Jmenuji se John Egan a jsem živý detektor lží
Hyland, M. J.: Carry me Down

Jmenuji se John Egan a jsem živý detektor lží

Kritická recepce románu Carry Me Down byla už od jeho vydání rozporuplná. Román byl na jednu stranu vyzdvihován pro čistotu stylu a neotřelý vypravěčův pohled na svět; na stranu druhou mu byla vyčítána absence výraznějších dramatických zlomů a jistá nevyváženost a neukončenost.

Rozhlédneme-li se trochu po anglofonní literatuře posledních let, nemůže naší pozornost ujít, že se v ní více než kdy jindy opakují stále dokola stejná témata. Dříve jinak zaměření autoři se vyjadřují k hrozbě světového terorismu a vrací se ve svých dílech k útokům ze září 2001, další spisovatelé se zase snaží zachycovat složitou identitu hrdinů počátku dvacátého prvního století, mnozí jejich kolegové se ve svých knihách vracejí do minulosti, již ozvláštňují nejrůznějšími literárními experimenty. Poněkud stranou pozornosti stojí skupina autorů, již si pro svá díla vybrali neotřelé hrdiny: malé chlapce, kteří nějakým způsobem vybočují z průměru svého okolí a mnohdy trpí tu slabší, tu silnější duševní poruchou.

„Smršť“ tohoto typu literatury v novém tisíciletí zahájil v roce 2000 Kazuo Ishiguro, když hrdinou jedné části svého románu Když jsme byli sirotci (česky Barrister & Principal, 2006) učinil malého chlapce. Postava dítěte mu měla umožnit pohlížet na svět jinou perspektivou, ne tak černobílou jakou svět kolem sebe vnímají dospělí, mnohem více omylnou a snáze podléhající klamům. Jeho Christopher je spíše přecitlivělý, výjimečně vnímavý ke změnám ve svém okolí, podobně jako třeba hrdina dalšího románu s podobnou zápletkou, Oskar Schell, Foerovy knihy Příšerně nahlas a k nevíře blízko (2005, česky BB/art, 2006). Jestliže Ishigurův Christopher pátrá po zmizelých rodičích, pak se Oskar, milovník Stephena Hawkinga, Shakespearových dramat a francouzštiny, snaží dobrat pravdy, proč jeho otec musel zemřít v troskách Světového obchodního centra. Nebýt jeho bujné fantazie, pokroucené logiky a nezvyklého vidění světa, asi bychom se nikdy pravdu nedozvěděli. Oba chlapci jsou spíše jakýmisi netypickými detektivy, kteří jdou na rozdíl od super hrdinů a géniů tohoto oboru cestou pokusů a omylů a smělých až fantaskních domněnek.

Když v roce 2003 vydal uznávaný, ale do té doby ne moc známý autor dětských knih Mark Haddon svůj román Podivný případ se psem (česky Argo, 2003/4), navíc ještě ve dvou verzích, jedné pro děti a druhé pro dospělé, moc se od něj nečekalo. Jeho dílo však s drtivou převahou vyhrálo slavnou Whitbreadovu cenu a stalo se jednou z nejprodávanějších knih posledních let. Hlavní hrdina, chlapec Christopher trpící autismem, zapůsobil jako zjevení. Uvedl totiž na půdu literatury pro dospělé do té doby nepříliš obvyklou postavu: hrdinu, který nezná přetvářku a lež, hrdinu přísně dané, až matematické logiky, jenž nezná žádné ale, a hrdinu, který je tím nejpřísnější kritikem života jemu nejbližších lidí.

