V originále vyšla Moc roku 2012, kdy už bylo Gwynnovi přes třicet let, a na jejím vzniku měla zásluhu autorova žena a jeho děti, od nichž slýchával povzbuzující slova, ať už konečně své příběhy hodí na papír. Kniha získala cenu Davida Gemmella v kategorii debutů a její další tři pokračování, s nimiž tvoří ságu Věrní a padlí, pak byla v rámci téže ceny nominována v hlavní kategorii kniha roku. Gwynne zasadil děj do světa, kde kdysi došlo k válce mezi bohy: na jedné straně dobrý Elyon a na straně druhé zlý Asroth, jenž byl nakonec uzavřen i se svými démonickými Kadošim v Zásvětí. 

Jejich střet se však projevil především na smrtelnících, kteří tento svět obývají – lidech a obrech. Z dávného idylického soužití zbyly jen báje a po několika tisíciletích jsou klany obrů vytlačeny do divočiny a jejich příslušníci považováni za krvežíznivá monstra. Na troskách jejich civilizace si pak lidé v tzv. Zemi vyhnanců vybudují nová království. Když se jeden z králů dozví o znepokojivém proroctví, pokusí se ostatní vladaře přinutit k vytvoření silné aliance. Netuší však, že Asroth a jeho služebníci už mají ve svých plánech náskok…

Čtenáři, které Stín bohů ke Gwynnemu přivedl, budou možná dost překvapeni, na jakém klasickém půdorysu je Moc vystavěna. Stín bohů byl drsný, navzdory velké porci magie a reliktech po bozích, realistický román inspirovaný vikinskými ságami; navíc se soustředil jen na několik málo postav, jejichž psychologii vykreslil skutečně do detailu. Ve svém debutu ovšem Gwynne čerpá především ze starých osmdesátkových ság, jak je psali R. E. Feist či David Eddings (ten je sepisoval, jak se později ukázalo, ve spolupráci se svou ženou Leigh). Postřeh z Library Journal na obálce Moci o podobnosti s cykly Roberta Jordana či George R. R. Martina je tedy hodně optimistický, až zavádějící.

Moc je totiž přímočará a jednoduchá, plná romantizovaných klišé, kterých se žánr fantasy právě díky Kolu času či Písni ledu a ohně postupně zbavoval. Což ovšem není paradoxně výtka, protože od samého začátku je jasné, že Gwynne všechny ty staré fantasy miluje a snaží se jim vzdát tu nejlepší poctu, jaké je schopen. A zde je třeba říct, že snaha někdy nestačí, neboť autor opravdu ještě není vypsaný.

Na jedné straně dokázal představit zajímavý svět, který fanouškům, již mají načteno, evokuje pocit čehosi důvěrně známého. A rozhodně umí gradovat děj a prodat bojové scény – ostatně sám se přeci v reálném životě zabývá kromě jiného tréninkem s historickými zbraněmi a bývá pravidelným účastníkem štítové hradby při různých historických rekonstrukcích. Na straně druhé svůj svět zaplnil desítkami postav a neustále se jich snaží představovat víc a víc, ideálně v co nejdramatičtějších okamžicích. V knize se tak neustále něco děje, ale zároveň se na čtenáře valí jedno jméno za druhým. Často ještě s dovětkem, koho je dotyčný syn nebo komu otcem. Je to vlastně opačný extrém, než když se některým fantasy vyčítá, že v nich všechno příliš dlouho trvá. Takového dvoudílného Feistova Mága by Gwynne v tomto rozpoložení stáhl na sto stránek. Přes všechny informace, které se o nich dozvíme – a že občas může čtení vzbuzovat dojem, jako by se text skládal jen z podstatných jmen –, je tak jejich charakter určován především žánrovými zvyklostmi. A tak zde máme šikanovaného chlapce podstupujícího výcvik (a brzy doprovázeného vlkovčicí); mladého válečníka, jenž se snaží dokázat za každou cenu svou loajalitu; zrádce kujícího pomstu i naivu, který se nechce zaplétat do politiky… Základní zvraty jsou tak předvídatelné, byť třeba občas překvapí nekompromisní konec některých vedlejších postav.

Určitá nezkušenost autora se odráží i v tom, do jaké míry je Moc mužskou záležitostí. Osmaosmdesát relativně krátkých, a tedy rychle ubíhajících kapitol je rozděleno mezi sedmero hlavních postav – ovšem jenom jedna z nich je žena. A zatímco mužské postavy procházejí alespoň nějakým náznakem vývoje nebo se situace kolem nich rapidně komplikuje, takže je jasné, že budou v dalších dílech chyceni v pasti mezi morálkou a loajalitou, dívka Cywen knihou jen tak povlává, stejně jako vedlejší postavy královen a princezen a léčitelek. Gwynne o nich ještě neumí náležitě psát a bude muset ujít dlouhou cestu, než stvoří skvělé hrdinky, které táhnou zmiňovaný Stín bohů. A podobně absentuje i humor.

V mnoha ohledech tak připomíná Eddingsovu pentalogii Belgariad, která u nás vycházela také až po autorově nejlepším díle (trilogii Elénium). Ovšem Eddings už přece jen před tím něco málo publikoval. Na druhou stranu pro něj byla Belgariad racionálním projektem, kdy si vyhodnotil, co si v osmdesátých letech vzmáhající se trh s epickou fantasy žádá. Gwynne oproti tomu napsal fantasy z možná až moc staré školy; ale prokazatelně s láskou a vášní. A právě tyto prvky budou během čtení rezonovat víc než občas neohrabané a repetitivní předěly mezi kapitolami či to, kolik dalších příběhů a postav od jiných autorů a autorek v Moci rozeznáme. Podle zahraničních ohlasů navíc Gwynne hrubé hrany svého stylu v dalších dílech rychle obrousil, a tak nezbývá než parafrázovat slavnou reklamu: když fantasy milujete, není u Moci co řešit. Pokud ovšem chcete moderní zástupce žánru od zkušeného a vypsaného autora, sáhněte raději jinam.