübschmannová 1998, s. 60-61, 63). Rozvrácení romských komunit znamenalo v tomto směru vytvoření společenského vzduchoprázdna (srv. tamtéž, s. 65), jež bylo alespoň částečně zaplněno pomyslným společenstvím přispěvatelů a čtenářů Romano ľilu jako, řekněme, virtuální romskou osadou, a časopis sám pak představoval jakousi distanční vyprávěcí situaci (srv. tamtéž).

Uvažovat na tomto místě o přímé návaznosti tradičního a moderního komunikačního vzorce umožňuje hned několik skutečností, počínaje interaktivním charakterem periodika tohoto typu (hned v prvním čísle Romano ľilu redakce vytváří dojem bezprostředního důvěrného kontaktu jmenovitou sebeprezentací, Romano ľil 1/1970, s. 1, později i opakovanými výzvami k přispívání do časopisu: „Čhinen amenge, so pes tumenge varekana ačhiľas, paľis paramisa, basňički, pherasa, vtipi romane, a savoro, so tumen napadňinla“13, Romano ľil 3/1972, s. 28, jakkoli „není lehké po denní práci ještě se mořit s perem a papírem“, Romano ľil 1/1970, s. 1), konče nesporným insitním půdorysem některých rubrik, například Tabulí cti a hany: tato rubrika přináší informace o zvlášť příkladných nebo zavrženíhodných jevech uvnitř romských komunit – o alkoholismu, prostituci, narušení rodinných vazeb („Jak je možné, že 13ti leté děvče jde s pánem jen proto, aby se mohlo dostat do kina? [...] Není to jen v Bráníku, je to i u nás na Mladoboleslavsku.“ Romano ľil 4/1971, s. 26), ale také o dobrovolné stavbě koupaliště (Romano ľil 4/1971, s. 27) nebo o vzorné žákyni (Romano ľil 1/1973, s. 23). Při analýze návaznosti na tradiční schémata a žánry je na místě připomenout také častý nedostatek institucionálního vzdělání jednotlivých autorů, a tedy absenci literárních vzorů.

Po zákazu Romano ľilu a likvidaci redakce byl rozvoj romské literatury pozastaven. Připravená edice básní vyšla až roku 1979 pod názvem Romane giľa14, dvojjazyčný sborník povídek vrátilo nakladatelství Odeon nevydaný a jako celek nebyl dodnes publikován. Stejně jako publikační příležitost podnítila vznik množství textů, potlačení této příležitosti znamenalo u většiny přispěvatelů jejich dočasné odmlčení. Romská autorská tvorba však došla uplatnění v tolerovaných hudebních souborech anebo byla v českých překladech vysílána v rozhlase. Po roce 1989 na práci starších autorů plynule navázali noví v míře více než hojné.

Kromě základního žánrového rozvržení, jež s malým obohacením přešlo z časů Romano ľilu do současné romské literatury, a kromě etablování romštiny jako literárního jazyka, jež se po roce 1989 ukazuje jako dostatečně zažité, přineslo krátké období existence časopisu ještě jeden, obecnější výsledek. Je jím fakt, že Romano ľil svou činností – slovy Petra Víška – vytvořil v české společnosti „příznivé klima“ pro „akceptaci Romů na veřejné scéně“ a že tak „personifikoval“ tuto dosud „'nepochopiteln[ou] a neuchopiteln[ou]' skupin[u] lidí“ (Víšek 1998, s. 187), jinak řečeno, že vtiskl v očích majority „Cikánům“ také jinou, lichotivější tvář. 


1 „Ten náš Romano ľil (Romský list)/ říká, co je nového,/ ať je to dobré nebo špatné,/ jen když je náš,/ romský.// Tak rád čtu tenhle časopis,/ hřeje mě až v hloubi duše,/ věřte mi,/ protože patří nám, Romům.“

2 Romano ľil 1/1973, s. 29

3 Zrod romské autorské tvorby v tehdejší ČSSR se klade do počátku 70. let XX. století a je do značné míry vázán právě na Romano ľil (srv. Hübschmannová 1998, s. 61). Několik málo dříve vzniklých textů (například často citovaná divadelní hra Eleny Lackové Horiaci cigánsky tábor premiérovaná roku 1948) se do tohoto proudu obvykle přímo nezahrnuje, a to ze tří důvodů: prvním je jejich spíše příležitostný charakter, druhým skutečnost, že zůstávaly v rukopisech, třetím pak fakt, že nejsou psány v romštině.

4 Po zániku prvního a zatím jediného romského nakladatelství v ČR Romaňi čhib (1991-1994) vycházejí samostatné publikace romských autorů nesoustavně svépomocí nebo v některých neromských nakladatelstvích (Fortuna, Triáda aj.). Mezi současnými romskými a romistickými periodiky v České republice se nejúplněji věnují vydávání původní tvorby časopisy Romano džaniben, Romano hangos a Kereka.

