I v Německu, resp. Německé demokratické republice, vládl socialismus čtyřicet let a zanechal podobné stopy jako u nás. O tom se lze přesvědčit v knize Thomase Brussiga Na kratším konci ulice.

Ulicí v titulu je míněna berlínská Sonnenallee, Sluneční třída, kterou přepůlila slavná zeď na dvě části. Ta kratší zůstala v NDR. Právě do této kuriózní oblasti zasadil Brussig příběh Mikiho Kuppitsche, středoškoláka zmítaného nejen událostmi osmdesátých let, ale především pubertou. V části ulice, kde vyrůstá, se nosí tesilky a dederonové košile, existují tu dlouhé seznamy nepovolených věcí a obchody zejí prázdnotou. Jiného je však nadbytek - schůzí pionýrské organizace a na nich koktaných vynucených diskusních příspěvků, sjezdů mládeže a soljanky. To, co chybí, pašují starostliví příbuzní, kteří měli to štěstí, že při stavbě zdi stáli zrovna na západní straně, jako strýček Heinz, jenž zpocený strachy přenáší Kuppitschovým přes hranici silonky a kávu, jejichž dovoz je však povolen.

Miki je obklopen světem plným komických postav. Není to jen rezignující otec či sestra, jež mění názory na svět podle svých aktuálních ctitelů a podepisuje nejprve přihlášku do strany, později uvažuje o křtu. "Hlavou rodiny" je matka, která ve snaze zajistit synovi lehkou budoucnost předplácí stranické noviny, vaří soljanku a Mikiho oslovuje ruskou variantou jeho jména "Míša". Na ulici pak číhá nepřátelský policista a celá řádka nejrůznějších stranických poskoků.

Pak je tu ovšem ještě něco, co je stejné na obou stranách zdi - láska a přátelství. Miki se utíká ze své poněkud bláznivé rodiny mezi partu podobně socialismem postižených přátel. Nechybí zběsilé mejdany s "výchoďáckými" drogami, ani "dětské" plány na emigraci či svržení režimu. Nad tím vším stojí Miriam, místní kráska, jež si kolem prstu omotává nejen Mikiho, ale i "frajery ze Západu".

V partě vyniká Mario, jehož život výrazně ovlivní seznámení s existencialistkou. Ta ho nejprve ve své černé posteli učí lásce, později odporu k režimu a nakonec ho její nastávající mateřství donutí k úplnému protipólu, než je svržení vlády.

Knížka byla i zfilmována a pod titulem Sonnenalle (u nás Eastie Boys) slavila úspěchy v německých kinech. Především filmová podoba románu připomíná velmi výrazně český film s podobnou tematikou - Pelíšky. A to nejen shodou jmen obou hlavních postav a jejich velmi podobných milostných strastí, ale i bláznivostí rodiny či takových detailů, jakými jsou nefunkční "zlepšováky" východoněmecké provenience. Film je skutečně zábavnou komedií, která i nám připomene humornou stránku nepříliš humorné doby. Ve své písemné podobě příběh ovšem rozhodně kouzlo neztrácí.