Pamatuji se, jak se před půlstoletím odborníci pokoušeli vytvořit automatické překladače z přirozených jazyků a jaké vtipy kolem toho vznikly. Například – a ten myslím vymyslel Bertrand Russel – překlad rčení out of sight, out of mind (sejde s očí, sejde z mysli) do ruštiny a zpět do angličtiny: vyšlo invisible idiot (neviditelný idiot). Nebo latinské spiritus quidem promptus est, caro autem infirma (duch je odhodlán, ale tělo slabé) bylo automaticky přeloženo: strašidlo je připraveno, ale maso není omaštěno. A ještě dnes mi automatický překladač přeložil jméno papeže Pia XII. (francouzsky Pie XII) jako „dvanáctý koláč“.

Na to, že něčeho podobného by byl schopen i homo sapiens (člověk moudrý), ukázala knížka Když Klepiš potkal Klepiš, kterou napsal Robert Novotný (nar. 1964), překladatel z živých germánských jazyků, především těch skandinávských. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval dánštinu, švédštinu a němčinu, věnuje se hlavně dánské moderní beletrii, ale i překladům populárně naučné literatury z angličtiny. Texty vznikaly jako sloupky vycházející v Lidových novinách pod názvem Ztraceni v překladu. Měly zřejmě tak velký ohlas mezi čtenáři (či filology, kterým šlo, podobně jako autorovi, o propagaci faktu, že dobrá práce překladatele má význam i pro společnost), že z půl stovky sloupků z období let 2008–2011 autor vytvořil kapitoly půvabné knížky, která nikdy nezapadne. Lehce psané texty přibližují zapeklitosti, které při překladu ohrožují překladatele – a jeho prostřednictvím i ty, kdo přeložený text čtou, nebo na něj jinak spoléhají. Překladatelského a také tlumočnického amatéra může překvapit, kolik druhů těchto ošidností existuje a jak se jejich množství liší pro různé dvojice „výchozí jazyk – cílový jazyk“.

Sbírku vtipně a čtivě napsaných textů lze doporučit nejen lingvistům, ale i široké veřejnosti. S některými názory autora však můžeme polemizovat; ne každý je například nakloněn myšlence, že by se zahraniční filmy neměly vůbec dabovat, jak je Novotný přesvědčen. Tvrdí, že „dabing není vlastní pouze bolševikovi; provozuje se i v jiných samolibých, do sebe zahleděných, omezujících a omezených společenstvích, například u velkých národů typu Francouzů či Němců“. To je tvrzení, které se nachází už na hranicích slušnosti.

Nicméně jazykovědce, překladatele a tlumočníky jeho sloupky obohatí mj. o poznatky patřící do sféry jiných jazyků než těch, které jsou jejich denním chlebem. Lingvistickým laikům napoví, co vše může vzniknout při komunikaci mezi jedinci mluvícími odlišnými jazyky. V některých kapitolách lze narazit i na ignoranci úředníků či výrobních a finančních organizací ve věci překládání, mimo jiné na neochotu zaplatit si kvalitního překladatele/tlumočníka – a na konkrétní příklady jazykových příšerností, které kvůli tomu vznikají... Širší veřejnost patrně ocení, že mnohé příklady autor uvádí z angličtiny.