I.
Paul Johnston je rodák z Edinburghu. A skotská metropole se stala dějištěm jeho prvních próz z pomezí futuristického thrilleru a detektivky. Příběhy o soukromém vyšetřovateli Quintu Dalrympleovi, jichž v rozmezí let 1997 a 2001 vydal pět, se totiž odehrávaly ve dvacátých letech jedenadvacátého století. Vydavatelství Mladá fronta, které se rozhodlo seznámit s Johnstonem české čtenáře, však sáhlo po autorově druhé sérii, s athénským soukromým detektivem Alexem Mavrosem, Řekem po otci a Skotem po matce. A aby byl Johnstonův vstup opravdu efektní, objevují se v knihkupectvích najednou všechny tři knihy, které v sérii doposud vyšly – Temný odstín modři, Poslední rudá smrt a Mlčeti zlato. Dodejme, že jsou to možná také díly jediné, neboť právě v tomto měsíci Johnston zahájil románem The Death List novou řadu – s londýnským spisovatelem kriminálních případů Mattem Wellsem v hlavní roli.

II.
Řecko, které Paul Johnston představuje, je na hony vzdáleno prosluněným obrázkům turistických katalogů (jakkoli by se podle obálek – tuzemské vydání přesně kopíruje přebaly originálu – dalo usuzovat o opaku). Autor ovšem prostředí, o němž píše, důvěrně zná: poté, co v Oxfordu vystudoval starou i moderní řečtinu, procestoval Řecko včetně malých ostrovů, usadil se tu, jeho druhá žena je Řekyně.

Johnston však není jen znalec řeckých poměrů. Je také umným pisatelem napínavých příběhů, což v anglosaském tisku ocenila řada recenzentů, mezi nimiž (podle místní tradice) nechyběli ani jeho kolegové, pěstující stejný žánr. Pozitivní reference tak Johnston získal například od Jefferyho Deavera, Marka Billinghama či od svých skotských spolurodáků – Val McDermidové a Iana Rankina.

III.
Soukromý detektiv Alex Mavros je přes veškerou romantiku s tímto povoláním spojenou, "dítětem" své doby. Vystudoval práva a kriminalistiku ve Skotsku, v Řecku pracoval pro státní instituce. Nakonec, když bylo v devadesátých letech povoleno podnikání v oboru soukromého vyšetřování, se zavedl pro sebe. Aby prokázal, že ne všechna "očka", která tyjí z přirozené nedůvěry mnoha Řeků k policii, jsou, jak je sám označuje, kovbojové. "... jsem absolutně nezávislý. Mám kontakty tam, kde je potřebuju, a vím, jak různé systémy fungují, využívám je ale jen v případě potřeby. Tímhle způsobem dokážu obcházet byrokracii, kterou je celá země nechvalně proslulá... znám lidi od novin a jiných médií a vím, jak pracují. Dávám si pozor, aby se o tom, na čem pracuji, nedozvěděli. Když ale chci, dokážu je využít," tak líčí jednomu klientovi své přednosti. Není to žádný superman, žádný »tuhý« chlapík střihu drsné školy, ale inteligentní, vnímavý pátrač, s mnoha svéráznými názory a drobnými lidskými chybičkami.

Ve svém řemesle se Mavros vyzná ("...stoprocentní úspěšnost..."), a tak si může vybírat, kterého pátrání se ujme. Pochopitelně, musí si vydělat na živobytí, ale přesto ho spíše lákají komplikované kauzy – únosy, vraždy, záhadná zmizení. Zákazníky za ním nezřídka posílají i policisté, když si v určitém případu nechtějí "máčet prsty". Pátrá v důvěrně známém prostředí Athén, kde se rozmáhají organizované gangy, zápolící o lukrativní obchod s drogami, prostitucí a výpalným, ale i na malém kykládském ostrově, kde se cítí tak trochu jako "cestovatel v dosud neprobádané krajině" – jiné zvyky než na pevnině, neprozkoumané vztahy, sahající hluboko do minulosti. Ostatně, komplikovaná řecká historie má místo ve všech třech knihách. Do současnosti zasahují temné události z časů druhé světové i občanské války či z let vojenské diktatury. A Mavros musí zapojit všechen svůj důvtip, odvahu i šarm, aby složitými spletenci minulých i současných vztahů pronikl a splnil svůj detektivní úkol. Dost často mu pomáhá i jeho nejednoznačný původ – když je třeba, vydává se za cizince, když je třeba, je Řekem.

IV.
Středomoří, se svou okouzlující atmosférou a životním stylem, lákalo anglické literáty přinejmenším od Grand Tour 18. století, a tato záliba jim (respektive dnes literátům anglosaským) zůstala. Detektivkáři v tom nejsou výjimkou. Vzpomeňme jen Patricii Highsmithovou (a její Smrt v Labyrintu či Talentovaný pan Ripley) nebo Agathu Christie (a její Smrt na Nilu). Pro ty bylo Středomoří ale jen exotickou kulisou, do níž na chvíli přesadili své postavy. Existuje však skupina anglosaských autorů detektivek, kteří nejen, že situují své příběhy do rozličných koutů zemí omývaných Středozemním mořem, ale to prostředí se pro ně (respektive pro jejich detektiva) stává domovským. Svébytnou podskupinou jsou pisatelé celé záplavy takzvaných historických detektivek z barvitého egyptského či římského starověku Egypta či Říma. Ale jsou tu i autoři, kteří píší o současném, moderním Středomoří (nevyhýbají se ani jeho politickým a společenským problémům) – a většinou tam i žijí. Z těch, kteří už jsou známi z českých překladů, připomeňme například Donnu Leonovou s benátským komisařem Guidem Brunettim (série zahájená roku 1992 se letos rozrostla na šestnáct svazků; česky: Pod maskou smrti, Roucho smrti, Smrt v kalné vodě, Smrt v opeře), Roberta Wilsona se sevillským inspektorem Javierem Falconem (v letech 2003 až 2006 vyšly tři knihy, z toho dvě také česky: Slepý muž v Seville a Zmizelé ruce) či Roderica Jeffriese s inspektorem Enriquem Alvarezem, působícím na Mallorce (od roku 1974 vyšlo už jedenatřicet svazků, česky vyšly romány Konec seňora Zavaly a Umění odejít). Nově se k nim – tedy alespoň v očích českého čtenáře – připojil Paul Johnston.

© Ivan Matějka
Část tohoto textu vyšla v magazínu Hospodářských novin Víkend, 8. června 2007
Na iliteratura.cz se souhlasem autora