„But all at once it dawned on me that this
Was the real point, the contrapuntal theme,
Just this: not text, but texture…“

„A najednou jsem pochopil, že v tomhle
Všechno spočívalo, celá ta rozporuplnost,
Jen v tomhle: žádný hotový text, jen textura …“
Vladimir Nabokov: Pale Fire

„Brilliantly inventive and hugely enjoyable.“ „Úžasně vynalézavé a nesmírně zábavné“
Spectator (uvedeno na obálce anglického vydání)

I. Obecně
V Lemprierově slovníku Lawrence Norfolka, za který v roce1992 dostal autor Somerset Maugham Award, se všechno zdá nabývat obludných rozměrů. Stírají se hranice, čtenář brzo a neustále ztrácí nit. Nejvíc je to patrné na příběhu samém, který je budován po způsobu panoramatických románů devatenáctého století, z pohledu vševědoucího vypravěče. I když základní dějová linie je dosti napínavá, je neustále rozrušována množstvím „vedlejších“ či spíše přidružených příběhů, které sice všechny ústí v děj hlavní, díky své obsáhlosti však zároveň zůstávají relativně samostatnými.

Zmatení začíná hned v první, úvodní části, která je vlastně jakousi rekapitulací různých událostí předcházejících vlastnímu ději, ale která je díky tomu bez znalosti textu celého prostě nesrozumitelná. (Nutno podotknout, že v americkém vydání, podle něhož je pořízen český překlad, tato úvodní část chybí. Chybí také část závěrečná a vypuštěno bylo i několik epizod v textu samém. K rozdílnosti verzí viz v závěru.)

Pokoušet se převyprávět děj, který velmi rafinovaně spojuje založení Východoindické společnost a Francouzskou revoluci, by bylo marné, proto jen to nejzákladnější: mladý John Lempriere, vášnivý čtenář antické literatury, se po otcově smrti vydává do Londýna vyřídit pozůstalost. Postupně odhaluje nejrůznější narážky na jemu do té doby neznámou otcovu činnost, která tak či onak neustále krouží právě kolem Východoindické společnosti. John se tak setkává s různými lidmi, kteří všichni „něco“ vědí, ale nikdo neví dost. Odhalení tajemství, v němž brzy tušíme nějaké globální spiknutí, je neustále odkládáno. V zásadě se dovídáme, že rod Lemprierů již bezmála sto padesát let vede různými způsoby boj proti Společnosti, boj, který pro Lempriery vždycky končí tragicky. V tom nebyl výjimkou ani Johnův otec, kterého rozsápali psy, když sledoval nahou dívku koupající se ve vodopádu. Tady se dostáváme k další motivické linii knihy (která je samozřejmě s první organicky provázána, bez jedné nebylo by druhé): John, který byl svědkem otcovy smrti, se domnívá, že došlo ke zhmotnění příběhu Aktaionovy smrti (ano, i jeho rozsápali psy, když sledoval dívku-Dianu koupající se ve vodopádu), který četl den předtím, a klade si proto vinu za otcovu smrt. Tohle je ovšem jen první příběh z antické mytologie, který se stane skutečností, rovněž bizardní způsob smrti není ojedinělý. Jelikož John považuje toto zhmotňování mýtů za něco jako svou osobní úchylku nebo nemoc, začne na radu svého přítele Septima jako terapii psát svůj slavný slovník, v naději, že vypsáním zbaví svou fantazii přetlaku. A do třetice: do dívky, jejíž sledování se stalo Johnovu otci osudným, je John bezhlavě zamilovaný. Když se zrovna nesnaží odhalit tajemství Společnosti, pronásleduje John Julii po různých místech Londýna - a netřeba dodávat, že i ona, stejně jako tajemství, mu neustále uniká. Jejich milostný příběh je v podstatě banální a jednoduchý, ale právě za to je mu čtenář vděčný, alespoň něco v té knize je jednoduché.

Ve vedlejších příbězích, v nichž se pomalu splétají nitky příběhu, se dostaneme mezi piráty, na dvůr Ludvíka Slunce, do La Rochelle poloviny sedmnáctého století, na dvůr rakouského císaře, do podzemních chodeb atd atd.

II. O vyprávění
Přestože jde o vyprávění ve třetí osobě, střídá se v textu několik pásem, z pohledu různých postav. Což budiž prvním postupem budování napětí: po způsobu seriálů ukončuje autor pásma zpravidla v jejich nejnapínavějším místě, čtenářova pozornost je tak rozpolcena mezi chutí nalistovat, jak to bude dál, a mezi zvědavostí na pásmo nové. Dlužno říci, že nás Norfolk velmi brzy dokáže vtáhnout i do nového příběhu, ba že často druhé pásmo přirozeně vplyne do prvního (zejména ke konci knihy, kdy děj nabývá otáček gigantického víru).

