Literární překlad a jeho nelehký život v anglofonních zemích je již vcelku obehraná písnička. Na literárním festivalu Pen Voices 2005 v New Yorku se horovalo za větší propagaci překladové literatury, ze stejného důvodu došlo ve stejné době i k založení odnože Bookerovy ceny The Man Booker International, která měla přispět ke zlepšení povědomí anglicky mluvící veřejnosti o světové literatuře. Ale stejně jako původní záměr The Man Booker International, tedy dát šanci jiným než anglicky píšícím autorům, vyšuměla i snaha o větší podporu literárního překladu na britském a americkém knižním trhu. Realita je bohužel jiná; jakékoliv nedůležité literární ceně se dostane na stránkách britských deníků větší pozornosti než např. překladatelské ceně, jejíž další ročník opět proběhl bez jakéhokoliv komentáře ze strany tisku.

K tomuto tématu se vrací i rozsáhlý článek deníku Guardian, ve kterém se jeho autor Richard Lea zamýšlí nad postavením překladové literatury v anglicky mluvících zemích. V první řadě srovnává britský literární trh s ostatními evropskými zeměmi. Zatímco v Británii se podíl překladové literatury odhaduje na nějaká dvě procenta (pouze odhaduje, neboť Británie si jako jediná ze zemí nevede vůbec žádnou statistiku o tom, kolik překladů u ní doma vychází), v Německu jde již o 13 %, ve Francii o 27 %, Španělsku 28 %, Turecku 40 % a ve Slovinsku o přirozeně podstatně vyšší číslo, celých 70 % celkové knižní produkce. Překlad je na ostrovech vnímán odnepaměti jako cosi druhořadého, pouze jako interpretace (přirozeně nedokonalá) autorových originálních myšlenek, tedy jako něco, co je velmi problematické a co jen těžko hledá podporu ze strany vydavatelství. Autor při rozhovoru s předními představiteli překladatelské obce v Británii cituje i běžně tradovaný názor, že toho anglicky vychází tolik, že vlastně ani nemá smysl poohlížet se po něčem jiném. Zmiňuje i poněkud šokující skutečnost, že je v akademických kruzích nepsaným pravidlem neuvádět překlady knih ani odborných článků do životopisu – jako by to bylo cosi dehonestujícího, co by mohlo dotyčnému uškodit. Někdy se nelze zbavit dojmu, že v lidech stále přežívá viktoriánský předsudek o přirozené nadřazenosti angličtiny, a tím pádem i anglicky psané literatury nad všemi ostatními. Richard Lea mj. poukazuje na fakt, že namísto podpory překladu se nakladatelství i veřejné instituce raději vrhly na podporu kurzů tvůrčího psaní, na kterých se spisovatelé, jejichž mateřský jazyk je jiný než angličtina, učí psát anglicky.

Otázkou je, do jaké míry se autorovi článku i hrstce osvícených podaří přesvědčit čtenáře i odbornou veřejnost o nezastupitelné roli, kterou překladová literatura hraje, o tom, že existují „velcí autoři velkých děl, kteří se narodili jinde než v Manchesteru nebo Hampsteadu.“ Prozatím svůj souboj s větrnými mlýny prohrávají.