Bernard Malamud - pozdní dílo
Malamud, Bernard: Boží milost

Bernard Malamud - pozdní dílo

Žánrově výjimečným v kontextu Malamudovy tvorby je jeho poslední dokončený román s titulem Boží milost. Roku 1989 vyšel v USA nedokončený Malamudův román nazvaný The People...

Boží milost
Žánrově výjimečným v kontextu Malamudovy tvorby je jeho poslední dokončený román s titulem Boží milost (God´s Grace, česky Akropolis, 1993), jenž ve Spojených státech vyšel roku 1982. Autor se zde totiž opírá o konvence jak dobrodružného románu, tak sci-fi, aniž by však opomněl načrtnout další ze svých ohromujících vizí.

Protagonistou je oceánograf Calvin Cohn, jenž jako jediný člověk přežil jadernou katastrofu a následnou potopu, kterou na zemi seslal rozezlený Bůh. Doprovázen šimpanzem se dostane na opuštěný ostrov, kde po vzoru Defoeova Robinsona zajišťuje své základní životní potřeby (jeskyně, sběr ovoce atd.). Jako správný realista zajistí vše potřebné a jako příslušník vyvoleného národa se cítí okolnímu prostředí nadřazen – věnuje se proto výuce svého společníka a posléze dalších šimpanzů a snaží se je zformovat k obrazu svému (mluvící a do určité míry též myslící zvířata se účastní pravidelných hodin pod tzv. školním stromem). Krom občasných hlasitých debat s otcem, vzpomínek na jeho neochvějnou víru či rozporuplných vnitřních meditací tak Cohnovi plyne život celkem uspokojivě.

Nicméně idyla nemá dlouhého trvání – od samotného počátku ji narušuje přirozený instinkt šimpanzů-pánů, toužících po sexuálních radovánkách, a „láska“, jíž jediná šimpanzice zahoří ke Cohnovi. Další komplikaci způsobí příchod zubožených paviánů, kterými šimpanzi neskonale opovrhují – probudí se v nich lovecké pudy a k nesmírnému Cohnovu zděšení začnou tento nižší druh vybíjet, ilustrujíce tak Darwinovu teorii o přirozeném výběru. Calvin až pozdě pochopí, co v dobré víře spáchal. Odejme opicím řeč, ale jeho dřívější přítel ho přesto za němého přihlížení gorily (která v samotném závěru zpívá kadiš) vleče na horu, aby jej – v jakési až zvrácené variantě biblického příběhu o Abrahamovi a Izákovi – obětoval nyní rovněž němě přihlížejícímu Bohu. Zdá se tedy, že opět zvítězila hrubá síla nad rozumem, jenž zvažuje nejen vlastní prospěch, ale i obecnější blaho (v této souvislosti nelze nezmínit román Pán much Williama Goldinga).

Obecně lze říci, že Malamud celou svou tvorbou vede jakýsi spor s Bohem, zde však poprvé zvolil formu sporu přímého. Pohrává si s odpověďmi na otázky, které si klademe při četbě Starého zákona: nač má být člověk dobrým, není-li dobro odměňováno, jak může věřit, přestože jeho víru nic viditelného nepotvrzuje, proč musí milovat navzdory tomu, že odpovědí na lásku je jen posměch a násilí. Jeho teze nejsou ani v tomto případě jednoznačné, ale logicky zřetelnější a zřejmější, což se dle některých kritiků poněkud podepsalo i na celkovém uměleckém dojmu.

Národ
Před nedávnem, roku 1989, vyšel ve Spojených státech rovněž nedokončený Malamudův román nazvaný The People, přičemž toto mnohoznačné slovo bychom do češtiny patrně přeložili jako Národ. Tento prozaický fragment zůstal nedokončený hned ve dvou ohledech – chybí mu závěr, v jehož napsání autorovi zabránila smrt, a po stránce formální představuje jen jakousi skicu, neboť Bernard Malamud podle vlastních slov všechna svá díla minimálně dvakrát přetvářel a vybrušoval. Třebaže je text významný myšlenkově (hrdinou je žid, jenž putuje mezi severoamerickými indiánskými kmeny a posléze se rozhodne vést jejich organizovanou revoltu proti záboru půdy), jeho otištění spolu s autorovými „nesebranými“ povídkami vyvolalo v USA diskuse týkající se nerespektování osobnosti umělce a jeho kréda.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Vaněk jr.,

Boží milost vyšla česky už roku 1993. (A, sakra, kde jinde než na anglistickém website už by se měl používat poctivý apostrof místo česky zbastardizované diakritické čárky?)