Druhý způsob je založen na tom, že totéž slovo či motiv zopakovaný v několika pásmech, tedy z několika pohledů a v různých kontextech, se zdá různá pásma propojovat a napojovat je na ústřední téma odhalování spiknutí, a tím nabývá neobvykle velké významové váhy. Toto propojení však přirozeně uniká postavám i Johnovi, takže dává čtenáři libý pocit, že „ví víc“ a že má šanci nějak do tajemství proniknout. Na druhou stranu asi netřeba podotýkat, že čtenář tajemství neodhalí, že totiž většina dveří otevřených takovými klíči vede stejně jen k dalším dveřím.

Falešná vodítka a falešnost celkově je v knize silně tematizována – hemží se to tu záměnami, proměnami, záměrným napodobováním, přejmenovanými loděmi, nedorozuměními, automaty, které věrně napodobují lidi, falešnými ševci, nejasnými otci a tak všelijak podobně, jak se ukáže, tak ani piráti nejsou ve skutečnosti úplně pravými piráty… Lempriere sám je jednou z postav považován za někoho jiného a z nedostatku znalostí je označován jako pseudo-Lempriere. Významové pnutí je navíc ještě zmnoženo antickými odkazy, které tvoří osu celého Slovníku – odhalením pravého jména jedné z mnoha lodí má sice čtenář o střípek pravdy víc, musí si ale začít lámat hlavu nanovo, jméno totiž zní Alektó. Jakou roli má tato paralela? Je to symbol? Přijdou i zbývající Erynie? (Navíc ani „původní“ jméno lodi Srdce světla nebylo odkazuprosté.)

Z těchto ohledů je charakteristická scéna z Vepřového klubu z počátku knihy. Sám název klubu je narážkou na Odyseova dobrodružství, hampejzovitost klubu je pak narážkou na Joyceova Odysea, která je posílena fyzickou proměnou bordelmamá (přezdívané Kirké) ze stařeny v krásnou mladou dívku (John přičítá proměnu na vrub své opilosti) a několika dalšími záměnami. Nejasná podstata věcí, jejich falešnost, jasně vystupuje v druhé části Pohárové hry, tradičně se konající ve Vepřovém klubu. Úkolem hráčů je sehrát předem nedohodnutý pantomimický výstup, který nejpřesvědčivější dvojici „herců“ zajistí vítězství. John se rozhodne ztělesňovat Persea, zatímco jeho spoluhráč Septimus se domnívá, že John hraje Thesea. Pod rouškou opilecké hry se tak čtenáři nabízí možnost symbolického čtení ´John jako Perseus´. Nebo taky Theseus: ač se zdánlivě dovídáme něco nového, ve skutečnosti stojíme jen před novou záhadou. Ale o falešnosti vodítek jsme už mluvili.

Do hry tu vstupuje ještě jeden moment, o kterém dosud řeč nebyla, něco, co bych nazval „přednaznačováním“. První část Pohárové hry spočívá, jak jinak, v pití alkoholu, různých druhů alkoholu z pohárků, které jsou seřazeny abecedně od A do Z. A až teprve další den přivede Septimus Johna na myšlenku napsat slovník…(abecední řazení hesel navíc spojuje Johna s autorem pamfletů, jejichž cílem bylo zničit Společnost, Asiatikem, který se nakonec ukáže být…). Vzhledem k tomu, že takto jakoby ozvěnou nazad je v knize přednaznačena většina podstatných událostí, je i druhé čtení opravdovým požitkem.

Při tom všem zůstává scéna z Vepřového klubu jednou z nejpoutavějších v celé knize a v tom myslím spočívá podstata vypravěčského umu autora, totiž v geniálním propojení složité hloubkové struktury s její čtivou povrchovou manifestací.

Abychom byli knize právi, musíme ještě vyzdvihnout autorovu neuvěřitelnou fantazii, která mu umožňuje rozehrát na pozadí věrných historických fakt naprosto uvěřitelným způsobem naprosto neuvěřitelné situace. Příkladem za všechny budiž závěrečná scéna zničení/záhuby Kabaly a jejího podzemního úkrytu.

