Neměnnost leopardích skvrn je románový debut Kristophera Jansmy, spisovatele a učitele tvůrčího psaní na Newyorské státní univerzitě. Česky vychází román, který získal čestné ocenění PEN Award za nejlepší prvotinu, v čtivém překladu Veroniky Volhejnové.

Magazín Booklist uvádí, že se jedná o román o lesku a bídě spisovatelství, což – jak si je Jansma zjevně vědom – není právě novátorské téma. Psaní o psaní je tu už od úsvitu dějin a škarohlídi by mohli podotknout, že se k němu spisovatel uchyluje ve chvíli, kdy už nemá co říct. Jansma však, jako by podobným námitkám chtěl rovnou předejít, přichází s tímto tématem hned ve svém prvním románu a zhošťuje se ho se ctí, protože je schopen svůj příběh vyprávět svižně a s nakažlivou radostí ze psaní. Kdykoli hrozí, že román začne působit šablonovitě, je autor schopen vdechnout textu život vítaným odstupem. Metatextualita u něj proto nepůsobí jako snaha čtenáře intelektuálně převálcovat, ale spíš jako radostné vyjádření složitosti našeho vnímání „skutečnosti“. „Naše generace je generace plagiátorů,“ podotýká hlavní hrdina. „Vyzbrojeni Wikipedií a Googlem si můžeme vytvořit vlastní pravdy.“ A právě do toho se pouští protagonista románu.

Kniha je do puntíku – a do poslední leopardí skvrny – promyšlená. Jansma si hraje s žánry a intertextualitou, jeho hlavní hrdina, nepojmenovaný spisovatel, se snaží napsat své velké dílo a přitom píše sám sebe, svůj příběh.

V rozhovoru pro internetový portál Goodreads odhaluje Jansma svou fascinaci nespolehlivým vypravěčem. Ten má v anglosaské literatuře také dlouhou tradici – od Henryho Jamese přes J. D. Salingera až po Johna Fowlese. To, že si v Jansmově románu čtenář nemůže být jist ani hrdinovým jménem, natož pravdivostí jeho slov, je více než výmluvné.

Jak to s tou „pravdou“ bude, ostatně naznačuje už úvodní poznámka autora, jež je jedním ze základních stavebních kamenů knihy a do Jansmovy mozaiky příběhů neodmyslitelně patří (pro ty, kdo by ji snad chtěli přeskočit jako zbytečnou autobiografickou vsuvku). V jejím závěru najdeme i motto celé knihy: všechny tyhle příběhy jsou pravdivé, ale někde jinde.

A že se těch „jinde“ v knize najde! Příběh nás zanese do New Yorku, Dubaje, na Island či třeba do Lucemburského království a hlavní hrdina si je neustále vědom také toho druhého světa, kam se dá nahlédnout pomocí psaní. Vlastní děj, v němž zmíněný americký spisovatel usiluje o přízeň krásné herečky a zároveň soupeří se svým spolužákem o to, kdo stvoří lepší literární dílo, je tak prošpikován úryvky z jeho tvorby – hemingwayovskými povídkami i kapitolami románu jako z pera raného Henryho Jamese.

To dodává knize na fragmentárnosti, která ale nepůsobí nijak rušivě; naopak je (i graficky) docela osvěžující, a když čtenář dojde ke konci knihy, uvědomí si navíc, že rozhodně není prvoplánová.

Neměnnost leopardích skvrn má totiž spoustu rovin – dá se číst jako filozofická úvaha o pravdě v dnešním světě, román o spisovatelství, i jako dobrodružný příběh, v němž ani exoticky znějící název nebyl vybrán náhodně. Když se spisovatel ocitá na Srí Lance mezi Tamilskými tygry, jakoby mimochodem se dozvíme, že v názvu organizace původně vůbec nebyl tygr, ale… levhart. Kvůli informačnímu šumu a špatnému překladu se posléze sinhálský výraz pro levharta začal používat právě ve významu tygr. Jak podotýká vypravěč: „Říkali to v televizi, tak to musí být pravda. Skvrny se změnily v pruhy. Stačila jen jedna vhodná chyba.“ Jansma tak trochu poťouchle poukazuje na to, jak málo stačí, aby umění manipulace odvedlo svou. A co je psaní, když ne manipulace skutečností?

Bylo by jednoduché prohlásit, že v knize nic není tak, jak se na první pohled zdá. To by ovšem naznačovalo určitá zklamaná očekávání a „Leopard“ rozhodně nezklame. Čtenář si s ním může doslova pohrát. Stírat z příběhu vrstvu po vrstvičce, tak jako hlavní hrdina, když otiskne svůj palec na zlacený obraz (mimochodem symbol, který se, podobně jako leopard a kresba v jeho kožichu, vine celou knihou). Na každý příběh se dá nahlížet jako na leopardovu skvrnu – když se dostatečně přiblížíte, možná zjistíte, že se dá dohlédnout na druhou stranu, kde má kresba úplně jinou barvu. A možná nakonec dojdete i k tomu, že jsou věci přesně takové, jak se zdají. Leopardí kousnutí je pořád jen leopardí kousnutí.

Příběh začíná tam, kde končí. A mezitím čeká dvousetstránková jízda plná chytrého humoru a pro českého čtenáře okořeněná i jedním nadmíru zábavným a trefným českým klišé.