Julian Barnes, hvězda současné britské literatury, má k detektivním příběhům blízko. Sám je dříve pod pseudonymem psal, dokonce se pokoušel o kariéru právníka. Román Arthur & George jako každá správná detektivka začíná – mrtvolou. Není to ovšem nebohá oběť vraždy, nýbrž zesnulá babička, nejstarší ze vzpomínek malého chlapce, který byl svědkem posledního rozloučení.

V rychlém sledu, skoro jako obrazy z filmového plátna, nám před očima probíhají první období života hlavních protagonistů. Paralelně sledujeme dětství dvou chlapců, jejich diametrálně rozdílné zkušenosti, které zásadně formují jejich charakter a tím i budoucí osudy. První neporozumění, první citové otřesy. Strhující začátek, který chytne a – i přes mírné zvolnění ve středních pasážích – nepustí až do chvíle, kdy jeden z mužů po osmdesáti letech umírá. Metodou střídání hlasů hlavních aktérů nás Barnes seznamuje s pozoruhodnými událostmi více jak sto let starými.

Od samého počátku se životní dráhy zprvu neznámých chlapců rozbíhají, avšak jenom proto, aby se o nějakých padesát let později protnuly za okolností, které by nikdo nepředpokládal. Životy obou mužů na první pohled snad ani nemůžou být rozdílnější: jeden je drobný, ušlápnutý právník z venkova, snažící se před světem uhájit svou bezvýznamnou existenci. Krátkozraký, bez fantazie a přátel. Druhý je urostlý, úspěšný spisovatel, veřejná osoba se šlechtickým titulem. Energický, činorodý a obletovaný. Leč oba svede dohromady série krutých událostí, které daly vzniknout tzv. „Edaljiho aféře“, podobné justičním omylům, které na počátku století zažil Hilsner či Dreyfus (jeho aféřa Barnese skutečně k Edaljiho případu přivedla). Ačkoli Julian Barnes svůj román založil na skutečných událostech, které otřásly britskou veřejností i justicí, dlouhý časový odstup a omezené množství pramenů mu umožnilo popustit uzdu fantazii a domýšlet život obou pánů do nejmenších detailů. Na historických základech rekonstruuje Barnes nejen celý případ, ale i kompletní vnitřní život obou protagonistů.

George Edalji, kvůli své tmavé pleti Angličan druhé kategorie, je nesmyslně odsouzen za mrzačení zvířat a nehledá po odpykání části trestu pomoc u nikoho jiného, než samotného Artura Conana Doyla. Otce slavného detektiva, čerstvého vdovce, tou dobou trápí deprese z nenaplněného vztahu a pocitu životní prázdnoty, a tak vycítí příležitost zahrát si roli génia s dýmkou a houslemi v praxi, dát svému životu smysl a dopátrat se skutečné pravdy. Pravda je zde totiž velice poddajný a tvárný materiál, o čemž se oba dva přesvědčí, každý z jiné strany.

Příkladem relativizace budiž způsob, jakým je při policejním vyšetřování napadení zvířat manipulováno s výpověďmi: slova se natahují, překrucují, vypouští a zase přidávají. Hledat v tomto elastickém systému spravedlnost je pak zhola nemožné. A navíc, jsou-li za vším především rasistické předsudky. Mladého advokáta George tak paradoxně zradí systém, kterému on sám tak bezmezně důvěřoval. Právo ho nechalo na holičkách, a protože potřebuje očistit své jméno, aby se mohl dál věnovat advokacii, obrací se k představiteli jiného světa, světa literatury, kterou poznal prostřednictvím vězeňské knihovny, dobře zásobené současnými hity. Artur naopak odkládá pero a papír a dříve fiktivní detektivní práci vyzkouší ve skutečném terénu, ve světě, na který jsou zákony literární produkce přece jenom krátké a kde nelze již jednou mrtvého vrátit na scénu. Žene ho rytířská touha dopátrat se pravdy, jako Sherlock Holmes z masa a kostí přijít všem věcem na kloub, očividný omyl racionálně vysvětlit a domoci se spravedlnosti, což, jak se zdá, je pro příslušníka vyšší třídy o mnoho snazší. Puzen též pocitem viny za to, že obelhával sebe a svou manželku, dochází i Arthur k poznání, že hranice mezi ctí a hanebností je i pro gentlemana jeho formátu nečekaně neostrá. Podobných paradoxů najdeme v románu celou řadu, Georgeovo hledání národní identity či Arthurův vztahu k mladé Jean jich skýtají plno.