III. O čase a prostoru
Přestože čas samotného příběhu zabírá přibližně jeden rok, všechen čas zahrnutý v knize je díky mnoha odbočkám, retrospektivám a narážkám, zkrátka díky způsobu vyprávění téměř neohraničitelný. Podobně jako v antické mytologii vyvolává jeden příběh jiný příběh a ten zas jiný a tak až do nekonečna, i Norfolk jde v epizodách tak daleko, že přestávají být epizodami. Aby například uvedl na scénu loď pirátů (má samozřejmě podstatnou roli v rozuzlení příběhu), uvede nejdřív jinou loď, na níž se poněkud nedobrovolně plaví vyslanec rakouského císaře. Před tím se ale dozvíme příběh kapitána této jiné lodi. Stejně tak se ale dočteme o válce, již měl vyslanec ukončit. Ještě dál: dostaneme se na dvůr rakouského císaře, dostaneme se do jeho ložnice a do jeho snů o ruské carevně Kateřině. Dál už tato mise en abyss sice nepokračuje, ale klidně by mohla, teoreticky by vypravěč mohl převyprávět celé dosavadní dějiny. Kde končí (či začíná) čas abych tak řekl relevantní pro Johnův příběh a kudy se přesně ubíral, navždy zůstává otázkou/tedy vůbec není jasné.

Stejně tak i prostor pokrytý příběhem zabírá v podstatě celou Evropu, blízký východ, ve zmínkách i Indii a různá moře. Prostor není ovšem rozlehlý jen horizontálně, ale i vertikálně: „sídlo“ Východoindické společnosti (tedy jejich zakládajících členů, kteří si říkají Kabala a jsou nuceni se skrývat) se nachází v chodbách pod Londýnem. Vznikly údajně tak, že v pravěku v těchto místech zapadlo do bažin obrovské zvíře, zkamenělo, a z jeho žil a tělesných dutin jsou nyní chodby a jeskyně (i čas pravěku je tedy „relevantní“). Ani jeden z členů Kabaly se však nikdy nedostal až na úplné dno zvířete, do nejspodnějších chodeb, a nikdo neví, co je dál, snad jen obrovské prázdno…

“(It) formed a more worrying question. What, quite, was beneath the Beast? Beneath the city was the ground, beneath the ground the Beast, beneath the Beast though…An underground sea? A void? The uncertainty infected them, […]. The effect was an eerie calm, not fatalism but suppressed hysteria.“ 195

„Ta otázka byla silně znepokojivá. Co přesně je pod Obludou? Pod městem je zem, pod zemí Obluda, ale pod Obludou… Podzemní moře? Prázdnota? Tou nejistotou trpěli všichni. … Výsledkem byl bázlivý klid, žádná odevzdanost osudu, jen potlačovaná hysterie.“ (překlad můj, str. 195 anglického originálu: Lawrence Norfolk: Lempriere´s Dictionary, Minerva Paperbacks, London 1992)

A nejen do „žil“ pravěké obludy, ale i do žil postavy může příběh proniknout, pokrýt i mikroskopický prostor buněk a krvinek (a dokonce i tady se najde místo? čas? k malé epizodické odbočce, k zárodku dalšího příběhu).

Nekonečnu hlubin podzemí odpovídá i nekonečno prostor vzdušných: díky své schopnosti létat je obývá jedna z hlavních postav. Navíc není sama – éther je totiž od věků plný duší zemřelých.

(Bohužel, pasáže o neomezenosti podzemí a o obydlenosti ovzduší v českém vydání nejsou. Proto také citát v mém překladu.)

III. O „Nadpříběhu“
O tom, že na hlavní příběh se nabaluje spousta příběhů přidružených, jsme již mluvili. Proto již nepřekvapí, že ještě za polovinou knihy je představeno celé další a poměrně mohutné ´rameno´ příběhu – král Ludvík a císař Josef (a jejich dvory a válka a lodě a piráti a spiklenci atd). Důležitý je však způsob, jakým je nové téma vneseno: jakoby leteckým pohledem kamery, která se pomalu zaostřuje.

„Přes scénu se prohánějí silné větry. Březen se odlupuje od afrických břehů a šíří se na sever, přes Středozemní moře až k zavalité Jaderské mořské šíji. Zde, kde stateční tuňáci plují mezi zářícími hejny sardinek, dochází mořským proudům téměř dech. … Proslulá maďarská zima končí a nastává čas pokračovat v boji.“ 336-7

V tomto momentě jako by začínal další díl knihy (ač graficky jde pouze o začátek nového pásma, navíc někde v polovině třetí ze šesti (čtyř v české verzi) částí, do nichž je kniha rozčleněna, mohli bychom to tedy označit za nějak falešný začátek). Tuto myšlenku zdá se mi podporovat i podobnost s první větou vlastního příběhu („ Větry vály vysoko nad Jersey a rozháněly mraky, aby mohly hvězdy nerušeně zářit…“).