Australská autorka irského původu Mary J. Hylandová měla tedy v roce 2006, kdy vydala svůj druhý a zatím nejúspěšnější román Carry Me Down (dostala se s ním do užších nominací na Bookerovu cenu pro rok 2006), práci v mnohém usnadněnou. Její John Egan, rovněž trpící slabší formou autismu, už není onou novátorskou postavou jako Haddonův Christopher; pro Hylandovou je spíše prostředkem, jak bez příkras a do značné míry značně syrově zachytit jeden rok v životě průměrné irské rodiny sedmdesátých let, jeden rok v životě Johna, dítěte uvězněného podobně jako Steinbeckův Lennie z románu O myších a lidech v těle obra. Srovnání se Steinbeckem není rozhodně nadnesené. John je stejně jako Lennie velkým dítětem, velmi citlivým a nesnášejícím změny, které je ve své nadměrné skořápce nešťastné, které s ní neumí zacházet a je díky tomu často nebezpečné lidem, kteří ho mají rádi.

Malý John žije spolu s rodiči v domě u své babičky. Pod slupkou relativně spořádané domácnosti se však skrývají mnohá dramata; manželská krize Johnových rodičů, neshody, jež má Johnův otec se svou matkou, jež nakonec vyústí v rozkol a odstěhování rodiny. To, čeho by si možná méně vnímavé dítě všimlo jen povrchně, je pro extrémně vnímavého chlapce Johna holým utrpením. Nemůže se smířit s tím, že dospělí mají svůj svět, do kterého ho nechtějí pustit, že před ním mnohé věci zamlčují. Začne být velmi ostražitý a sledovat všechny kolem sebe ve snaze přichytit je při lži. Namluví si, že má výjimečné nadání na odhalování lží, a po přečtení článku o člověku, který fungoval jako živý detektor, začne u sebe tuto schopnost dále rozvíjet. Upne se ke snu, že se díky této nezvyklé dovednosti dostane do Guinessovy knihy rekordů, již nade vše miluje, a že si díky tomu vydělá dost peněz, aby mohl s rodiči jet na vysněnou cestu k Niagarským vodopádům.

V románu Mary J. Hylandové však nejde jen o velmi vypracovanou sondu do psychiky jednoho abnormálního dítěte. Johnovým prostřednictvím Hylandová popisuje svět kolem něj, poněkud bezútěšnou realitu Irska sedmdesátých let, chudobu, násilí a marnou honbu za sny, jako třeba v případě Johnova otce, který rok co rok usiluje o to dostat se na Trinity College v Dublinu a naplnit své vysokoškolské ambice. Jeho zoufalé úsilí jako by odráželo stejně nesplnitelný sen Johna dostat se do Guinessovy knihy rekordů. Kromě společenských problémů Johnův upřímný a nesmlouvavý postoj odhaluje i mnohé trhliny v zdánlivě idylických mezilidských vztazích, jichž by si možná obyčejný pozorovatel nemusel na první pohled všimnout.

Kritická recepce románu Carry Me Down byla už od jeho vydání rozporuplná. Román byl na jednu stranu vyzdvihován pro čistotu stylu a neotřelý vypravěčův pohled na svět; na stranu druhou mu byla vyčítána absence výraznějších dramatických zlomů a jistá nevyváženost a neukončenost. Ať už je to jakkoliv, Hylandová vytvořila velmi zajímavé dílo, které sice asi neosloví širší čtenářskou veřejnost, ale které určitě nikoho nezklame. Je to navíc dílo, které svým prostým a nekomplikovaným jazykem nediskvalifikuje české čtenáře, tedy ty, kteří neovládají angličtinu zrovna na profesionální úrovni. Přečíst si tento román v angličtině nemusí být pro ně tak nelehký úkol, jako u mnoha jiných knih, nadto jim, pokud se budou chtít s dílem Mary J. Hylandové seznámit, asi ani nic jiného nezbude, vzhledem k tomu, že se román s největší pravděpodobností českého překladu v nejbližší době nedočká.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Canongate Books Ltd., 2006, 256 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

pavla micova,

mam vas moc rada muj tata když je opilej tak vaše pisničky porad spíva ja chodím do tanecní a tancuju pouze na vaše pisne nejsem fanynka co jsi určíte myslíte ja vas mam proste rada od srdce a jste nejlepší spevačka na svete a jse lebší než janifer lopey janifer lopez je piča mam rada vas film stat se hvězdou prosím odepište byla bych moc rada dekuji svato a miloši