Kromě audioknihy Duhová jiskra z dílny vydavatelství Audiostory, která vznikla už před třinácti lety, se dětským titulům Daniely Fischerové vydavatelé audioknih zatím nevěnovali. Je to překvapivé nejen vzhledem k úspěchu jejích počinů, ale zejména proto, že autorka ve svých textech právě se zvukovou stránkou jazyka cíleně pracuje. Často třeba zdůrazňuje souvislost mezi tím, jak některá písmena vypadají a jak se vyslovují.  Knížka pro nejmenší Pták Noh a ptáček Nožička například přivádí na scénu ohňového mužíčka, jehož hlas skřípá a prská, jako když praská oheň. Ve Strakatých uších a sušených padouších zase dva malí pravěcí hrdinové při malování hada syčí tak dlouho, až objeví písmeno S. A stejně si Fischerová hraje i s textem Vúdúlínka (Meander, 2020), pohádkového příběhu z lesa jménem Krachles, kde žije pár více či méně strašidelných stvoření, na něž už lidé skoro nevěří. Koncem loňského roku se jej ujalo vydavatelství OneHotBook a jeho interpretaci pod vedením Natálie Deákové svěřilo Ivanu Trojanovi.

Nevšední jméno hlavního hrdiny má na svědomí napůl zlé kouzlo, ale napůl taky Luboš Mrkvička, člověk, kterého před mnoha lety utancovala jezinka Ostružina, zrovna když šel ze školy. Naštěstí měl s sebou své písanky, kam si zapisuje nejen myšlenky, ale také jména obyvatel lesa, protože jako jediný umí číst a psát. Protože však s přibývajícími léty začal trochu lajdačit, občas dělá chyby. Jenomže se jmény to není jen tak, ve světě Daniely Fischerové má jméno takřka magickou sílu, a tak když jezinka Blbule s hejkalem Blboulem naleznou v lese chlapečka, kvůli špatnému zápisu mají doma místo roztomilého Budulínka strašidelného Vúdúlínka, pod jehož pohledem vás rozbolí břicho.

Přestože příběh dozajista pochopí i o něco mladší, ideální je pro poslech s dětmi prvního stupně, zejména s prvňáčky, zkrátka s dětmi, které si osvojují, jak vypadají a jak se vyslovují jednotlivá písmena. Fischerová přitom tuto edukativní složku do děje včleňuje přirozeně a s okouzlujícím smyslem pro humor. Je to vidět třeba u líčení chybného zápisu do písanky, kdy Mrkvička místo písmena B „se dvěma kulatými napapanými bříšky“ zapíše „divnou špičku, která se čte V“. Jen o pár kapitolek později se Blbule vydává za svou přítelkyní Ostružinou, kterou paličatě oslovuje „Ostřužina“. I spoustu jiných slov, u kterých se to nabízí, ostatně tahle jezinka vyslovuje s písmenem Ř (například rulík – řulík), jehož zvuk má ráda, protože příšerně příjemně skřípe. A je jí přitom úplně jedno, že se Ostružině nelíbí, když někdo z jejího „sladkého a šťavnatého jména dělá skřípačku“. Na těchto místech se ukazuje, jak textu Daniely Fischerové svědčí audiální zpracování. Malí posluchači sice nemají před sebou na papíře napsaná jednotlivá písmena, ale vzhledem k tomu, že většinou už minimálně tuší, jak vypadají, jsou nuceny při autorčině popisu přemýšlet, zapojit představivost a více se soustřeďovat na zvukovou stránku. Interpret může navíc hlásku tam, kde je to potřeba, patřičně zdůraznit (pŘíšerně pŘíjemne skŘípe). Asi nepřekvapí, že Blbulina přímá řeč v Trojanově podání skřípá zcela ukázkově. Jinak se ale interpret nikterak nepitvoří ani nepřehrává. Příběh o tom, jak několik nešťastných postav hledá své místo ve světě (anebo v lese, chceme-li být přesnější), je místy koneckonců docela vážný, a Trojanovi se vždy celkem spolehlivě daří vystihnout příslušnou náladu – jak v poloze vypravěče, tak v přímé řeči postav.

Audiokniha má stopáž kolem sedmdesáti minut, takže se hodí jak ke společnému večernímu poslechu, tak třeba na cestu autem k babičce či na dovolenou. Nechybí v ní vtip ani napětí, chvilkami je vlastně docela strašidelná – nejsilněji v okamžiku, kdy existence malé jezinky Rozinky, která má smůlu a neustále někde padá („je divná divná divná“), závisí na tom, zda se Vúdúlínek rozhodne podlehnout svému jménu. Trojanovými ústy ho k tomu zlověstně ponoukají lesní řeky Chrchlava, Huhlava a Bublava, které společně s hudebním doprovodem chvílemi předvádějí málem hororovou atmosféru. Nejen zde je vidět, jak krátké hudební předěly, které jsou vzhledem ke stručnosti kapitol zařazeny často, pomáhají spoluutvářet náladu vyprávění. Opakující a proměňující se motivy se neomezují na veselou notu – tvůrci se nebojí nejnapínavější okamžik knihy ještě trošku ztemnit, díky čemuž je zážitek malého posluchače či posluchačky o to autentičtější (ověřeno na vlastním prvňáčkovi).

Rozhodně však není třeba se bát, že by Vúdúlínek děti vyděsil příliš. Nakonec se totiž ukazuje, že to, jací budeme, je otázkou našeho vlastního rozhodnutí, a že kouzla mají jen tak velkou sílu, jak moc v ně sami věříme, a to platí jak pro ta dobrá, tak pro ta zlá.

Množství dětských audioknih zatím zdaleka tolik nekopíruje nabídku vycházejících titulů, jako se to daří těm „dospěláckým“. Vúdúlínek představuje svěží audioknižní počin s citlivým režijním přístupem a nelze tak než doufat, že další budou následovat.