5 Vznik Svazu Cikánů-Romů byl jedním z plodů celoevropského romského revitalizačního hnutí, které na počátku 70. let vyústilo v založení mezinárodní romské reprezentace Internacionalno Romani Unia (IRU). V čele této organizace později na několik let stanul jeden ze zakladatelů SCR a předeseda jeho slovenské frakce Ján Cibuľa. Více viz Holomek 1998 a 1999, Víšek 1998, Giňa 1999.

6 Jejich aktualizovaná a zpopularizovaná verze vyšla jako stať Mileny Hübschmannové „Hlavné zásady rómskeho pravopisu“ ve slovenském časopise Romano nevo ľil 35-36/1993, s. 3-6.

7 Více o autorech z okruhu Romano ľilu viz Demeter 1979, s. 58-59.

8 „Síla není všechno“

9 Například uznávaná romská básnířka následující generace Margita Reiznerová vzpomíná: „Začala jsem psát před dvěma lety. Dostala se mi do rukou romská básnička od Tery Fabiánové – první romská slova, která jsem viděla napsaná na papíře. Byla jsem pyšná, že máme Terku Fabiánovou, která dovede tak krásnými slovy vyjádřit přesně to, co cítím i já, co se mi honí hlavou a kvůli čemu kolikrát nemohu ani usnout. V noci na mě dotírají otázky – kdo vlastně jsme? A tak jsem jednou vstala ještě v noci a svůj sen jsem zapsala. […] Psala jsem romsky. Tera Fabiánová – i když ji osobně vůbec neznám – mi ukázala, že je možné romsky psát. A teprve teď, když píšu, vidím, jaká je romština krásná řeč.“ (Hübschmannová 1990, s. 106)

10 „Naše voda byla čistá“

11 Viz například prózy E. Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, Praha 1997, a Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové, Praha 2001, sbírku Vlada Oláha Le khameskere čhave – Děti slunce, Praha 2003, nebo povídky Andreje Gini Bijav – Svatba, Praha 1991 atd. Srv. též přehled témat a žánrů v práci Heleny Sadílkové Tematická analýza romské povídkové tvorby v ČR. Diplomová práce na FF UK v Praze, 2002.

12 „Vánoce“

13 „Napište nám, co se vám kdy přihodilo, pište pohádky, básně, anekdoty a romské vtipy a cokoliv vás napadne.“

14 „Romské básně“


Literatura: 

Daniel, Bartoloměj (1997): Romská píseň v Máchových Cikánech. In: Česká literatura      1/1997, s. 85-89

Demeter, František, ed. (1979): Romane giľa. Genďi romaňa poeziatar. Praha

Giňa, Andrej (1999): Leperav pro SCR.In: Romano džaniben 3-4/1999, s. 18-22

Havlová, Věra (2000): Vznik a současné postavení psané romské literatury v ČR. Bakalářská      práce na IZV UK v Praze

Holomek, Karel (1998): Vývoj romských reprezentací po roce 1989 a minoritní mocenská       politika ve vztahu k Romům. In: Romové v české republice, Praha, s. 290-310

Holomek, Karel (1999): Moravský Cigán – Tomáš Holomek In: Romano džaniben 3-      4/1999, s. 129-132

Hübschmannová, Milena (1998): Počátky romské literatury. In: Žijeme spolu, nebo vedle       sebe? Sborník z konference o literatuře a kultuře národnostních menšin v České      republice. Praha, s. 59-66

Hübschmannová, Milena, ed. (1990): Kale ruži. Hradec Králové

Macura, Vladimír (1995): Znamení zrodu, Jinočany
Romano ľil 1/1970-2/1973

Víšek, Petr (1998): Program integrace – řešení problematiky romských obyvatel v období       1970 až 1989. In: Romové v české republice, Praha, s. 184-218

© Alena Scheinostová
článek vyšel v časopise Svět literatury 31/2005
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: Josef Fečo, 16.10.2014 09:50
Význam časopisectví v romské literatuře
V seznamu vydávaných časopisů týkající se rˇomské literatury , jsem si všiml , že jsou dost špatně psána slova.Rozdělovány jsou koncovky slov , která poté nedávajížádný smysl. Např. slovo paš o .Má být psáno dohromady - význam slova je "blizko" , nebo "u" jako u něčeho. atd. těch gramitických chyb... je více , chápal bych to od neroma , akĺe róm by neměl ničit význam slov svou neznalostí.
Vložil: Ilona Ferkova, 17.07.2009 15:13
Význam časopisectví v romské literatuře
kamav te del avri miri nevi gendi so kamav te kerel palikerav tuke ilona
Vložil: andrea balazova , 23.05.2009 11:30
Význam časopisectví v romské literatuře
palikeraf tu menge hoj irinen pre stanka romanes
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3991x

Inzerce
Inzerce