Barnes vydal Arthura & George již v roce 2005 a román byl nominován do užšího výběru pro The Man Booker Prize, stejně jako dříve Flaubertův papoušek a Anglie, Anglie. Těžko nyní soudit, jak kniha obstojí ve zkoušce času ve srovnání s dalšími Barnesovými díly, provokativním Papouškem či Historií světa v 10 ½ kapitolách, nicméně kritické pozornosti a ocenění se autorovi již teď dostalo vrchovatě. Britská kritika neváhá označit Arthura & George za jeho nejlepší román, ale jsou to ukvapené soudy. Kombinace precizního historického výzkumu a vlastní imaginace je bezpochyby velice zdařilá, přirozená a přesvědčivá. Od Juliana Barnese ale až překvapivě harmonická a jednoduchá.

Mohlo se tedy zdát, že se jedná o elegantní, leč suchopárné převyprávění jedné pozapomenuté historické křivdy. Ale to by nebyl Barnes, zlomyslný vypravěč, aby tu a tam nevystoupil z mysli svých postav, aby neokořenil příběh ironickou poznámkou či sarkasmem, čtenáři lehce nenastínil, co vlastně oba muže ještě čeká či okomentoval jejich již dávno umlklými ústy současné dění. Lhostejně tak nechává protagonisty klamat sebe sama, dopouštět se chyb a utvrzovat se ve vlastních slabostech, svět pozoruje zrádně jejich zkresleným pohledem na svět a nasazuje tak růžové či černé brýle zároveň i čtenáři. Zbabělou pomstou vykonanou na věhlasném kolegovi-spisovateli je pak slibně se vyvíjející, věcně líčená milostná scéna, kterou rázně utne ejaculatio preacox nebohého sira Arthura.

Českému překladu Zory Wolfové se i přes výše zmíněné škodolibé intimnosti daří udržet anglické dekorum a noblesu vyprávění (pouze s ojedinělými zaváháními typu „knoflík u dveří“ či „golfové odraziště“). V zásadě je Barnesův pseudo-edwardiánský, distingovaný tón nenucené prózy udržen.

Narozdíl od formálního a jazykového papouškového experimentu se tedy Arthur & George tváří jako konvenční román, kterým zároveň je a není. Jistě osloví a uspokojí celou řadu čtenářů a rozšíří autorovo již tak široké tvůrčí spektrum o další literární polohu, tentokrát obecně přístupnější a přímější. Barnesovo mistrovství nám však současně umožňuje číst knihu jako detektivku, soudní drama, trochu okleštěnou a trochu fiktivní biografii nebo jako historický román. Mimořádně široký záběr knihy věnuje komfortní prostor jak zkoumání vztahu obou mužů, tak i milostnému i duchovnímu životu sira Arthura a jeho méně úspěšného protějšku, vlastnímu kriminálnímu případu i zobrazení stavu britské edwardiánské společnosti a jejího soudnictví. Nahlížet na tento román pouze jedním z těchto pohledů, ať už biograficky, či jako portrét ducha doby, by znamenalo přehlédnout v něm celou řadu dalších rozměrů a aktuálních motivů a připravit se tak o jeho nadčasovost. Kriminalistické metody jsou sice o něco dokonalejší, ale stále zůstávají nástrojem v rukou omylných vykonavatelů, jejichž pohled na věc je zakalen předsudky, naivitou i odporem ke všemu divnému. Nejeden George Edalji dnes jistě sedí i v našich věznicích. Copak rasismus, nesnášenlivost, bezpráví, manipulace s fakty a lidská hloupost jsou záležitosti sto let staré?

© Lukáš Merz