Nejdůležitější se mi však zdá fakt, že takovýto zevrubný popis, ve kterém splývá popis krajiny a atmosférických podmínek s popisem různých zdánlivě náhodných dějů (další příklad onoho přednaznačování) odehrávajících se v této krajině, se až do této chvíle v knize nevyskytl (popis z úvodu je kratičký), a naopak od této chvíle se opakuje několikrát.

Z hlediska příběhu pak jeho novost a odlišnost spočívá v tom, že celý tento dějový proud stojí mimo moc Kabaly. Až do teď se mohlo zdát, že všechny události nějak řídí (nebo s nimi alespoň počítá) právě Kabala (a bylo to tedy plně v rámci více či méně detektivního žánru odhalování viníka a souvislostí), od teď vstupují do příběhu děje, nad nimiž už nikdo v rámci fikčního světa (tedy ani Kabala) nemá moc – jde o souhry náhod, atmosférické vlivy, osobní vrtochy panovníků a jejich následky atp. Jinými slovy mohla až do teď být autorem příběhu Kabala, od teď se jím jaksi stává příběh sám. Pohyby mračen a vod a stébel trávy jsou najednou pro význam příběhu stejně důležité jako jednání postav, příběhem se najednou může stát naprosto cokoliv. „Ve sladkém opojení kolem proudily a prolétaly poryvy informací, které uváděly do pohybu miliardy stébel trávy, zrnek písku a chomáčů prachu…“ str. 455. (Vzhledem k tomu, že se jedná o román o spiknutí, je implikace této textualizace světa klasicky paranoidní – na spiknutí se podílí úplně všechno.) Současně s tím však přestává být možné, ale snad i žádoucí rozluštit ono tajemství, odhalit ´viníka´, neboť

„Ve srovnání se sítí, která umožňuje její krátký, mihotavý život, nám zpráva připadá nedůležitá, tak jako samotný dopis není ničím proti rozsáhlému systému Thurn Taxisovy pošty nebo jako je pouzdro na nožce zanedbatelné vzhledem k letu poštovního holuba.“ str.353

(Myslím, že není liché číst zmínku o Thurn Taxisově poště jako aluzi na román Dražba 49 Thomase Pynchona.)

Stejně tak i Lemprierův slovník je kniha, kterou v určité chvíli přestáváme číst pro její „sdělení“, začínáme obdivovat neuvěřitelně propracovanou síť vztahů, přestáváme číst k rozuzlení spějící příběh a začínáme číst jakýsi nadpříběh, jenž je vzrušující právě onou schopností či možností vtáhnout do sebe naprosto cokoliv. Snad ne nadarmo se jedna z vedlejších postav jmenuje sir W.W.W(ynn).

IV.
Rozdíl mezi českým vydáním a britskou verzí je zejména v řešení příběhu (k tomuto doporučuji vrátit se až po přečtení ať už kterékoliv verze, jinak budete připraveni o tu část napětí, která pramení z neznalosti konce): zatímco v českém vydání je Septimus sice tajemnou, ale přesto normální postavou, v britském vydání zní jeho celé jméno Septimus Praeceps Lempriere. Je nejmladším synem Francoise Lempriera, a je tedy naprosto jednoznačně tím dítětem, které vyhodili oknem z hořící citadely v obléhané La Rochelle a které se pak stalo duchem La Rochelle. Toť první odlišnost. Druhou je ta, že mrtvé tělo ležící v chodbách obludy je v českém vydání tělem Francoise Lempriera, který se vydal kabalu zničit a který bohužel podlehl, kdežto v britském vydání je toto tělo tělem vůdce. I zde se Francois vydal, jenže nepodlehl, naopak – podařilo se mu zabít vůdce a sám se za něho po té vydával (proto také pořád zůstává ve stínu). A Septimus tohle ví, proto neustále štve další a další Lempriery proti Kabale, aby pomstili nejen zradu v Rochelle ale i Francoisovu prodejnost.

Kromě toho chybí v českém textu ještě několik dalších epizod a množství jednotlivých vět. Obecně řečeno je struktura příběhu v české verzi uzavřenější, o poznání jednoznačnější v tom smyslu, že obsahuje daleko méně motivů, které jsou tak či onak v rozporu s realitou aktuálního světa (viz ono již zmiňované explicitní označení Septima jako Ducha La Rochelle, které na rozdíl od britské verze v české chybí). Jak jsem již uvedl, nejde o zvůli českého vydavatele nebo překladatele, ale o to, že překlad byl pořízen podle zkrácené, americké verze.

Na druhou stranu, oproti originálu je nesporně výhodou poznámkový aparát vysvětlující antické odkazy, kterým knihu opatřil překladatel.