Kliment vzpomínky komponuje jako jakési mikropovídky, a ač nesahá k k žádné verbální ekvilibristice, je jeho jazyk nesmírně střídmý, a tak elegantní – drobně pozměněný slovosled nebo elipsa dokáží leckdy okouzlit více než bujná metafora.
VS
Vojtěch Staněk
Na konci loňského roku vydalo pražské nakladatelství Labyrint třetí prózu Jaroslava Rudiše (1972) nazvanou Potichu.
Edgar Dutka (*1941) začal psát už v 60. letech, jeho texty se však na pulty knihkupců dostaly až po dlouhých čtyřiceti letech. V roce 2002 vzbudila pozornost hned jeho prvotina U útulku 5, za druhý román Slečno, ras přichází už obdržel Státní cenu za literaturu.
Právě líčení literárního života ve formě krátkých groteskních povídek, jejichž hlavními protagonisty jsou známé tváře dnešní literatury (opakují se zde jména Slíva, Stöhr, Stradický, Frič...), je leitmotivem celé knihy, byť sám Kojál v bujarém ruchu zůstává spíše zúčastněným pozorovatelem a prostor přenechává zmíněným literátům.
Její příběh začíná v nově budově městské knihovny na Letné vraždou Sebastiána Bergmanna, který se zde právě lopotí se svou dizertační prací. Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle.
Že si Patrik Ouředník rád hraje s formami a žánry, je věc známá, důkazem budiž jeho předchozí tituly jako například tolik úspěšná Europeana či Rok čtyřiadvacet. Proto snad nepřekvapí, že jeho novinka Ad acta, která nedávno vyšla v nakladatelství Torst, se jako kniha detektivního ražení, jak bylo nakladatelem anoncováno, opravdu jen tváří.
Hlavní postavou příběhu je podivín Fleischman, meteorolog-amatér, který pracuje v Grandhotelu na vrcholku Ještědu. Největší zálibou tohoto celoživotního outsidera, jenž v dětství přišel o rodiče, je pozorování mraků a jevů k nim přidružených, o nichž si vede přesné záznamy.
Publikace ke stále probíhající stejnojmenné výstavě je dílem jednoho z autorů projektu Zmizelé Sudety Petra Mikšíčka. Její koncepce je víceméně stejná jako ta, na které vznikly Zmizelé Sudety a kterou ještě před tím autor objevil při přípravě svého literárního debutu, prózy Sudetská pouť aneb Waldgang.
Jednoho červencového dne roku 2000 nastoupil Petr Mikšíček, toho času ještě student kulturologie FF UK, na vlak jedoucí z Prahy do Mnichova Hradiště. Na zádech nesl batoh a v hlavě zajímavý plán – jako osamělý poutník obejít během prázdninových měsíců prstenec českých hor.
Četba prvních stránek prozaické prvotiny s výrazným grafickým zpracováním Egona L. Tobiáše (*1971) může vzbudit dojem, že čtenář bude mít co dočinění s postavou detektiva sužovaného problémy psychického rázu, přesto však odhodlaného porvat se s nějakým tím případem.
Jiří Hájíček (*1967) není na české literární scéně žádným nováčkem. Na svém kontě má již čtyři tituly (dvě povídkové sbírky Snídaně na refýži (1998) a Dřevěný nůž (2004), román Zloděje zelených koní (2001) a obsáhlou podnikatelskou love story Dobrodruzi hlavního proudu z roku 2002). Zůstával však zatím spíše ve stínu ostatních autorů střední generace, mezi něž patří například Topol, Hakl či Balabán.
Těkavý a v rychlém tempu ubíhající text je fragmentem Topolova nepublikovaného románu Mongolský vlk, napsaného dle informací na záložce už v roce 1997.
Románová prvotina třiapadesátiletého sázavského zubaře si na svá bedra naložila nelehký úkol – být sondou do života v Čechách v období od normalizačních sedmdesátých let do dnů dnešních. Žel bohu však zůstalo pouze u té ambice.
